Jdu na to potřetí

Při prvním těhotenství jsem se porodu bála už od začátku. Různé hrůzostrašné historky známých jsem kompenozovala vědomím, že to zvládla v podstatě každá žena, většina z nich i opakovaně, tak to snad taky nějak dám. Porod nebyl špatný, akorát při kontrakcích co 5 minut jsem měla dojem, že už by to chtělo odjet do porodnice a nestihla jsem se doma navečeřet. Byla to jedna z největších chyb. V porodnici mi nedovolili ani napít se (dodnes nechápu proč) a moje síly byly brzy u konce. Jsem slabší tělesné konstituce a jídlo potřebuji pravidelně, takže porod se začal trochu protahovat, i když už byl hezky rozjetý a začalo se u mě objevovat čím dál více zdravotníků. Zbytek sil jsem vynaložila na vytlačení, miminko bylo v pořádku, já omdlela a ve stavu bezvědomí jsem byl střídavě s letmým probuzením několik hodin. Objektivně mi nic nebylo, jen prostě velké vyčerpání. Na druhý porod o 2 roky později jsem se také moc netěšila, ale rozhodla jsem se nenechat nic náhodě a před odjezdem do porodnice se řádně najíst Podařilo se mi i v těhotenství trochu více přibrat a vše bylo o poznání lepší. Mohla jsem po porodu dokonce sama vstát a jít do sprchy, bylo to fajn nebýt závislá na péči sestřiček. Bolesti byly ke konci porodu extrémně silné, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Teď jsem těhotná potřetí. Jsem těsně za půlkou a zajímavé je, že zatím se porodu vůbec nebojím. Tak buď to bude katastrofa nebo naopak pohoda. Porod je vždycky hodně individuální zážitek a myslím, že je dost důležitá podpora okolí i samotné psychické rozpoložení matky. A že není nic horšího než porod? Na konci prvního šestinedělí jsem dostala ischias, žádné kontrakce, ale příšerná neustávající bolest, která neustane ani na okamžik po spoustu hodin. Od té doby vím, že může být i hůř.