Re: K čemu je život bez dětí?

Víceméně se ztotožňuji s Katkou. Mela jsem deti relativně pozdě, muj muž jeste pozdeji, meli jsme je z lásky a ve spokojenem a vcelku naplnenem životě, jak úspěšnou práci, tak lidsky, zájmy, mezilidskymi vazbami. Tohle vse trvá, ale pro mě, pro mě tomu daly deti zcela jiný rozměr. Jsou pro mě tím nejkrasnejsím, co v životě mám, prave proto, ze vse dosavadní posunuly jinam, daly tomu trochu jiný smysl, jiné uhly pohledu, např.v milostném vztahu s muzem je to sranda a paradoxne nove okoreneni, jednak mě překvapuje ted po letech, např. jaké hovadiny umí vymyslet pro nasi zábavu, jak kreativní umí být, kdyz chceme být sami; v práci, jsem pediatr, a troufám si rici, ze dobry, jsem získala diky vlastnim detem tolik novych zkušeností, trpělivosti, empatie a mnohem více mentální pružnosti, kterou bych prostě neměla, protože zkušenost se sdělit a naučit bezezbytku jinak nedá. Sama za sebe mohu rici, ze jsem s detmi šťastnější, spokojenější a to ve vsech směrech, i kdyz je to o moc víc stresu, prace, nekdy vzteku, nekdy bezmoci, obzvlast, kdyz jsou deti osobnosti a svehlavicky. Moje sestra deti nemá. Chtela by, ale nedaří se. Je úspěšná v práci, ma prenadherny bohatý vztah s kreativnim veselym milujícím muzem, uzivaji si života plnyma rukama, nehrouti se, ale sama mi ve slabé chvilce rekla, ze všechno s vekem šedne, kdyz chybi deti, ze kdyz jsou s ní nase deti, aspon na chvilku, jsou oba s muzem nejšťastnější, protoze se maji komu dat, předat, ucit, rozvíjet, milovat. Zvažují adopci, pestounstvi i variantu nic. Proč jsem se tak rozepsala. Vyrazila mi dech ta sbírka nikoli jiných, nebo nesouhlasnych, ale ve svém obsahu hlavne nenavistnych jizlivých a vlastně nešťastných komentářů, odrazejicich mozna vlastní nenaplněné dětství a z něj pramenící zahorklost? Skoda, ze, holky, nedokážete negativní zkušenost v sobe přetavit a rici si, to bylo zlé, takhle uz nikdy, a dál si to delat jen hezke. Z fyziologie, život ma za úkol se udržet pri životě, tedy jist a spát, rozmnožit se a pomoci život následný udržet. U vyšších savců se k tomu přidává i cit ( viz např.prave sloni), a taky rozum a zkušenost, takový to mas, jaky si to udeláš. Každý to mame jiste trochu jinak, ja se však z tehle diskuze nějak nedokážu ubránit pocitu, jakoby citys materstvim spojene, laska, naplnění přes deti a snaha předat sebe i prostřednictvím nich (aniž by to bránilo v ostatní realizaci sebe sama, i kdyz, pokud by někdo to měl takhle a byl by presto spokojen, proboha, proč ne), mělo být neco k výsměchu, špatného nebo nedostatečného, či slabého/slabosskeho. Mnohem víc mě nenechává klidnou nezodpovědnost mit deti a neupravit podle nich svůj život, abych náhodou o neco, co bych mohl mit bez nich, neprisel, ať uz je to pro primární neschopnost se starat ( odložené, zanedbané nebo fyzicky týrané deti), nebo ta sekundární, zabezpečil materiálně a dost odsud posud. Rozhodně jsem proto pro svobodnou volbu deti nemít, kdyz je nechci. Přestože zde nad přírodou a pudem jednoznačně dominuje ratio jedine tusim lidske. Jsem rada za odlišné názory, člověk se z nich hodne učí, ale přimlouvám se za formu, opovrhovat takhle jizlive a zle láskou, citem a naplněním jednoho člověka v jeho dětech, to nějak nedávám.