Sorry, ale nesouhlasím

Tak jsem si pročetla diskusi zpátky a docela mne nadzvedl ze židle názor, že žena - manželka - matka se MUSÍ obětovat. Možná to nebylo napsáno takhle přímo, ale já to tak pochopila. Opravdu si nemyslím, že by se měla žena obětovat "pro dobro rodiny", "pro dobro dítěte", protože to má jediný možný výsledek - bude celý život nešťastná, ačkoli možná bude mít dobrý pocit z toho, že se zachovala jako matka Tereza.
Moje máti se 2x rozváděla, poprvé když bylo dítěti (mě) ze společného manželství 3 roky, podruhé se pokusila "obětovat" a vydržela to s otcem mé sestry 6 let. Z toho tři nebo dokonce čtyři roky s ní manžel nespal, nekomunikoval, pokud se pamatuju, využíval pouze "běžný servis" - praní, vaření, úklid. Svoje věci si zamykal, i jídlo v lednici měl ve své "speciální" přihrádce a běda, kdybych na něj třeba já sáhla. Když se konečně matka odhodlala k rozvodu a chtěla se s ním bavit o jeho průběhu, řekl jí, ať se jde bavit s mísou od záchodu, protože není hodna toho, aby s ní ON komunikoval. Bylo mi tehdy patnáct, takže si to velice dobře pamatuju. No nevím, která z vás by byla taková hrdinka a "zachraňovala" v téhle situaci dítěti rodinu.
Já se třeba rozvádět nehodlám, ale obětovat taky ne. Můj manžel není ani špatný, ani zlý, jenže je úplně jiný než já a kdybych se "obětovala" podle vašich a zřejmě trochu i jeho představ, stala by se ze mě nepříjemná, protivná a nespokojená káča. Co bych z toho měla? Dobrý pocit tedy určitě ne.
Miluju svoje dítě, manžela mám ráda, ale mám taky SVŮJ život, svojí práci, na který mi hodně záleží, svý sny, cíle, ambice. Manžel je se mnou nesdílí, nechápe je, no tak prostě mám kolem sebe jiné lidi, kteří to dokážou. Jistě by bylo ideální, kdyby byl můj manžel "partnerem, milencem, kamarádem", který by se mnou dokázal sdílet i můj ryze soukromý život, jenže on není. Mám ho k tomu nutit? Můžu po něm chtít, aby se změnil? Těžko, akorát by byl frustrovaný a nespokojený. Takže jsem zvolila variantu, kdy jsme oba v podtstatě svobodní a můžeme si dělat co chceme, pokud to ovšem nenarušuje základní fungování rodiny. Manžel si chodí kam chce s kým chce, já taky. Manžel si dělá co chce, já taky. Kdyby měl manžel milenku, bylo by mi to taky celkem fuk, pokud by jí neudělal dítě nebo se od ní nenakazil nějakou pohlavní chorobou. Mezi námi je dost silný pouto už tím, že spolu máme dítě, ale jinak jsme přece oba dospělí, svéprávný a svobodný lidi. Manželství není nějaká uzavřená cela, kde by si manželé museli až do smrti koukat jeden druhýmu do očí a držet se za ruce. Máme společnou odpovědnost k dítěti, ale taky každý SVŮJ život, a já na tom nevidím celkem nic špatnýho.