Je docela těžké se prokousat všemi vašimi rozdílnými názory,

ale ráda bych jen napsala, že autorku chápu, živé dítě je smršť, lidi okolo nejsou vždycky rádi, že se u té smršti ocitli a někdy to holt dávají najevo. Můj syn byl vždycky hyperaktivní, divoký, nezadržitelný a urážlivý. Velice dobře si pamatuju, jak jsem se kolikrát vracela z nějaké cesty MHD (v Praze) docela zdrcená, na rozdíl od jiných přispěvatelů jsem se dočkala řady různých, většinou až nenávistných reakcí (tím nemyslím, že někdo řekne: ztište to dítě... nebo ať tu neposkakuje atp.), dodnes vzpomínám na tři paní v plném autobuse, kde bohužel synek dostal vzteklý záchvat a svezl se pod sedadlo a nedařilo se mi ho vyprostit. Dámy mě velice nahlas informovaly, že SYN JE MAJETKEM CELÉ SPOLEČNOSTI A JÁ HO PRO TU SPOLEČNOST VYCHOVÁVÁM ŠPATNĚ. Prostě špatná matka, podívejte se, co to dítě dělá a jak to, že mu to nezatrhne... Naopak vzpomínám i na partu dělníků, kteří se u opravovaného chodníku sázeli, kdy se Venda zvedne z hlíny. Na syna žádné plácnutí, křik ani domlouvání neplatilo. A snažila jsem se ze všech sil.