Re: A proč ne "hledáme rodiče"?

Dovolím si napsat pár slov k tomuto tématu...
- Určitě je fungující rodina to nejlepší co může být nejen pro dítě, které si prošlo doposud ztrádajícím životem, ale na druhou stranu proč by nemohla být sama schopná matka či otec se o dítě postarat, tak aby se dítě cítilo v bezpečí a milováno a dospěláka toto rodičovství rovněž naplnilo. A děti ... určitě je věk důležitý, ale více asi povaha a vyzrálost dítěte! To jak se vnímají tyto děti je hlavně o tom, jak jsou vnímány prostředím kde žijí. Když budou mít pocit, že se mají za co stydět a připadat si provinile, že nemají rodiče a nikdo je nechce, tak to tak bude!!! Já byla v DD od svých 12-20let se svou o 3roky mladší sestrou.(v DD jsme nebyly proto, že bychom my něco tropily, ale nikdo se o nás moc nestaral po stránce drsnější výchovy,stravy a hygieny) Dnes bych sice na to jak žiju a co jsem dokázala měla být hrdá, ale stejně ty roky se tam podepíšou a to ALE tam máte stále...ikdyž si říkáte, že už je čas udělat tlustou čáru. Takže i dnes mám pocit, že když něco od někoho dostanu je to závazek a MUSÍM mu být za to vděčná protože sama bych to asi nedokázala:o( Myslím si že se najdou jedinci, kteří by potřebovali být sami a nebo v menším kolektivu aby mohli najít sami sebe a naopak jsou děti, co potřebují tlupu aby se drželi zajetého řádu, který je urdží v lati do doby než dospějí, ale zase nesmět nic v nich také moc dobroty neurodí. Je to těžké a složité ale určitě ne neřešitelné. Pocit, že vás má někdo (na koho se můžete obrátit) upřímně rád a že máte střechu nad hlavou a svůj talíř vám nic nenahradí v pocitu jistoty. A tak to začíná ... dále už je to o výchově a o naučení se co je důležité, co potřebuji a aby toho nikdo nezneužíval a přesto si uměl života užívat :o)