Jízda na řetízkáči říznutá řádnou kocovinou

Z otravných fyzických stavů asi nejvíc nesnáším migrénu, bolest zubů a žaludeční nevolnost. Pocit, že se co chvíli pozvracím, je pro mě něco tak nesnesitelného, že mám občas slzy v očích a chce se mi kňučet. Když už se dostaví stav, že chci někam zalézt a probudit se až ve druhém trimestru, moje lepší já začne hulákat: "Koukej se vzchopit, ty padavko! Je tolik holek, které by se do té mísy na tvém místě i usmívaly, kdyby byly konečně těhotné!!" Ne že by mi to pomohlo od návalů na zvracení, ale aspoň se přestanu litovat. Na chvíli.
Vůbec nejhorší je pro mě představa, že se pozvracím před někým. Představa, že se neovládnu a někomu připravím nechutný zážitek. Kdysi mi známá vyprávěla, jak na ni na ulici přišel nápor těhunevolnosti a zvracela do odpadkového koše za poznámek okolojdoucích o ožralé nevychované mládeži. Pro mě noční můra. Skoro se bojím vycházet ven. Nosím s sebou po kapsách igelitové tašky, kandovaný zázvor, větrové bonbony a žvýkačky a do větších akcí typu nákup v hypermarketu se nepouštím. Tam mi bývá na omdlení a na zvracení i za netěhotna.
Teoreticky by nevolnosti mohly polevit do konce roku. Doufám, doufám. Do té doby se přinejhorším "svezu" na vlně těch, kteří trénují alkoholickou výdrž na Vánoce a Silvestra... a nejsou ve svém tréninku nejúspěšnější. Pohled do zrcadla tomu nasvědčuje. Vypadám jako po hodně dlouhém flámu.

Všem, které jsou na tom stejně nebo ještě hůř než já, přeji, ať vám ta kocovina křížená s jízdou na kolotoči brzy skončí. Připíjím na to zázvorovým čajem