Závidím ...

Ahoj,
moc Ti/Vám závidím takový porod a možnost jet rodit do Vrchlabí. Dvakrát tam rodila i má dobrá kamarádka, jednou holčičku, jednou dvojčátka - zase holčičky. Její zkušenosti jsou podobné jako Tvé/Vaše.
Oběma vám to můžu jen závidět - mám to Vrchlabí skoro 300 km a tak se mi tam rodit asi nepodaří, i kdybych se rozkrájela, ledaže bychom si tam s manželem 14 dní před termínem udělali dovolenou a doufali, že se nám to povede.
Porod, jak jej popisuješ/popisujete, by byl porod podle mého gusta se vším všudy.
Musím ale říct, že jak tak čtu články o porodu a jak tak poslouchám všechny své kamarádky, které porodily normálně, tj. spodem, ne císařem jako já, tak začínám mít pocit, že ani tak úplně netrvám na naprosto přirozeném porodu, že asi snesu i klystýr a nástřih a oxytocin a já nevím co ještě (i když radši bych se bez toho obešla), ale že naprosto klíčový je pro mně ten pocit, jak mne bere personál porodnice.
Mám naprostou hrůzu z toho, že když řeknu lékaři, že nechci nastříhnout, i když by to možná celé věci pomohlo, že se setkám sice s respektováním svého přání, ale onomu lékaři (či lékařce či asistentce) se objeví na tváři výraz "Zase jedna přirozená chytrolínka, ale kdo chce kam, pomozme mu tam ...". Tohohle se opravdu bojím.
Jeden porod už mám za sebou. Jak jsem psala, odehrál se císařským řezem, protože si můj organismus prošel těžkou verzí HELP syndromu (syndrom totálního selhání organismu matky) a já i miminko jsme byli ohroženi na životě. Byly to nejhorší okamžiky mého života a i to co následovalo po nich (silná a zanedbaná poporodní deprese se všemi dalšími následky) mi do dneška - po dvou letech - vhání slzy do očí. Lékaři mi tehdy zachránili život, to ano. Mám krásného zdravého kluka. Ale také totálně nabourané sebevědomí a hrůzu z dalšího porodu. A to ani ne tak kvůli tomu, že jsem rodila tak, jak jsem rodila, ale právě kvůli následnému přístupu nemocničního personálu ke mně.
Moje intuice, potřeby, touhy pro nikoho nikdy nebyly důležité - byla jsem tam jakoby navíc. Při péči o syna nikdo nerespektoval mé maminkovské postřehy - byl prostě nedonošeňátko, se kterými se nějak nakládá a změna postupu není možná, takže mne např. nikdo neposlouchal ve chvíli, kdy syna přesunuli z inkubátoru do postýlky, on bojoval s tím udržet si stálou tělesnou teplotu a začal tudíž být na pár dní méně pohyblivý a lékaři mu hned nasadili léky na podporu mozkové činnosti. On je ale nepotřeboval, potřeboval jen čas, aby vyhrál svůj souboj s teplotou. Po lécích začal být interaktivní, nespinkal, pořád jen plakal, odmítal kojení, špatně se přisával, hubnul. Měla jsem ho 24 hodin u sebe, pozorovala jsem ho, ale na má upozornění nikdo nedal - neuroložka, která ho viděla pouhých 10 minut, usoudila, že je hypoaktivni a tak leky dostaval. Boj proti nim trval 14 dni a mezitim se nam spousta veci zhroutila - kojeni, ma psychicka pohoda. Nakonec lekari leky vysadili, maly se sklidnil , za 10 dni nabral patricnou vahu a my sli domu. Ale to martyrium uz nam nikdo neodpare. Na mne se vsichni divali jako na hysterickou matku, nikdo mou intuici, me poznatky nerespektoval. Stejne tak to bylo i s mym volanim o pomoc, kdyz jsem se necitila psychicky v poradku. Byla jsem odbita s tim, ze depku ma po porodu kazda maminka. Jenze ja 8 mesicu po porodu zazivala sebevrazedne touhy, miminko jsem nesnasela a mne i manzelovi to dalo dost prace, abych se z toho vykresala. Lekari, mne nerespektovali, nikdo z nich mne neposlouchal. Jako tonouci stebla jsem se i ja chytla nabidky me kamaradky navstivit lecitelku a az ta mi opravdu pomohla.
A tak se zase desim - ne porodnich bolesti, i kdyz vlastne vubec netusim, co to porodni bolesti jsou (nezazila jsem je, rodila jsem drive, nez vubec nejake mohly zacit), ale prave zase toho pocitu, ze ja tam budu jakoby navic, ze nikdo nebude poslouchat, co mi dela dobre a co mi dobre nedela, ze nikdo neda mne ani miminku sanci. Ze tam zase budeme jen jako nejake veci, se kterymi nekdo naklada pro nej rutinnim zpusobem a ktereho nezajima, co ty veci citi. Toho se fakt panicky bojim.
A mam pocit, ze ten pristup je klicovy pro vsechny maminky, at uz jsou zastankynemi tzv. prirozeneho porodu nebo tzv. lekarskeho porodu. Mam kamaradky, ktere lekarum naprosto duveruji, ale kdyby jim lekar rekl "Nervete tady, zenska, vzdyt je to jen porod", tak by je to rozlozilo asi uplne stejne, jako mne by rozlozil ten pohrdavy vyraz ve tvari lekare, kdyz projevim prani neco nepodstoupit, i kdyz to nebude uplne rozumne.
Mam zkratka strasny strach z netolerance.
Drzim vam vsem palecky, aby porod probihal vzdy podle Vasich predstav - kdo chcete porod prirozeny, at jej muzete absolvovat prirozene, kdo chcete asistenci lekare, at ji mate.