Re: Klobouk dolů...

Ilono,
je to přesně tak. Kdyby Petruška byla naše první přijaté dítě, asi bych prožívala v sobě velké trauma z toho,že jsem neschopná matka a z Petruščiných reakcí bych i ztrácela odvahu dál pokračovat s její výchovou. Asi bych ji vrátila a dál pochybovala o sobě, že asi na to nemám, abych vychovávala jakékoli dítě v pěstounské péči. A nevím, jestli bych potom sebrala odvahu přijmout další dítě do pěst.péče. A vůbec se nedivím těm pěstounům, kterým se to tak opravdu stane. Já říkávám o výchově našich starších dětí, že oni byly taková „předehra“ k tomu, abych pak výchovu Petrušky zvládla.
My jsme s manželem vždycky bývali opatrní ve výběru dětí, věděli jsme o sobě, že opravdu nejsme schopní přijmout jakékoli dítě, tak jak se to od pěstounů někdy očekává. My jsme dřív i některé nabízené dítě odmítli, protože jsme si na jeho výchovu netroufli. Ale zase pak jsme si za svým rozhodnutím pro to konkrétní dítě stáli a udělal všechno pro to, abychom to zvládli.