A není to jedno?
Bylo mi jedno, kdy jsem otěhotněla. Hlavně, že se to stalo. Říkali, že to nepůjde a když, tak s problémy. Nestalo se tak, naštěstí. Že to bude dcera, jsem tak od sedmého měsíce prostě věděla, cítila jsem to. Říkali, že prý to není možné, že si to tak přeji. Nemyslím si to. U dalších dětí to bylo stejné, taky nám bylo jedno, co to bude, hlavně že to bude. A v obou případech jsem věděla, že to bude kluk, neumím to vysvětlit, prostě jsem to věděla. I když všichni před narozením mého třetího dítěte říkali, že to bude dcera, já věděla, že ne. Nemyslím si, že pro běžný život je důležité chtít dítě určitého pohlaví. Něco jiného je, pokud hrozí nějaká genetická vada, která se přenáší jen na potomky určitého pohlaví. Tam ten výběr chápu. Ale asi to dopředu nejde vědecky odhadnout, protože má známá má dceru postiženou nějakou svalovou chorobou a prý další holčička by z 99% měla tu stejnou nemoc, ale chlapec ne, že prý ta nemoc jde v ženské linii. Byla na xpotratech, když se zjistilo, že čeká dceru. Jediné, co pro ni mohli lékaři udělat, prý bylo, že ihned při zjištění těhotenství posílali její nějaké vzorky /neptala jsem se, jaké/ do nějaké speciální laboratoře v Německu, kde určili pohlaví miminka. Pokud to bylo děvče, ihned šla na potrat, ale takhle to bylo nějak brzy, aby jí to nezatěžovalo organismus. Teď má dalšího chlapečka - zdravého.
Odpovědět