Taky jsem pacifista

Chtěla bych připojit svůj, trochu opožděný příspěvek. Syn bude mít brzy sedm let, teď začal chodit do první třídy. Má spoustu hraček, neboť já i manžel hračky milujeme. Ovšem: zbraně se u nás prakticky nevyskytují. Má v podstatě jen dvě: plastický mečík a plastickou pistolku na stříkání vodou. S mečem si nezahrál ještě ani jednou; koupila jsem ho po čtvrtém roce, když nastoupil do školky a tam pořádali karneval. Meč sloužil jako významné poznávací znamení postavy mého syna - statečného a ochranářského prince. Syn dodnes nepochopil význam meče, protože se téměř nezajímá o pohádky s princi... Má raději Děti z Bullerbinu, Macha a Šebestovou, Červeného panáčka nebo Krtečka.
Druhou hračku - zbraň si vymínil manžel - aby si mohl syn stříkat vodu při koupání ve vaně. Kluk ji dostal před asi třemi měsíci. Pravda - stříká, ale žádné pif paf ho přitom neučíme, a samotného ho to ještě nenapadlo.
Před pár měsíci jsme byli na návštěvě u švagrové; o rok a půl mladší synova sestřenka přinesla hračku svého o něco staršího bratra. Syn na to koukal jako jojo, protože to v životě neviděl, a tak jsme mu vysvětlili, že to je TANK. Švagrová mi pak řekla mezi řečí, že by to asi chtělo mu ukázat zbraně i vojenskou techniku, aby to znal a nelišil se od ostatních dětí, když už půjde do školy. V podobném duchu mluvila i manželova maminka: že by se mu kluci mohli smát, kdyby to neznal. I musela jsem naklusat do knihovny půjčit encyklopedii zbraní. Neodpustila jsem si mírný výklad o naší, ne zrovna mírové historii, který nevyzněl moc lichotivě vůči násilí, válkám a zbraním.
A víte, že ta celá encyklopedie zbraní na syna neudělala skoro žádný dojem? Zůstala pro něj "nějakou" lhostejnou knížkou - a radši si šel psát nějaké pohádky o pejscích...