Děkuji

Děkuji, moc pěkné a k zamyšlení. myslím, že si velmi ráda některé knížky Denisy přečtu. Když jsem byla těhotná musela jsem na amniocentézu pro podezření na down.syndrom. Prožívala jsem hrozný strach, deprese, ale hlavně hrůzu z tíhy rozhodnutí, které bych musela udělat. Do dnes nevím, jaké by toto rozhodnutí bylo, protože jsem měla to štěstí, že mám nakonec zdravou holčičku. Musím ale potvrdit, že názory odborníků na život lidí s dawn.syndromem jsou velmi nemilosrdné a myslím, že vlastně nikdo nepočítal s tím, že kdyby se dawn.syndrom potvrdil, že bych si dítě nechala.Célé těhotenství i porod (který také nebyl bez komplikací a skončil císařem)jsem prožívala vcelku špatně. A i dnes se mi intenzivně některé myšlenky na takto postižené děti atd...vrací, ale jsem za ně vlastně ráda. Člověk nahlédne na ten druhý břeh, kde být zvdraví není automatické, ale je to skutečný dar. Díky tomu jsem ráda, že když občas hořekuju jak toho mám moc atd...podívám se na dceru a řeknu si Bože díky, díky, že je zdravá.
Denisu a podobné lidi, děti a jejich rodiče velmi obdivuji. Zároveň bych ale chtěla říct, že obdiv a podporu si zaslouží i ti, kteří se svobodně rozhoudnout nemít takové dítě. Věřte mi, že takové rozhodnutí není pro nikoho jednoduché a stojí jistě moc síly a slz.
Všechny zdravíme a přejeme zdraví, štěstí.
Dáša a Maruška