Re: Pravda je svině

Milá Esterko,
Tvůj příspěvek mne "dostal", asi proto, že jsem v něm našla hodně ze svého života. Hlavně v popisu charakteru Tvého muže. Až na tu rachitičnost (ten naopak vypadal a vypadá značně blahobytně), jako bych viděla toho svého. Nezájem o děti, peníze na příděl, neustálé zkoumání, zda-li je nutné, aby kluk chodil na tenhle či onen kroužek, protože to vše vesměs považoval a považuje za vyhozené peníze...a to měl a má příjem více než slušný, ač nepracuje též ve vedoucích funkcích. Takže jsem vše, co se dětí týká dotovala já. Když kamarádky byly plně na mateřský, já si musela přivydělávat "na své rozmary", pak jsem si našla výborně placenou práci, ale nenašetřila jsem nic, ani jsem si jich pořádně neužila, protože jsem chtěla klukům dopřát, co z toho bylo nejvíc možné = výlety, kroužky, sport apod.Ze strany manžela jsem schytávala akorát kritiku a hlavně nepochopitelné ponižování. Nakonec mi - narozdíl od Tebe ruply nervy a podala jsem žádost o rozvod.
Ten proběhl kupodivu relativně hladce, domluvili jsme se na všem, snad měl manžel strach z veřejného "praní špinavého prádla",ke kterému by určitě došlo (vždyť úplně se mu vyhnout moc nejde...). Já naoplátku byla velkorysá, souhlasila jsem s rozšířenou péčí o děti, naivně jsem doufala, že se trochu chytne za nos a že si uvědomí, že má taky nějaké děti, a že jim trochu láskyplné péče věnuje....Nenech se mýlit, několik měsíců po rozvodu se snad manželovi vše rozleželo, že byl ON, ten úžasný a neodolatelný muž opuštěn a nastalo peklo, bohužel asi nikdy nekončící. A v tom všem jsou děti, které se snažím seč mohu chránit od otcových psychických nátlaků, ale vzhledem k dohodnuté rozšířené péči, to co uklidním a vyžehlím, "milující" tatínek zas zničí.Chvíle klidu jsou jen chvílemi před dalšími bouřemi a tak to jde den za dnem, měsíc za měsícem.Od našeho rozvodu uběhla již léta, ale v manželovi stále leží potupa, ponížení a trvalá touha po pomstě, kterou při jakékoliv příležitosti dává najevo a "koná".Vyhrožuje mi vším možným i nemožným, kluky strašně psychicky stresuje, pomlouvá mého nového přítele, který si, k jeho značné nelibosti s kluky výtečně rozumí, prostě dělá dojem člověka, který by nám nejraději přál bídu,neštěstí, problémy apod.
A jestli si myslíš, že je šance se někde dovolat, tak není. Jedinou odpovědí od sociálních pracovnic, advokátů či psychologů je konstatování:" no moc se v ničem nešťourejte, mohlo by být ještě hůř, dnešní doba a hysterická atmosféra nahrává otcům,to nějak musíte vydržet...ještě by mu je soud mohl svěřit (!!!)"a pokud možno všichni od toho dávají ruce pryč.
Je až směšné, že nikoho nezajímá, co nám můj bývalý manžel provádí, jak příšerně psychicky terorizuje děti,které k němu chodí s obavami "co zase bude", jak mne osočuje, že jeho alimenty určitě nejdou "do dětí",přesto, že mám normální, průměrně dobře placenou práci, jak uráží lidi okolo mne, jak veškerá rozhodnutí, týkající se a prospívající detem záměrně sabotuje, jen proto, že s nimi přicházím já....ano, život je svině!
Znám docela dost docela rozumných a slušných chlapů, kteří svoje děti od rozvodu téměř nevidí i přesto, že oni byli těmi milujícími tatínky doopravdy a ne jen na oko před institucemi (a s tím těžce nesouhlasím)a zas já mám děti, které musí s nechutí trávit čas u táty, který se stará jen o to, jak by jim podryl sebevědomí, jak by je ponížil a který si na nich ulevuje tím, že se snaží ze všech sil o diskreditaci jejich mámy a uráží všechny lidi, které mají kluci rádi. Místo, aby ten čas, který s nima může být využil k upevnění lásky, k budování vzájemného dobrého vztahu...někdy už opravdu ztrácím naději a víru ve spravedlnost. Mnželovy urážky na svou osobu bych i snesla,ale jeho chování k dětem a neuvážené a necitelné zasahování jejich dušiček mne fakt bolí a bolí i to, že se cítím naprosto bezbranná a mám pocit, že bojuju s větrnými mlýny.