Plodová voda a kontrakce

Evo,
při prvním porodu mi praskla plodová voda a nic se jinak nedělo. Z předporodních kursů jsem věděla, že bych měla do porodnice dojet tak do 2 následujících hodin, ale protože jsem neměla žádné kontrakce, nechala jsem to být. Manžel mě lstí vylákal, do porodnice jsme dojeli 4 hodiny po odchodu plodovky, stále bez kontrakcí.
Mě si samozřejmě hned nechali, muže poslali domů - klasický postup, který u mě způsobil blok, porod se mi sám nerozběhl. Odmítla jsem medikalizovanou podporu na rozběh porodu (nepamatuji si název, měly to být prášky, které buď člověka uspí, když to na porod není, nebo naopak porod rozběhnou, pokud to někde vázne...). Do porodnice jsem byla přijatá v sobotu o půlnoci, nechali mě přes celou neděli, čekali jsme, zda se bude něco dít. Na porodní sál jsem se dostala až v pondělí v 7 hodin ráno, porod byl bohužel indukovaný, dostala jsem oxytocin, ale porodila jsem až kolem 16H30 - blok z toho, že nejsem "schopná" sama porodit už byl bohužel pěkně rozjetý. Málem nám hrozil i císař - z důvodu nepostupujícího porodu (bodejť by postupoval, když nemělo co postupovat...) - i přes oxytocin jsem neměla žádné bolesti, jen kontrakce (s pocitem, že si břicho dělá, co chce a ke mně nepatří). Naštěstí pomohl epidurál, během 40 minut jsem se otevřela ze 4 cm na 9 cm a během dalších 20 minut jsem porodila. byla jsem mimořádný případ, ve chvíli odchodu na sál jsem byla cca 36 hodin s odteklou plodovkou, ve chvíli samotného porodu cca 45 hodin. Bojí se infekce otevřených porodních cest, které se u mimina mohou projevit zápalem plic, alespoň tak mi to v roce 2001 v Motole vysvětlovali.
Po zkušenostech z druhého porodu, který proběhl velmi přirozeně (Hořovice 2004), bez jakékoli medikalizace, což jsem plánovala i pro první porod, bych se rozhodovala následovně:
- u prvního dítěte (výhoda: člověk nemusí řešit logistické problémy typu kam umístím starší robě...) bych klidně počkala i déle (pokud bych byla v tu chvíli zdravá, neměla nález á la infekce porodních cest, streptokok apod.), jestli se porod nerozběhne sám, teprve poté bych se odebrala do porodnice
- u příjmu bych se nenechala přesvědčit, že dál půjdu sama a muž se vrátí domů, vím, že by to můj porod zcela spolehlivě zastavilo - a jak je to dál, už vím...
- u každého dalšího dítěte bych podle situace řešila, zda vyčkávat (a vyřešit během této doby logistický přesun staršího dítěte) nebo se nechat přijmout a nechat si porod vyvolat - vím, že to obecně není ideální, ale v dané situaci by to určitě situaci zjednodušilo.
Moje doporučení taky je smířit se sama se sebou, nemít vůči sobě obrovská očekávání ("porodím přesně tak, jak chci"), ale naopak být smířená sama se sebou ("mimino ví nejlíp, proč se tak chová, všechno je, jak má být"). A určitě spoléhat na svůj instinkt - ten můj mi říkal, nejezdi nikam. Pokud bych se ještě někdy ocitla v podobné situaci, rozhodni bych ho poslechla - stejně jako u druhého porodu, kdy jsem odmítla první příjem (návrh zněl "uvidíme, jestli se vám to nerozběhne"), radši jsem se vrátila domů s tím, že druhý den musím přijet na kontrolu... ihned po návratu domů mi začala první doba porodní, od kompletního vyprázdnění až ke kontrakcím.
Všechno je to jenom o tobě - budeš-li mít pocit, že potřebuješ být doma a soustředit se jen na sebe, zůstaň, když budeš naopak cítit, že chceš být už v porodnice a pomůže ti to, odjeď tam. Je to o individuálně vnímaném pocitu bezpečí a o tom, co si s ním spojuješ - jestli víc osobu, která by porod s tebou měla prožívat nebo víc prostředí samotné (pohodlí domova versus bezpečí porodnice s odborným personálem).