Šátek :o)

Ahoj holky,

sice téma "šátek" k článku o správném výběru kočárku moc nejde :o), ale když už Kristýna to téma nadhodila, tak mi nedá neodpovědět na otázky od Zuzavy a Monty. Neberte to jako propagaci šátků, je to čistě moje zkušenost :o)

Docela mě pobavila Zuzava tím, že jí šátek připadá jako "něco provizorního" - to nemyslím ve zlém, já totiž úplně to samé tvrdím o kočárcích :o) Mám ho doma, tak ho občas využiju, protože jsou situace, kdy se hodí. Kdybych ho neměla, poradila bych si i bez něj a nijak obzvlášť by mi nechyběl. Šátku však nejsem ochotná se vzdát, protože ho (narozdíl od kočárku) opravdu POTŘEBUJI. A jak staré mám děti? Ladě je sedm týdnů, Verunce dva a čtvrt roku. Verunku jsem v šátku nosila ještě v polovině těhotenství a na golfáčky jsem přešla proto, že na kluzké objemné zimní bundy se obtížně váže dítě na záda (nevím, jestli to někdo dokáže - já ne) a na boku jsem ji vzhledem k bříšku nosit nemohla, to mi už nedělalo dobře. Kristýnin Robík je stejně starý jako Verunka a nosí se doteď. Vzhledem k tomu, že dvouleté děti toho víc nachodí než najezdí, beru golfky jako zbytečné omezení (a vytahuji je jenom pokud je to opravdu nutné), které mi po většinu času jenom překáží, a kdybych nemusela nosit miminko, tak bych taky dala přednost šátku, který se dá složit do tašky.

To navyknutí na šátek - to je docela možné, že pokud novorozeně pozná kočárek i šátek, tak dá přednost šátku, který přeci jenom líp uspokojuje jeho potřeby na kontakt s matkou i výhled po okolí. Konečně vidím to i na Ladě. Původně jí kočárek nevadil a prostě v něm spala. Když se probudila, najedla se, hodila jedno oko na obrázky na kočárku, druhé na hračky... a znova spala. V šátku to bylo jinak, tam vždycky byla nějakou dobu vzhůru a sledovala, co se kde šustne. Teď už nemá takovou pozřebu spánku, takže jakmile je vzhůru, chce být nošena. Ale opravdu jsou děti, které kočárek prostě nesnesou od začátku. To byla třeba Verunka - ta šátek poznala teprve poté, co jsem si přiznala, že s kočárkem to opravdu nepůjde. Kdybych byla matka-tvrďák, tak jezdím týden dva se řvoucím kočárkem a věřím tomu, že by Verča časem rezignovala a sklidnila se, ale připadalo mi to zbytečné. Tím spíš, že už v těhotenství jsem věděla, že budu hodně jezdit MHD a k tomu účelu jsem si pořídila šátek, takže nosítko jsem doma měla, stačilo jenom sebrat odvahu a prvně mimčo uvázat. Přiznávám se, že odhodlat se k tomu bylo těžší, než úvaz samotný :o)

To odkládání dítěte je opravdu problém, já si děti pokládám většinou na lavičku. Ale takové odkládání přichází v úvahu spíš při delších výletech, kdy je potřeba mimča přebalit, nebo přes léto jsem Verču nechávala protáhnout na trávníku a tak. Při normálním cestování po Praze nebo procházkách po sídlišti k tomu nějak nemám důvod. Odpoutání od matky jako problém nevidím. Však v šátku chodíme ven, ode mne se Verča odpoutávala doma, když ležela na podložce a hrála si, zkoušela se pohybovat a tak. Jo a hračky taky nosíme - mívám ji připnutou na takovém to řetízku na dudlík. A že nosíme vždy jenom jednu za mínus nepovažuji, ani do kočárku jsem jich Verče víc nedávala.

Věci nosím v batůžku, ale při Verunce jsem používala normální větší kabelu přes rameno, jakou nosím naprosto běžně. Když jsme těch krámů s sebou měly opravdu hodně (navíc ručníky na plavání a tak), brávala jsem si tašku z kočárku. Na nákupy je opravdu lepší kočárek, ale na druhou stranu, díky šátku se mi podařilo manžela přimět ke spolupráci, takže děláme jednou za čas velké nákupy v Tescu a do obchodů chodím víceméně pro drobnosti. A když potřebuji pro něco rychle zaběhnout, nemusím chodit do velké Delvity (čímž strávím minimálně třičtvrtě hodiny), ale hodím děcko do šátku a skočím do malých obchůdků, které mám přímo u nosu a kam bych s kočárkem nevlezla... Pro MOnty - batůžek jsem nosívala běžně už před těhotenstvím a nemyslím, že bych byla protivný cestující. Prostě jsem si ho při nástupu do vozidla vzala do rukou, což samozřejmě není problém ani s dítětem v šátku. Myslím tím běžný městský batoh nikoli turistický ruksak :o) Jak jsem psala výše, teď už na starší dítko používám golfky, takže mám čerstvou příhodu - v tramvaji už dva kočárky na plošině byly, já s golfkama nebyla schopná včas mezi lidma prokličkovat k vedlejšímu vagonu, tak jsem se bezohledně nacpala k nim. Cítila jsem se neskutečně trapně, ale... spěchala jsem, neměla jsem čas čekat čtvrthodiny na další tramvaj. A podobné situace v MHD vídávám docela často, nejextrémnější asi bylo šest kočárků v nízkopodlažním autobuse - stály i v uličkách a na každé zastávce se hodně čekalo, protože lidi měli problémy vystoupit. Kdykoli podobnou situaci vidím, říkám si "zaplaťpánbů za šátek" a i používání golfek se snažím omezit na minimum a radši případně vezmu Verču "na koně". A s metrem mám asi smůlu, ale já bydlím přímo u stanice metra, kde nejdřív musím zdolat jezdící schody (jenom s kočárekm dobrý, ale jednou rukou držet kočárek, druhou dvouleté dítě a třetí sebe... to nezvládám :o) ), a potom ještě pevné schodiště...

Monty - ze zavinovaček žádné z mých dětí nebylo nadšeno, ale v náručí se chovají rády obě. Ani šátky jim nevadí. Asi to bude tím, že zavinovačky děti "natahují" mezitím co v šátcích jsou přirozeně stuleny. O klokankách mi ani nemluv - nikdy jsem si je sice nevyzkoušela, ale když tak koukám na maminy s dětmi v klokankách, vždycky mě bolí záda už pouze z pohledu na ně. Aspoň šátek kdybych si uvázala stejně lajdácky, tak mě bolesti neminou. Ale mám příhodičku ještě od Verunky - taky mě u ní "vypadly záda", když už byla starší a já ji vezla v kočárku. Než jsem se dala dohromady, tak jsem Verču nosila jenom v šátku. Tohle málokdo z lidí chápe, ale fakt mi dobře uvázaný šátek v té době dělal menší zlo než kočárek. Vyšší obrubníky, nájezdy do schodů, jízda do kopce, schody... to všechno na cestě s kočárkem byly potenciální rizikové faktory pro má záda, navíc takové schody s kočárkem v době bolestí pro mne byly prostě nezvladatelné.

Jó, prsty v nose, v očích, tahání za vlasy a tak podobně taky pamatuju :o))) Jenom už se mi nevybavuje, co jsem s tím dělala.

Ale ono jinak vypadají věci s jedním dítětem a jinak se dvěma. Docela by mě zajímalo, jak cestování řeší maminy dětí dva roky od sebe. Tedy v době, kdy to starší už dobře a rádo chodí, ale přeci jenom nemá takovou výdrž a při nastupování/vystupování do MHD ještě potřebuje jistit. Já si neumím představit třeba jízdu MHD - nejdřív někoho poprosím, aby mi pomohl s kočárkem do autobusu, potom se vrátím ven pro dítě (pokud mi mezitím neuteče), nebo nejdřív dám do vozu starší dítko, a pak mi někdo pomůže nahoru s kočárkem (mezitím co to starší se bude drát po schodech zase dolů :o) )... Nebo zkušenost s poslední procházky - Verča mi zdrhla a než jsem ji s kočárkem dohonila (odstavit jsem ho nemohla, ulice vede docela z kopce a dole je silnice, takže jsem nechtěla riskovat případný rozjezd kočárku), už si to hnala dolů - po schodech... Každá taková příhoda má za následek, že kočárek používám čím dál tím míň, holt mám asi nějaké slabší nervy :o) Napadá mě jedině dvojkočárek, ale ten mi přijde zbytečně objemný a neřiditelný, vzhledem k tomu, že Verča by v něm byla opravdu spíš výjimečně než pravidelně. To už jsem si spíš vyzkoušela Ladu v šátku na břiše a zároveň Verču v šátku na zádech... No, lidi se mohli popukat smíchy, mně už to tak směšné nepřišlo, ale golfky zrovna byly rozbité a tohle řešení mi furt bylo příjemnější, než vytáhnout velký kočár... :o)

S.