Re: Asi ještě vydržet

Víš, Ilonko, ono je to všechno děsně jednoduché, když máš děti, které si v pohodě zvykly. Vidím to optikou mámy postiženého dítěte, jehož postižení "vyšlo najevo" až v deseti letech. Absolvovali jsme jak nechuť chodit do školky, tak strach ze školy... Ale kdybych byla až příliš tvrdá tehdy, v první třídě, kdy syn trávil přestávky na toaletě, protože se TAK BÁL být bez dospělého ve třídě plné dětí... zbytečně bych prohlubovala jeho nechuť ke kolektivu, ke škole. Takto si prožil PO ZMĚNĚ ŠKOLY aspoň rok a půl, kdy chodil do školy rád, s chutí, líbilo se mu tam. Později začaly nabíhat další problémy... Chci říct, že nikdy nevíš, co přesně se v dítěti děje, a jak psala Hm, všechno má své meze. - Před půlrokem mi jedna hodná paní lékárnice vnucovala svou představu o "správné výchově": devítileté dítě odmítá jíst prášky vcelku? Donutit násilím!!! On bude zvracet, ale po čtrnácti dnech si zvykne . Žádné násilí jsme nekonali, a vida, synek se naučil polykat tabletky sám a naprosto v pohodě. Nechápu, kam všichni "drsoni" pořád tak spěchají. A hlavně - PROČ? Oni jsou opravdu tak "silní", že dupou jak sloni - po všem a po všech okolo, a tak se jim snadno stane, že přehlédnou, že třeba těm svým drobkům způsobili celoživotní trauma .