| Lucie (23) | •
 |
(16.8.2000 16:10:35)
Dobry den,
muj pritel a ja se moc milujem a myslim, ze mame krasny plnohodnotny vztah. Obcas ale se mi stava, ze cekam az se me dotkne nebo mi neco pochvali, ano dela to, ale malo a vetsinou jen kdyz jsme sami. Vim, mela bych mu to rict a uz jsem tak ucinila, ale pripadam si jako kdyz si neco vynucuju a to ja nechci. Chci, aby on sam mel potrebu se me neustale dotykat a venovat mi pozornost. Obcas mu ji ja sama nedavam, protoze se citim tak, ze ja tu potrebu mam castejc nez on a nechci, aby jsem se mu tim treba okoukala nebo nebyla takovou tou "nedotknutou divkou". Vite co tim myslim? Taky se vam to stava, ze treba jedete v aute a cekate a tajne doufate, ze se vas dotkne nebo najednou zastavi a zacne vas libat? Taky kdyz vecer usinate a oba jste opravdu hodne unaveni po hektickem dni, ale vy touzite, aby zacal on a naladil vas na prijemnou atmosferu, ze i vy najednou ozijete a unava neunava....?
byla bych rada, kdyby jste mi napsali zase vase zkusenosti
diky
lucka
|
| andrea | •
|
(18.8.2000 14:00:34)
ahoj Lucko, mam podobne zkusenosti s mym manzelem. Je mi 28 let, jemu 41. Je to velice citlivy, romanticky chlap, ktery mi dokaze svou lasku davat tolik najevo, az je to na druhou stranu nekdy neprijemne. Do te doby, nez na nej obcas prijdou jeho depky (to si bere moc k srdci ekonomickou situaci v nasem state, problemy s romy, s nezamestnanosti atd.). V te dobe s nim neni rec, mam pocit, ze jsem neco provedla a nechce mi to rici. Chodi kolem me bez povsimnuti. Jindy na me hledi, jak na obrazek, kdyz se projdu ve spodním pradle po byte, nenecha me na pokoji... A kdyz je v depce, pravy opak. Docela konkretne popisujes sve pocity, jakoby si popisovala ty me pocity. Nechci to prehanet s nejakymi neznostmi, ze strachu, ze by si zvyknul na to, ze je to pouze z me strany. Chci aby se to stalo vzacnosti a aby si vazil toho, ze ho miluji a obdivuji. Mym nejvetsim pranim je, aby to nejak v tom nasem vztahu fungovalo rovnomerne stejne, obcas s nejakymi vychylkami. Ale abychom nemeli potrebu si lasku dokazovat, a nebo na druhou stranu si o ni rikat. Ale to asi nejde. Vzdy kdyz mam pocit, ze ho miluji vic nez on me, prestanu mu to davat najevo a ukazu mu zada. Uplne otoci a je to on, kdo dava te lasky vic najevo. A porad dokola. Ach jo, ty chlapy, vid.
Mej se hezky. Andrea
|
| Lucie | •
|
(18.8.2000 14:54:37)
Andreo, ano dost podobne to citim i ja. Tak jak jsi popsala sveho manzela, docela presne vystihuje i toho meho (zatim tedy jen pritele). Mozna je to i z me strany, ze kdyz on ma jak rikas depku, tak kolikrat treba je to zavinene i mnou, myma reakcema ten den atd., ale ja i presto chci, aby se nezasekaval a nepropadal svym naladam. On to bere jako plus, protoze pry respektuje me a kdyz zjisti, ze ja treba nejsem ve svy kuzi nebo jsem unavena, tak me zkratka nechce rusit a nechce nalehat, ale to ze se me dotkne nebo me rekne co si preje, prece neni dolehani ze? vzdycky muzu rict nech me napokoji....
je tak citlivej a romantickej ale presne nekdy ma takove stavy, ze je to uplny opak, tim nemyslim, ze by byl jinej nebo zlej clovek, ale zkratka nema potrebu nic zacinat, vymyslet nebo se vubec snazit. Chci aby nas vztah byl vzacnosti kazdy den, aby byl prozivany jako v same zacatky, kdyz jsme se teprve poznavali, chci aby jsme nase vzajemne fyzicno nebrali jako nejakou jistotu a normalku, to kouzlo tam neustale musi byt. on je muz, on te neustale dobiva...
Nevim mozna je to tak vporadku, alespon se jednou snazis ty ajednou zase on a tak to mozna drzi ten vztah v rovnovaze a neustalem prijemnem i neprijemnem napeti.
dekuju za reakci
lucka
|
| andrea | •
|
(18.8.2000 15:14:09)
Lucko, jak dlouho spolu jste?
Kazdy vztah zacina bezmeznou laskou, fascinaci a zamilovanosti, kdy jeden nedokaze byt bez druheho ani hodinu. Styska se mi samozrejme po te dobe. Po čase vse preroste v hluboky vazny vztah, a na to si ne kazdy dokaze rychle zvyknout. V te dobe se bud asi lide rozchazi nebo vztah se upevni. Jak ve svem dopise pises, ze dotknout se muze vzdy a Ty mu muzes prece vzdy rici, at te necha, chlapi se hrozne boji odmitnuti, i kdyz si jeho. Zacni nekdy Ty, bud Ty ta aktivnejsi a vem to do svych rukou. A nenech se odradit. Kdyz muj Mira rika ne, ne a ne, tak se mu to potom stejne nejvic libi. Vzdyt oni potrebuji taky tolik lasky. Ale neco mame spolecne. A to tu potrebu te neustale pozornosti a doteku. Jo, moc si nas naucili na zacatku a ted nam to chybi. Napis, nekdy. Ted jdu uz z prace domu, budu tady jeste asi do 15.45. Zase v pondeli. Ahoj Andrea
|
| Lucie | •
|
(21.8.2000 8:51:18)
Andreo, dekuji za reakci. Jsme spolu 2,5 roku. Oba dva mame stejny cil a to je neustale pracovat na nasem vztahu, aby neupadl do stereotypu, aby jsme neustale se k sobe chovali jako "poprve" a kazdy okamzik straveny spolu byl jedinecny. Myslim, ze Petrovi se styska mnohem vic, kdyz nejsme spolu, nez treba mne, ale to je asi tim, ze ja mam rada svoji praci a dokazu "prepnout" a "fungovat" i bez neho, kdezto on je na me vice vazanej. Ano, oni si nas rozmazlili ze zacatku neustalou pozornosti a ted nam to chybi, kolikrat mu to vycitam. Myslim, ze mas pravdu, te pozornosti by se nam dostavalo vic, kdyby vedeli, ze ji prijmeme a ze ji taky tolik potrebujeme a samozrejme to musi byt opetovane aktivne i z nasi strany.
Jak vy jste dlouho spolu? Mate deti? Planujete je? Jsi zarliva? Mas duvod? To vse me zajima z ciste z osobniho hlediska, abych to mohla pripadne porovnat s tim nasim vztahem.
Mej se krasne a preju nadherny den.
lucka
|
| andrea | •
|
(21.8.2000 14:39:29)
Lucko, chce se mi ten počítač vyhodit z okna. Takový dlouhý dopis jsem pro Tebe měla a před podpisem mi oznámil, že provedl neplatnou ... něco, a konec.
Tolik jsem tam toho napsala, asi si to někdo nepřál. Andrea
|
| Lucie | •
|
(21.8.2000 14:52:32)
Andreo, to mi je lito. Ja to znam, ted uz by to podruhe nebylo ono to psat. Akorat to nastve. No tak treba ve zkratce mi to sdel, jestli teda jeste mas chut, at muzeme pokracovat v nasi male "soukrome" debaticce o nasich drahych polovickach.
hodne stesti s poslanim
lucka
|
| andrea | •
|
(22.8.2000 8:00:17)
Ahoj Lucko, otřepala jsem se ze vzteku a jdu do toho.
Docela mě překvapilo, že Petr je ten, komu se stýská víc, když nejste spolu. Tak proč se tolik brání těm dotekům, když už pak spolu jste? Není to z těch samých důvodů, co máme my dvě? Aby to z jeho strany nebylo častěji, než z Tvé? Ale, kde je ten správný střed, viď?
My jsme se seznámili s Mírou v prosinci 98, a v následujícím roce v září jsme se vzali (opravdu z velké lásky). Bude to tedy rok od svatby. Zezačátku mě Míra upozorňoval, že už se nechce nikdy ženit a nechce mít děti (jednou byl ženatý asi rok, děti nemá). V únoru 99 jsme se zasnoubili jen tak na ulici a poté, co se mu hrozně stýskalo, když byl v červnu s kámošema u moře, jsme se rozhodli, že se vezmeme. Šel do toho, i když věděl, že já děti chci. Stále tedy dítě nechce, ale nějak podvědomě tuší, že by mě asi ztratil, kdyby to dítě nebylo. Nedávala jsem ultimáta, ale taky jsem mu nevymlouvala jeho pocit, že od něj neodejdu, když se mnou děcko mít nebude. Hlavní je, že se na tom pomalu pracuje. Hrozně se toho bojí.
A k té žárlivosti. To je na dlouhý povídání. Věříme si, ale... Míra, tím, že byl vlastně do svých 40 let sám, má zkreslené představy o svobodě a volnosti v manželství. Dělal by si, co chtěl a naopak, já si musím své koníčky a zájmy obhajovat a vysvětlovat. Problém je taky v tom, že on má takovou práci, které se věnuje tak asi 30-40 hodin měsíčně, já chodím do práce na normálních 8,5 hod denně. Takže Míra zvládně vše své zájmy a kamarády v době, kdy já jsem v práci a já až po mé práci. Občas mi vyčte, že nejsem pořád doma, ale to není vůbec pravda. To on má ten pocit. Je to zapeklité. On je velice společenský, veselý a hravý chlap. Je ve společnosti většinou středem zájmu a má velice kladný vztah k ženám. Je k nim pozorný a milý, a to víš, že to se ženským líbí. V dnešní době, kdy o pozorné kluky je nouze. Jemu dělá dobře, že se líbí a já nikdy nevím, jak se mám v tu chvíli chovat. Já byla také zvyklá hrát prim, a nějak se nám to neslučuje. Mám pocit, že se ho snažím pořád dohnat a nestíhám mu. Jsem stále o krok vzad. Samozřejmě to nikdo neví a nevidí, jen já. Mírovi to tak vyhovuje, a já jsem tak hloupá, že s ním pořád "soutěžím".
Bylo by toho ještě hodně a moc. Taky se trochu rozepiš.
Jsi v práci? Měj se moc fajn a jak Ti to vyjde, ozvi se.
Andrea
|
| Lucie | •
|
(22.8.2000 9:24:24)
Mila Andreo, myslim, ze musi byt dosti frustrujici soutezit s vlastnim partnerem, i kdyz mozna to ma i jedno velke plus a to, ze neustale na sobe budes pracovat a tim padem tve sebevedomi bude jiste stoupat nez naopak a budes neustale pritazlivejsi, jelikoz budes "nova" a "zamenliva". Z tveho dopisu mam opravdu dojem, ze se moc mate radi a ze Mira je stasten, ze nalezle konecne tu pravou, se kterou se rozhodl ozenit, i kdyz po jeho minule zkusenosti to urcite nebylo lehke rozhodnuti. Zarazi me, ze si ale nepreje mit dite. Mozna si mysli, ze se tim spousty veci zmeni (a ono jiste zmeni), ale nemusi to byt k horsimu, vas vztah by se naopak obohatil, ale musi byt na to pripraveni oba dva. Moje sestra je 4 roky vdana, je ji 28 let a manzelovi 33 a taky jeste nechce mit deti, ale uz k tomu zacina mit lepsi pristup, uz o se o tom i bavi a premysli o tom, coz je dobry prvni krok.
Ano, ja jsem ted v praci. To se mame ze stihneme si takhle psat co?:) bohuzel to tak neni vzdycky....
Vsichni jsme individualisti, kazdy s jinou povahou a jinymi postoji, myslim, ze muzi si v nas prave miluji tu nasi individualitu, to ze jsme takove jake jsme a nemusime si na nic hrat nebo menit, i kdybychom treba radi, nebo citime, ze musime, aby jsme se libily jeste vic a necitily se "podradnymi". Jak ty ke vsemu pristupujes? Jakou jsi partnerkou? Jake povahy u vas prevazuji a jak jsou slucitelne ci neslucitelne ve vzajemnem souziti?
Preji ti hezky den. Jsi z Prahy?
L.
|
| andrea | •
|
(23.8.2000 10:57:47)
Ahoj Lucko, líbí se mi Tvé názory. A víš, že se mi i líbí to psaní. Je to vlastně poprvé, co si s někým takto píšu. A je to také poprvé, kdy jsem někomu sdělila, co mě v našem vztahu trápí. Člověk proplouvá životem tak, aby si ho usnadnil a s lidmi z okolí se bavím na tato témata tak nějak, že jsem nad věcí. Se svou sestrou rozebíráme naše manželství, ale spíše jedna druhou utvrzujeme, jak to děláme dobře. A i se tak trochu stydím, nebo spíš nejsem ve své kůži, když bych měla se svými kamoškami brobírat, co mě trápí. A i teď mám pocit, že jsem toho o mě řekla až až. Mírovi by se to moc nelíbilo, že si o něm s Tebou povídám. Ještě, že tomu i-netu moc nedá.
Řekni mi Ty, jaký máte mezi sebou vztah? Jak často se vídáte, žijete už spolu? Co Ty by si zlepšila na sobě? Co by si vylepšila na vašem vztahu? Plánujete se vzít, společnou budoucnoust?
Z Prahy nejsem, ze Sokolova.
Neměla jsem teď moc času, proto píšu až tak pozdě.
Měj se moc hezky, A.
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 11:31:06)
Andreo, dekuji za mily vzkaz. To jsem rada, ze jsi se dokazala uvolnit a vypsat se ze sveho "problemu". Me to taky moc vyhovuje, zjistila jsem, ze se tady schazeji lide, kteri dokazi o problemech mluvit, analyzovat je a resit je a to je na tom to perfektni. Ani ja se svymi kamaradkami nemluvi do hloubky o nasem vztahu, jelikoz prave jim prijdou nektere me nazory malicherne a zbytecne.
S Petrem se vidame skoro kazdy den, snazime se byt spolu co nejvice. Pravdepodobne nam vyjde spolecne bydleni od zari, tak se tesime. Zatim pendlujeme mezi jeho rodicema a myma. Ano, chceme se vzit, ale jelikoz oba dva pri praci studujeme, chteli by jsme nejdrive dostudovat, takze za dva roky se pravdepodobne vezmeme. Petr je dost rodinej typ a nejradeji by si me vzal hned ted a mel deset deti:) Je to asi tim, ze zkratka uprednostnuje byt se mnou, jenom se mnou a to stale, coz me nekdy omezuje, ale povidame si o tom. Jsem typ co na srdci to na jazyku, proto mam nekdy pocit nevyrovnanosti, kdyz vim, ze on takovy neni a to mi vadi. Chci, aby to bylo oboustrane. Mym nejvetsim minusem je asi prehnana zarlivost, i kdyz nemam proc, ale to je asi spatnyma zkusenostma z minulosti, pracuji na tom, ale pro petra je to nekdy opravdu frustrujici. Taky mam trosku problem hovorit otevrene o svych sexualnich potrebach, ale to jen, kdyz necitim, ze by on byl naladen na stejnou vlnu v urcite situaci, driv ci pozdeji mu to stejne reknu a jeho mrzi, ze jsem neudalal prvni krok ja. Na tom ale taky pracuju, tak snad cas to vyresi. Petr je zase strasne urazlivej typ, asi je to muzskou jesitnosti. Kolikrat vzniknou mezi nama zbytecna nedorozumeni, protoze kazdy ocekavame od toho druheho to nejlepsi a pokud ten druhy to poda trosku jinak nez ocekavame, citime se nejiste a zklamane. Ale co je nejdulezitejsi..prozivame lasku, prekvapujeme se, romanticky i spontane, povidame si a mame podobne nazory a stejny cil co mit ci nemit v nasem vztahu ted i do budoucna.
Petr me ve vsem pomaha, nebojim se, ze jednou budu na vsechno sama. Docela rad zehli, luxuje, vari, zkratka vsechno delame spolecne aniz by jsme se do toho vzajemne nutili.
Prace se mi nakopila, atak budu muset koncit, ale urcite se tady zase objevim.
Jo a myslim si, ze kdyby jsi Mirovi rekla, jak si tady takhle pises a ocem nebo treba jen mu rekla, ze mas "kamaradku" se kterou si povidas o tom a o tom a ze jsi prisla na to a na to a ze te trapi to a to, mozna by to vasemu vztahu pomohlo a on by si uvedomil radu veci.
Preji krasny den a uz se tesim na tvuj dalsi dopisek.
lucie
|
| Hela | •
|
(23.8.2000 12:43:43)
Na neco jsem klikla a ono me to odeslalo dopis pred koncem, takze jeste par vet.Ten predlouhy uvod byl o tom,ze ja jsem dlouha leta premyslela o tom,zdali vymahani telesneho dotyku neco spravi. Ne.Vymahat nelze nic.Vycitky a trucy nepomohou.
Popovidat si o vsem,co nas ve vztahu trapi je nutne. Ale pozor. Ne ve tri rano. Ne po vydarenem milovani - stylem : proc to takhle nejde porad ? "
Nevycitat, neodsuzovat.Proste sdelit.Dokazat chlapovi neco rict,tak aby to pochopil a bral to jen jako informaci a ne jako stiznost,je zenske umeni,pred kterym smekam.Chtelo by to naucit se vetu :- "To si nemyslim "- ,a nepouzivat druhou -" nemas pravdu ".Mluvte se svymi milymi, nenechavejte si sve pocity pro sebe,myslim, ze tim jsem si to pohnojila ja. Chlapi mysli jinak nez my.A kdyz jsem vycitala,ze jsem na vsechno sama ,sel a umyl nadobi.Ale ja nepotrebovala sluzku na nadobi ,ja potrebovala parnera, co me v ramci chlapskych moznosti chape.Byla jsem pripravena hodne davat, ale on vlastne po me nic nechtel.Dnes jsem tomu druhemu schopna rict:"to byl ale den,ted by mi nejvic pomohlo,kdybys me obejmul a jen tak drzel.Zase mi bude lip".
A on opravdu vetsinou jde,a opravdu me jen tak nezne obejme,a chvili me drzi.A vime o sobe,ze ja nechci,aby za me neco resil,a on vi,ze to opravdu potrebuji. Vetsinu problemu si urovnam v hlave sama.
Kluci maji vyrovnanou, neznou mamu,ktera je milovana dostava spoustu nehy a lasky ,a proto muze milovat a byt nezna.Mam proste po dlouhych letech dobite baterie.Jak to vydrzi dlouho,nevim. Mozna nez kluci dorostou,nez nas nekdo na malinkem meste objevi ,nez ztratim duvod se skryvat.
|
| Hela | •
|
(23.8.2000 12:50:39)
Vezmu na ten pocitac sekeru. Vidite, co ten kram dela ?
Lepsi a hlavne veselejsi cteni o presne nasich problemech je v knizce ROBIN. Pokud vam nevadi psi. Napsala ho pani Frybova / Frydova ? /.
Preji hodne lasky a at se vzdycky se svymi milacky domluvite.Drzim vam palce. Helena
|
| andrea | •
|
(23.8.2000 13:08:54)
Ahoj Helo, z toho všeho plyne, že člověk (a žena,jak by řekli mužští) je tvor společenský a potřebuje milovat a být milován. Za sebe můžu říct, že té lásky nemám nikdy dost a nemoci jí někomu dát, umřela bych (to zas ne, ale vystihuje to, co cítím).
Jestli jsem to dobře všechno v Tvém dopise pochopila, vůbec se Ti nedivím, že to takhle dopadlo. A tak dlouho bych to asi nevydržela.
Díky za dopis. Přeju Ti hodně lásky a šťastné děti.
Chtěla bych také najít ten klid a varovnanost, co je cítit z Tebe.
Andrea
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 13:33:45)
Andreo, taky bych chtela najit ten skutecny klid a vyrovnanost, jak ty pises, ale myslim si, ze je to dosti v povaze. Pokud neustale chces to nejlepsi a nejdokonalejsi ve vasem vztahu, budes neustale nespokojena a neustale nebudes mit ten klid a jistotu. Kolikrat si rikam, ze je to tak zbytecne a ze zbytecne vsechno pitvam a ze chci vic a vic...ale mozna je to tak spravne.
vsem preji jen same stesti a lasku
l.
|
|
| hela | •
|
(23.8.2000 15:34:56)
Andreo diky, pri psani jsem do klavesnice formulovala myslenky,a taky se mi najednou zda stezi pochopitelne, ze jsem to tak dlouho snasela. Vedela jsem , ze jsem nestastna, ale nevedela jsem proc.A nejvetsi kravinu / s prominutim/ jsem delala tim, ze jsem ani sobe nebyla schopna priznat, ze neco neni v poradku. Navenek jsem byla nejstastnejsi a nejspokojenejsi manzelka pod sluncem.Kdyz jsem to pak sama sobe priznala,ze jsem na dne,a ze se mi manzelstvi rozpadlo pod rukama, byla to pro me neuveritelna uleva.Od te chvile stoupam vzhuru a je to lepsi a lepsi.Kdo me potka, krici z dalky "tobe to ale slusi!",a dodava se sibalskym usmevem : "Ty mas milence, vid ?" Ja delam mrtveho brouka a v duchu je mi teple na dusi. Budu vypadat jako romantik, ale kdyz vidim dva jak se vedou,jdu okolo a nepritome se usmivam. Musi to na me byt videt.Jsem stastna a preju to vsem okolo.Andreo , diky za tve vety. H
|
|
|
|
|
|
| andrea | •
|
(23.8.2000 12:52:13)
Lucko, moc nerozumím tomu, že na jednu stranu Tě omezuje jeho neustálý zájem, na druhou stranu Ti chybí více té fyzické pozornosti. A k té žárlivosti - je to "mrcha". A tomu taky nerozumím, chce být pořád s Tebou, tak proč žárlíš? Jaké máš důvody? Znám ten pocit žárlivosti, trochu už jsem Ti ho nastínila. Cloumá to se mnou a piplám se v tom, jak jen to jde. A jsou to takové hlouposti, co dokáží vyvolat tu "mrchu". Říkáš, že na tom pracuješ, takže o tom nemusíš mluvit, jestli nechceš.
Jestli je Petr rodinný typ a chce mít hodně dětí, je to strašně bezva. Kolik je vám let? Tobě asi těch 23, viď? Co studujete? A jaké máte zájmy?
Jinak jsem na tom úplně stejně (a Míra také, o tom jsme už mluvili snad 100x), co se týká toho idealismu. Jak říkáš, občas se jak jeden tak druhý zachová ne zrovna podle představ toho druhého a je zle. Stačí, že se celý den nevidíme, mám trochu špatnou náladu, Míra přijde později než slíbil, těší se na mě, že mi dá hned pusu a obejme mě, a co já - jsem naštvaná ještě víc, že přišel později a už to jede. On natěšený a zrovna citlivější než jindy a jindy imunní vůči mým výčitkám stran pozdních příchodů, se rozčílí a nakonec z toho vyjdu já jako semetrika, že mě rozlobilo 30 minut, o kterých se zpozdil. To jsou sice maličkosti, ale bolí.
Jsem také děsně upřímná, někdy řeknu pravdu i za cenu, že se to tomu druhému nelíbí. A Míra je taky takový. On navíc rychleji mluví, než myslí a to jsou pak rány. Chybí nám oboum trocha diplomacie a někdy je to u nás doma pořádná itálie. S Mírou děláme také domácí práce společně, a tím že žil tolik let sám, myslí si, že jedině on to udělá nejlíp. Jenže já taky žila nějakou dobu sama ... No zvykáme si na společný život, ale stojí to za to. Tolik lásky, jako on, mi žádný nedal. A všechno se to i u nás odvíjí od dětství a předešlých zkušeností.
S Mírou si hodně povídáme, on ví, co mě trápí, je hodně přizpůsobivý, ale občas má pocit, že až moc se musí omezit, přizpůsobit a dělat kompromisy. Jediným obrovským problémem je u nás právě ten jeho velice kladný vztah k ženám. Ale to také pramení v jeho vztahu s matkou.
Jdu se něčeho najíst, brzy se ozvi.
A.
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 13:30:42)
Andreo, jsem zarliva asi uz od prirody. Vim, ze nemam duvod proc, ale vzdycky si neco najdu a nicim mu tim zivot. Mozna je to tim, ze nedokazu uverit, ze by nekdo jako je on chtel byt opravdu jenom se mnou a nemel potrebu neceho jineho. Ale snazim se opravdu tyto sve negativni pocity potlacovat, protoze jsou opravdu nepravdive a zbytecne.
Vice fyzicke pozornosti spis postradam v dobe, kdy petr citi, ze ja nejsem ve sve kuzi, kdy jsem podrazdena a neprijemna, protoze jsem treba mela spatny den. Tak prave v techto chvilich on nevi a tak resi tim, ze se me nedotyka nebo me nechce zkratka jeste vic drazdit, ale je to moje chyba, stacilo by vlastne jenom rict, prosim te pojd me drzet nebo neco takovyho, ale to ja v ty chvili nedokazu, pripadam si hrozna a nejhorsi, zatrpkla a menecenna...ale snad se to vypracuje klepsimu.
Oba studujeme MBA, z osobnich duvodu se tady o tom nechci rozepisovat do detailu. To snad chapes, preci jen to nectem jen my dve.
Ten popis toho jak Mira prisel o 30 minut pozdeji a tebe to nastvalo a presto ze jsi se na neho tesila i ty, tak jsi nedokazala reagovat privetive ba naopak, tak presne tuhle situaci znam a vim o cem mluvis. Stacilo by pritom si byt jen trochu vic jista a sebevedoma, ze i ta moje draha polovicka se na me tak moc tesila a ze tu dopravni zacpu nebo neco podobnyho opravdu nemohl ovlivnit.
To co psala Helena to uz je opravdu asi problem. Musi to byt tezke. Mozna by pomohla nejaka terapie pro manzela, protoze to neni v tom, ze by ji nemiloval nebo mel jinou ale zkratka nema sexualni potrebu tak castou.
Uz jsem po obede, tak se tady sotva valim:) Petr je stejne starej jako ja, takze mladicek, ale musim rict, ze to nijak zvlaste nepocituju.
Tak zatim pa
l.
|
|
|
|
| Hela | •
|
(23.8.2000 11:59:06)
Ahoj holky, nasla a se zajmem jsem si precetla vase prispevky.Jsem proti vam starej pardal,je mi 36,jsem dvanact let vdana, mam dva kluky, deset a jedenact let.
Vzala jsem si muze, ktery je velmi inteligentni,chodili jsme spolu dva roky a predtim se tri roky znali.Jsem o osm let mladsi, a on byl mym ucitelem na vysoke skole. Brali jsme se dobrovolne,zadny mimino nas netlacilo, meli jsme svuj byt. Rekli by jste - idylka. Jedna vec mi malinko vadila, vedela jsem o ni, ale byla jsem ochotna se prizpusobit.Proti ostatnim kladum meho nastavajiciho mi to prislo nepodstatne. Ted ale vaham jak to presne rict.Zkusim to takhle:Ja bych se bez vahani milovala a objimala v kuchyni pri vareni, i ve vlaku a treba petkrat za den, nejradsi bych se ho drzela za ruku porad,kdykoliv jsem sla okolo neho , tak jsem ho pohladila.Pokud usinam potrebovala jsem se ho drzet, nebo alespon strcit nohu pod jeho perinu ....
Muj manzel je na opacnem polu. Jeho norma telesneho dotyku byla uz za svobodna tak jednou dvakrat tydne, a to i v nejvetsich libankach. Za ruku v aute me nevzal nikdy.Obdornik by mozna rekl jeho libido je nizke. Po letech, kdyz se otrel ten "pel" vzajemneho okouzleni jsem zjistila, ze je porad stejny a ze jsem schopna do urcite miry respektovat jeho telesny nezajem o me, ale co je moc to je moc.Vim nekde v hloubi duse, ze me ma svym zpusobem moc rad , neumi to vsak vubec dat najevo. Proste ho po nekolik tydnu nenapadlo, ze bychom se mohli pomilovat . Upresnuji, ze ne ze by technicky nemohl, opravdu ho to ,jak mi rekl, proste nenapadne. Jsme oba schopni se o sexu otevrene bavit,takze jsme o tom opravdu mnohokrat hovorili.Ale, jak samy pisete,i me bylo blby se PORAD pripominat - viz otrepane vtipy o kominickych stredach a sobotach. A kdyz vam pri predehre manzel nekolikrat za sebou usne,a vy se svijite nazhavena v posteli sama,prejde vas na hratky chut...Co kdyby zase usnul , ne ?... Sedite ve dve rano na posteli,oci plny slz.Mate toho chlapa, co sladce spinka vedle vas,a netusi nic o bouri ve vasi hlave, chut prastit polstarem a jak se to par let opakovalo vzala by jste do ruky i neco tvrdsiho. Pripadate si ponizena,opustena a oskliva a v hlave vam rve " PROC PRAVE JA ? Cim jsem se provinila? Ze bych se odpoledme malo usmivala? nebo smrdim ? Uz se nechcete vnucovat ani pripominat, ale devet milovani do roka neni moje stredni cesta,to je odemne zivotni obet.Rano jsem vstavala a moje prvni myslenka byla,tak zase nic.Byla jsem vztekla, podrazdena, litostiva ,pochopitelne na deti. Nikdo jiny nebyl ne dosah. Bes.A to jsem prvni roky byla bud tehotna nebo po porodu,nebo po operaci,vstavala dvacetkrat za noc k miminku,ani ja nebyla zrovna na laskani naladena a vic jsem respaktovala, ze nechce ani on. Cela ta malinka nesrovnalost nasich povah se hodne otevrela az ted , kdyz kluci uz maminku potrebuji jen se chvili pomazlit a pak dobre najist.V zime 98 jsem manzelovi sdelila,ze nez bych se vnucovala,radsi si dele pockam az prijde on za mnou.Ze ho neodmitnu, ale chci si vychutnat i ja ten pocit,ze chce on me .
Jeste neprisel.
Dnes spolu nespime skoro dva roky, naposledy jsem dostala pusu nekdy v kvetnu .
Proc jsem se jeste nerozvedla nebo nezblaznila? Za prve : vedela jsem do ceho lezu.Není jen jeho vina, ze to takhle dopadlo.Ja jsem si ho vybrala dobrovolne,jsem silna rodinna autorita, a asi jsem nebyla schopna vzdycky sdelit SROZUMITELNE I PRO CHLAPA co vlastne chci. Neumim totiz a asi to ani nejde porad rikat ted potrebuji pohladit. Navic , a to vy vite, vyslovene prani je uz prosba .
Za druhe : Je hodny, a kdyz mu clovek rekne jasne a pro nej srozumitelne, co chce, a netyka se to pro nej nepochopitelnych citu a emoci,vetsinou se snazi to udelat.
Nebije me ani kluky. Nepije Nekouri.Chodi do prace a nosi celou vyplatu domu A na devadesat devet procent nema zadnou jinou .
Je otec mych deti.Mych velmi sikovnych a nadanych deti.
Svou velkou a v manzelstvi nenaplnenou potrebu nehy resim zpusobem,ktery by me ve stredoveku postavil na pranyr a jeste dnes jsou staty, kde by me stal zivot.
|
| Míša syn 3roky | •
|
(23.8.2000 13:03:01)
HELO,HELO,HELO,ach jak já ti závidím!
U nás to funguje naprosto obráceně,mně by stašil sex tak maximálně jednou za půl roku,a můj manžel se ho dožaduje v kteroukoliv denní či noční hodinu,a na jakémkoliv místě.
A já už mám plné zuby mu pořád dookola vysvětlovat že mi opravdu nic není,jenom se mi prostě nechce,to on jednoduše nechápe!
Nejsme žádny novomanželé,naše manželství trvá 14let,a jedinej problém je sex,promně moc,no a pro něho málo,tak co s tím?
|
| hela | •
|
(23.8.2000 13:48:08)
Ahoj,zenska od vasniveho chlapa, mam navrh. Na par let si to vymenime.
Pozor,mozna z meho povidani nebylo tak uplne zretelne, ze ja se nemusim kazdy den milovat petkrat, a z toho alespon dvakrat ve vytahu.
Me narky smerovaly k tomu, ze muj manzel nevnima,ze vedle nej zije ZENSKA. Je mu jedno,co mam na sobe,v zivote se mi nepodival do vystrihu,nikdy me neplacl s chuti po zadku. Jestli mi pohladil nadro,nebo predlokti, nerozlisoval.
To bys taky vymenila ?
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 14:00:13)
Helo a nedela to treba tajne? Ja jen, ze treba ten muj se mi taky zrovna nekouka do vystrihu nebo neplaca po zadku, ale kkolikrat to dela tajne, abych to nevidela a me to strasne vadi, proc by se za to mel stydet. No nevim, to byla jen uvaha nahlas. Asi ne...to by jsi si toho asi vsimla, ze? Kazdopadne to neni lehka situace. Mozna ale lepsi, nez kdyby koukal za vystrih kazdy druhy na ulici.
l.
|
| andrea | •
|
(23.8.2000 14:51:34)
Lucko, s tím musím jen souhlasit, že výhoda je v tom, že Hely manžel nekouká za výstřih jiným. I s tím mám své zkušenosti, ale už jsem si nějak zvykla. Koukám se taky, chlapům na zadečky. To už musí být, aby si tiho Míra všimnul, ale když si všimne, taky mu to vadí. Takže asi chlapi můžou a my ne.
Přesně vystihuješ moje pocity, když já jsem nevrlá a mám před menzes, nechci nic řešit, ale jenom obejmout a držet. Míra reaguje jako Petr, tak že mě nechá, v horších případech se mě zeptá, jestli nechci být sama, že by si zatím zašel na ryby a očekává, že se mi asi o samotě nálada zlepší. A to bych vylítla z kůže. Mám také sklony k žárlení, taky asi od přírody. To vysvětluje naši společnou věčnou touhu po lásce. Jací byli Tví rodiče?
Já jsem prvorozená a nějak mě celý život, od narození mé sestry, provází pocit odsunutí na druhou kolej. Když jsem se o tom bavila s mamkou, málem se rozbrečela a řakla mi jen, že jsem to byla vždy já, kdo se nechtěl mazlit a byla jsem uzavřená do sebe. Se sestrou jsme se shodli v tom, že nás mamka nikdy za nic nechválila, neřekla nám holky moje krásný, sluší vám to, jste jedničky a nejlepší. Naopak, když jsme jezdili na tábory společně s jinýma děckama, nás si moc nevšímala a chválila vždy ty druhé. Abychom prý neměli moc protekce. A od táty jsem v pubertě slýchávala, roste ti zadek, budeš tlustá, nejez tak. Nikdy jsme pro něj nebyly dost šikovné, hezké a dobré. Je to chlaďák. Naši se rozvedli, když mi bylo 15. V 18 letech mě nazval hysterkou, když jsem se mu snažila vysvětlit, co mě tak rozčílilo, když mi už v 17 letech zrušil pojistku a nevěděla jsem o tom.
Skoro 8 let jsme se nestýkali. Teď už je to dobrý. Co jsme, to jsme si. On má svou novou rodinu, stýkáme se v pohodě. Po tom všem jsem si pro sebe udělala závěr: konečně mám někoho jenom pro sebe (Míru) a udělám vše pro to, aby to tak zůstalo. Takže,když jsou problémy, řešíme je, mluvíme o nich (někdy až moc) a pak se usmiřujem a je to moc krásný.
Lucko, od známého (psychologa) vím, že emoce se musí uvolňovat. O pocitech se má mluvit. Já vím, že je pro Petra (ale i pro Tebe) těžké neustále poslouchat, že tohle Ti vadí a tam se nekoukej a kde jsi byl, kdo to je. Poradil mi, že se druhému má říct to a to mi vadí a nechat už na něm, jak se zachová. On už ví, co Ti vadí, Ty už jsi mu to řekla, takže i když to nakonec udělá po svém, už v něm bude něco hlodat. Vadí mi to, prosím Tě, nedělej mi to. A nechat ho s tím. Jestli mu záleží na tom, aby se to neopakovalo, neudělá to už. Ale podle mě to nesmí být nějaká blbina a nesmí si tím člověk dokazovat, že ten druhý to nakonec udělá, protože mě miluje.
Jak jsi sama říkala, každý jsme osobnost a jestliže to druhému bere hrdost a ponižuje ho to, zavání to citovým vydíráním. Doufám, že se na mě nezlobíš za takové názory. Já totiž to tak trochu říkám i na svou adresu a ubezpečuju sama sebe, že to tak má být. A ještě mi řekl, bacha ať nemá pocit, že je pod pantoflem.
Lucy, měj se krásně, zase zítra. Budu se těšit.
A.
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 15:16:32)
Andreo, dekuju za krasnej dlouhatanskej dopis. Musim priznat, ze povahove se v tobe dosti vidim. Nasi jsou stale spolu a maji se radi, ale kdyz jsem byla mala presne nikdy jsem neslysela, ze ja jsem dobra, ze ja jsem hezka, vzdycky to byli vsichni okolo co byli nejlepsi a nejchytrejsi. jedinej plus co mi to prineslo je to, ze jsem se stalo dosti ctizadostivou a za kazdou cenu chci byt nejlepsi a to plati asi i v tom vztahu, byt pro petra to nejdokonalejsi a abych to citila, ze on to tak citi. Jak vidim jsme obe z detstvi poznamenane podobnou chybou od rodicu. Jeste dnes postradam od rodicu chvalu a to si myslim, ze si ji opravdu nekdy i zaslouzim, ale porad je to malo, porad jsou okolo vsichni ostatni, co toho dokazali vic, co se stavi k "zivotu" lip a zkratka rodice se uz asi nezmeni, i kdyz to s nami myslim nejlepe, ale bohuzel po svym. Jak ja si vzdycky prala, aby se me nekdy rodice zastali, kdyz me nepravem kamaradka kousla do ruky, ale rodice to vzdycky svedli na me, ze jsem ji asi musela neco udelat. No je to ted usmevny, asi ti to taky tak pripada, ale jak vidis, jsem tim poznamenana dodnes. Ano, chci aby petr byl jen muj a vim, ze to neni spravny postoj. Chci, aby se dival jenom na me a ridil se podle mych potreb a pocitu. Vim, je to sobecke a kolikrat si opravdu pripadam jako nejvetsi sobec, vim o tom a priznam to i petrovi, on je ale nastesti natolik tolerantni, ze me kolikrat rekne, ze me miluje jeste vic, ze se na me nedokaze zlobit a ze stejne jsem ta nejlepsi zenska na svete a to jsem si kolikrat myslela, ze se se mnou prinejlepsim rozejde.
Jsi stastna? Jsi ale porad te neco hloda a neni to presne ono, ze jo? Pritom spousta ostatnich zen by ti mohlo tise zavidet...
musim jit, ale zase se ozvu zitra
lucka
|
| andrea | •
|
(23.8.2000 15:28:41)
Lucko, přesně na tom místě, kde říkáš, že je to asi úsměvný, tak jsem se usmála a pokývla hlavou. Ale jen pro to, že to je přesný. Ještě jsem dostala přidáno. Teď to tedy vypadá, že jsou hrozný, mý rodiče. Ne, mám je hrozně ráda a říkám si, že i přesto všechno, jsou nejlepší. Ale tam někde, kde jsme to popsali, ja asi ten zakopaný pes.
Cítím se také jak ten největší sobec, když ho chci mít jen pro sebe a nedokážu určit tu hranici, kam až může zajít, když se dle mého názoru až příliš věnuje jiným ženám. Říkám si, je to od něj slušné nebo pozorné, nebo koketní a laškovné. Těm ženám to většinou doma chybí od svých manželů a jsou celé pryč z jeho džentlemanství. Nedokážu tohle tolerovat. Svírá se mi žaludek, jen o tom píšu. Dělá to za mé přítomnosti, ale i beze mě.
A víš, že mi to dopisování pomáhá.
Čauky, A.
|
| Lucie | •
|
(23.8.2000 15:53:57)
Andreo, ale on to vi ze ti to vadi vid? Je jiste pozorny i ke sve mamince a babicce ze jo? No Petr je taky velice dzentlmensky a nejen ke sve mamince, babicce, ale i k cisnici, k mym kamaradkam, me mamince, me sestre, ale bohuzel i k uplne jinym zenam. Vim, o cem mluvis. Najednu stranu bychom mely byt stastne, ze je tak galantni a slusny a ze ho maji vsichni radi, ale na druhou stranu bychom si praly, aby byl galantni jenom k nam + treba k tem rodinym prislusnikum (to bychom nejak prekously:)
taky mi to pomaha
dik
lucka
|
|
|
|
| Lucie | •
|
(24.8.2000 10:25:41)
Andreo, jeste k tomu jak jsi psala, ze emoce se by se meli uvolnovat a ze bychom meli partnerum rikat co se nam nelibi a co nam vadi atd., stim musim souhlasit a myslim, ze se podle toho chovam, ale ceho se nejvic bojim je to, ze potom to bude v sobe to prirozene potlacovat, jenom proto ze mi to vadi a ja vim, ze petr nedela to co mi vadi a vim, ze to nedela ani za myma zadama, ale ja mam pocit, ze kdyz mu to budu jakoby neprimo zakazovat, tak mu to jednou bude chybet a vrati se mi to velice negativne. Toho se bojim. Mam ted napriklad na mysli to, ze petr mi lhal a kdyz byl v cizine tak se ukajel na pornocasopisema a me to bylo lito, ze mi lhal a vubec ze mel potrebu to delat, proste jsem holka a nechapu to a on mi rekl, ze od te doby, co zjistil, ze by mi to vadilo tak to nedelal, ale ja nechci aby v sobe neco co by chtel delat potlacoval. Sice mi tvrdi, ze nic nepotlacuje, ze to bylo jeho rozhodnuti a ze to nema zapotrebi, ale me to stejne hloda a velice me to zranilo vis, citim se menecena a moje sebevedomi je mnohem nizsi. Co se tyce sexu, tak kolikrat to na me prijde a ja vsechno pokazim, protoze si vzpomenu, ze se koukal na jiny, mnohem hezci a ze ho vzrusovali. Je to asi kravina, uz jsem tady o tom psala a myslim ze uz jsme zas kousek dal v nasem vztahu, ale presto me to stale trapi.
Mas s tim nejake zkusenosti?
Ach ty chlapi. Preji ti uspesny den.
lucka
|
| andrea | •
|
(24.8.2000 13:10:45)
ahoj Lucy, ani nevíš jak ráda bych si s Tebou někam sedla a pokecala.
Podobné zkušenosti mám. Když jsem chodila se svým prvním klukem (od 15 do 22), stalo se to, že se mi otevřel a řekl mi, když přijel na opušťák z vojny,že onanoval u pornočasopisů. Tenkrát jsem mu řekla, že je prase a fuj, už na mě nešahej atd. Je mi teď 28 a můžu Ti říct, že kdybych měla ten okamžik vrátit zpět, v životě bych to už nevyslovila. Můžu Ti otevřeně a beze studu říct, že jsem se sama dostala tak daleko, že asi před 3 roky jsem to zkusila také. Bylo to v době, kdy jsem se rozcházela se svou druhou životní láskou a skoro jsme se nemilovali. S mojí velice eroticky založenou kámoškou jsme to probíraly ze všech stran. Dnes nemám žádné zábrany a s mým manželem zkoušíme naprosto vše i za pomoci různých erotických pomůcek vč. onanie za přítomnosti toho druhého. Co jediné nesnáším jsou laciné erotické filmy. Ale rádi se oba podíváme na kvalitní pornofilm.
Ale Lucko, jinak Ti můžu říct, že to všechno, co se před těmi 3 roky ve mě změnilo, bylo jen díky tomu, že jsem byla sama a s Mírou jsem se poznala v době, kdy už mi nedělalo žádné potíže vyzkoušet v posteli cokoli, co se líbí nám dvoum (samozřejmě s něhou a láskou a divokostí, ne SM apod.). Ono to hůř půjde v Tvém případě, nedokážu si představit, že dnes přijdeš domů a změníš styl milování. Ale s Petrem se znáte docela dlouho a myslím, že jakoukoli změnu jen a jen přivítá. Zkus si s ním promluvit a pomalu začít. Až budeš sama, zkus to sama. Důležité je také to, zda prožíváš a jak často orgasmus. Pak si ho zkus prožít o samotě. Bude dlouho trvat, než se naprosto uvolníš, možná i pár dní, než se odvážíš. Ale uvidíš, že to jde. A alespoň budeš mít své malé tajemství, protože to taky neškodí, když je žena tajuplná a chlapovi neříká vše. Uvidíš, jak Tě to posílí. "Co mě nezabije, to mě posílí", se říká. Zkus to.
Budu Ti držet moc a moc palce.
Andrea
|
| Lucie | •
|
(25.8.2000 9:36:16)
Andreo, dekuji ti za podporu. Ja bych spis potrebovala slyset, ze ho ty zeny nevrzrusuji, ze je to normalni, ze to chlapi delaji a ze stejne mysli jen na me. Proste bych to potrebovala vysvetlit tak, abych uz dal nemusela analyzovat na co pritom myslel, proc to delal a co ho na tom nejvic vzrusovalo.
Ale dekuju, budu se s tim muset vyrovnat, protoze bohuzel mu to neustale pripominam a kazim nam tim nas vztah.
Taky bych te rada poznala. Pracuji v Praze a bydlim na Kolinsku.
Mej se krasne.lucka
|
|
|
| andrea | •
|
(24.8.2000 13:26:46)
Ještě Lucko, k tomu, že se má říkat, co nám vadí. Já Ti rozumím, přestanou to dělat nám, ale co až u toho nebudem? Ale zkus si říkat, na to už nemám čas, zabývat se tím, co dělá, když s ním nejsem.
A co Tebe, Tebe nevzrušují jiní kluci nebo sny a představy. Teď působím děsně silně, ale mě to taky samozřejmě vadí, že ho může vzrušovat někdo jiný. Ale mě Míra jednou řekl, že i když se sice podíval za pěknou babou a líbila se mu hodně, stejně si v tu chvíli představil milování se mnou.
Zkus to právě vzít z té druhé strany. Potkal hezkou holku, vzrušila ho? Pak mu to v posteli tak předvedu, že na nějakou holku rázem zapomene, jak se mu hlava zatočí. A víš co mi taky jednou řekl, a nejen on, ale i táta a mamky a sestry manžel. Oni se otočí, podívají, pro sebe si řeknou je pěkná, ale za chvíli o ní neví, neví co měla na sobě a Míra ani neví jakou barvu vlasů měla. Buď vždy přitažlivá, upravená, veselá a víš co, flirtuj, až budeš bez Petra. Tolik to zvedá sebevědomí.
A.
|
| Lucie | •
|
(25.8.2000 9:41:26)
Andreo, jsi fakt frajerka:) musim se usmivat. No a ja prave misto abycho to petrovi "jako za trest" predvedla poradne v posteli, tak se spis naopak do sebe uzavru a rikam si, ze na nejakou jinou proste nemam. Je to mym nizkym sebevedomim, i kdyz me petr neustale presvedcuje, ze ja jsem pro neho jedina dokonala na svete. Ha ha. No ale je to stejne hrozny, kdyz se podiva na jinou a mysli pritom na tebe je to nejaky divny nemyslis? Ja bych se asi zblaznila. Mozna dojdu tam, kde jste ted vy dva, ale bojim se, ze to bude strasne tezky z my strany.
chapes trosku? vim, ze se snazis me podporit a ze treba ve skutecnosti te taky takovehle malickosti muzou trapit, ale uz jen ze o tom dokazes takhle racionalne uvazovat je velke plus
tak zatim, mam prace nad hlavu, ale na tebe (vas) si cas vzdy udelam:)
pa l.
|
| Jana | •
|
(25.8.2000 13:22:06)
Ahoj Andreo a Lucie,
vzhledem k tomu, že mě k následujícím řádkům inspiroval právě váš kompletní rozhovor, řekla jsem si, že by vám nemuselo vadit, když to napíši přímo a jen vám dvěma. Takže pokud tím někoho prudím (názory či jejich délkou), má-li někdo pocit, že soudím, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není, tak ať mě svých názorů a námitek ušetří, protože nikomu jinému, než právě Vám objema, to není určeno. Má-li naopak někdo stejný názor jako já, nechť chválou nešetří, chválou se totiž nemá šetřit. Předem děkuji.
Vím, že jsme každý jiný a že to máme doma každý jinak zařízené a cokoli z toho, co si tu přečtete, by možná někomu jinému mohlo připadat nepřijatelné. Hlavě by to asi většině lidí bude připadat naivní.
To, co popisujete musí být strašně vyčerpávající a sebeničící. Nechcete, aby se Vaši partneři chovali určitým způsobem k jiným ženám, ale přitom se navádíte k flertování. Mám v těch Vašich příspěvcích trochu zmatek. Prostě tomu nějak nerozumím, asi jen proto, že to máme doma jinak zavedené. Pokouším se převést si to, o čem píšete, na nás dva. Z počátku mi přišlo, že píšete o tom, jak jsou ti vaši chlapi úžasní a jak spolu můžete o všem mluvit a jak společně budujete vztah, ale s postupným vývojem vaší diskuze, v níž si dokonale rozumíte, to nějak ztrácím.
Tak třeba ...
Proč bych měla být naštvaná, když manžel přijde o půl hodiny pozdě a já na něj čekám ? Snad jen v případě, že bych věděla, že věčně chodí pozdě, že je to bezohlednost a řekne si, že prostě počkám a zařídí si mezitím cokoli jiného. Ale když vím, že nikdy nikam pozdě nechodí, že nesnáší vlastní nedochvilnost a nedodržení slova a že se na mě strašně těší a spěchá jen za mnou, tak přece to uvítání nebudu kazit nám oběma dopředu tím, že okamžitě budu nepříjemná. Pak je zcela přirozené, že bude nepříjemný i on. To se u nás ale nedělá, my se prostě přivítáme (pusou apod.) a já počkám v klidu, až co mi řekne, proč se opozdil. A tak to dělám s každým, kdo se opozdí. Když vidím, že za to nemohl a že v tom nebyl zlý úmysl, tak nemám důvod se zlobit.
Tak třeba ...
Když chci, aby mě objal, tak jdu a prostě ho obejmu a on mi to vrátí. Když chci v autě chytit za ruku, tak ho prostě pohladím nebo za tu ruku chytím. A on dělá totéž. Přijde mi to normální, otevřené a přirozené a jeho to vždy potěší. Vždyť přece když mám žízeň, tak jdu a napiji se nebo ho o to pití poprosím. Také nečekám a nedoufám, že třeba pochopí (že ho napadne), že se právě potřebuji napít, když to na čele napsáno nemám. On je stejný. Za ten čas, co spolu jsme, jsme si už vybudovali vlastní gestikulaci třeba v tom obejmutí. Kdo potřebuje obejmout, roztáhne ruce jako malé dítě, když chce vzít do náručí a k tomu druhému s schová. Je to nádherné, když vím, že to můžu kdykoli udělat a on také a že nebude tím druhým nikdy odmítnut. My se i chválíme jako ty malé děti za vše možné a děkujeme si za vše možné, protože cokoli ten druhý pro mě udělá, není automatické a samo sebou. Domácí práce třeba nejsou vidět (když je zrovna nezdolává se mnou, protože je na služební cestě) a tak já hned u dveří při jeho návratu (někdy i později) hlásím, co jsem celý den dělala a co všechno jsem stihla a jsem za to pochválena, ohodnocena jako úžasná hodná manželka a je mi za to manželem poděkováno. On dělá zcela totéž, kdyby mi náhodou mělo něco uniknout. Je to jen taková hra, skoro bych řekla příprava, až budeme mít děti, abychom je nezapomínali chválit, ale je to moc milé.
Tak třeba ...
Nerozumím tomu, jak nechcete projevovat své něžnosti ze strachu, aby si na to ten druhý nezvyknul a nebral to jako samozřejmost. Právě naopak. Manžel je strašně spokojený a šťastný, že ho zahrnuji pozornostmi kdykoli mám chuť a on dělá totéž. Nepočítá, kolikrát já a kolikrát on. Prostě jsme spokojeni, že můžeme dávat a druhý to přijímá. Asi by mě to přešlo, kdybych ho před kamarády chtěla pohladit a on ucuknul apod., ale nezdá se mi to být Váš případ. A to nemluvím o tom, že bych na něm (nebo on na mě) visela, neustále ho nějak oblézala či muchlovala. To bychom nesnesli ani jeden. Mluvím o puse, pohlazení, chycení za ruku jen tak mezi řečí, když jsme každý v rámci velké společnosti na jiném konci, v případě potřeby si prostě dojdeme pro pusu nebo pohlazení, něžný pohled, úsměv ... a zase odplujeme mezi své lidi zpět. Když bych časem zjistila, že to je tak jak říkáte (čeho se bojíte) jednostranné, že pořád a pořád jen já, začala bych asi nad tím přemýšlet a zatím nevím, co bych s tím udělala, protože tato situace ještě nenastala. Ale neřeším ji dopředu.
Píšete, že o všem spolu můžete mluvit a tohle jste spolu neprobírali ? Sex a cokoli ano a tohle ne ?
U nás platí oboustranně jedno :
Můj manžel = všechno na světě (i má nejlepší kamarádka!) - pro mě
Moje žena = všechno na světě (i můj nejlepší kamarád!) - pro něj
Víme o sobě absolutně všechno.
Tak třeba ...
Odmítnutí je povoleno.
I to k tomu patří, každý máme své nálady, někdo je na tom zrovna líp, než ten druhý, ale to je také normální, to je povoleno a to se toleruje. Jen se vždycky jeden druhého zeptáme : Je to kvůli mně, něco jsem provedl(a)? A upřímně si odpovíme - ne. Odpověď - ano, je také občas kouzelná. Pak se tedy vysvětlí, oč jde a vyřeší se to. Většinou však, když se někomu něco nelíbí, tak (nikdy ne naštvaně) přijde za tím druhým s "reklamací" toho a toho činu. Reklamace je většinou přejata. (Máme vlastní slovníček a o to jsou ty věci jednodužší a roztomilejší).
Když má jeden pocit, že miluje toho druhého víc, že už dlouho neviděl od toho druhého ty spontánní projevy náklonnosti, tak to prostě řekne, jestli se něco neděje apod. A ten druhý se v ten moment s ním nezačne přít či nevrle říkat, ale co by se dělo, prostě nemám náladu. Ten druhý v horším případě řekne, ne nic se nestalo, jen toho je teď nějak moc, tak mi to leze krkem a jsem odpornej sám sobě (naštval mě ten a ten ...), nebo v tom lepším případě toho nejistého okamžitě uklidní a utiší a ujistí právě třeba jem minutovým projeven té chybějící lásky (úsměv, pohlazení, pusa, .. co kdo chce). Vždyť přece, když mi něco chybí, tak mi nepomůže to, že mi druhý odsekne - "nic neděje, co by se furt mělo dít" - tím spíš začnu více pochybovat a příště už si to rozmyslím, jestli se mám vůbec ptát. Ptám se přece proto, že chci být ubezpečena o tom, že je vše v pořádku. Jsem tedy ubezpečena. No a tak to určitě funguje i u manžela. Ptá se, protože má o tu naši lásku strach, chce být ubezpečen, tak na něho přece nebudu nevlídná. Pak to pochopí, ví, že nic neprovedl a nechám mě až se z toho vybručím a dostanu lepší náladu, nebo se mi tu náladu pokusí spravit.
Tak třeba ...
Udržování druhého trochu v nejistotě, aby se víc snažil.
Právě to, že si tu lásku dáváme stále najevo, nás oba udržuje v rovnováze a spokojené. Drahotami bychom si v tom vyvolávali uměle zbytečně napětí, o něž nestojíme. Právě ta jistota, že vím každý den, že mě miluje a že se mu líbím a že je spokojený, dělá i mě šťastnou a spokojenou. On je v tomto světě ta jediná opravdová jistota kterou mám a kdyby mi v tom měl naschvál dělat pochybnosti, tak se ten harmonický vztah strašně změní. Pak by přišla ta nejistota a přemítání, jestli jsem pro něj ta pravá, ... . Vždyť přece i miminka chtějí mít jistotu, že jsme s nimi a že jsou milována, budeme je tedy míň chovat, aby si nemyslela, že je to tak normální a napořád a aby jim to bylo vzácné ? Ne, čím víc je o svojí lásce ubezpečujeme, tím jsou klidnější a spokojenější a my také (tedy já snad jedou budu - ještě nejsem máma). Rozdíl je jen v tom, že když to tomu miminku chybí, tak si o to řekne třeba pláčem, jen dospělí mají předsudky, že si přece o to nebudou říkat, co když nebudou pochopeni a budou odmítnuti.
Tak třeba ...
Do toho, jak se ti vaši mužští chovají ve společnosti či na veřejnosti, se nechci zplétat. Jen každá dotyčná žena je schopna rozpoznat, kdy je ten její pouze galantní a kdy koketuje či dokonce flertuje s jinými. Já jsem vždy strašně pyšná, že je manžel gentleman a galantní k ostatním (on by řekl, že je tak jen vychovaný a že to je v pravidlech společenského chování), ale také je kouzelné a moc posilující, že sám dá vždy rychle přítomným najevo, že je se mnou šťastně ženatý, tak aby se vědělo, že si mají ostatní nechat zajít chuť a že nikomu ani v nejmenším nic nenaznačuje.
Tak třeba ...
Na ženské a na chlapy koukáme společně. Společně je pomlouváme a společně posuzujeme, když je některý nebo některá "prostě kost". Je to perfektní, když si můžeme i takhle pokecat. Třeba vidíme opravdu výstavní nohy v minisukni, třeba se i oba za nimi ohlédneme a prostě je pochválíme, ale já stějně vím, protože mě o tom manžel neustále ujišťuje, že po světě nechodí krásnější nohy než ty moje do "O". To klidně konstatuje i před prodavačkami v obchodě, když zkouším sukně a ví, že smí, protože mi to nevadí a protože jiné stejně už nebudou. Má mě rád celou takovou, jaká jsem.
Tak třeba ...
Žárlivost.
Žárlila bych, kdyby mi k tomu dával důvod. Ale nedává. Řekl mi, že by asi žárlil, kdybych např. chodila v průsvitném body bez podprsenky, když není se mnou (tak to nedělám). S ním mu to nevadí, to je pyšný, když se za mnou někdo otočí, to se cítí jako vítěz, že už mě ulovil a žádný jiný už mě nemůže mít. I já jsem mu řekla, co by mi vadilo. Dokonce jsme na začátku řešili konkrétní situace, které mi vadily. Třeba jsem se zeptala, jestli mu záleží na kávové soupravě, kterou si kupovali s bývalou přítelkyní a na budíku, který od ní dostal a když řekl, že to pro něj nejsou věci důležité a že bez nich může být, tak jsem je v jeho přítomnosti vyhodila. Vymazala jsem ji i z her v počítači. Objal mě, že jsem nádherná a roztomilá a nabídnul mi další věci, které se k ní pojily. Totéž by mohl udělat i on, kdyby bylo co ničit, ale nebylo co. Když vím a cítím, že bych kvůli něčemu žárlila, tak to řeknu a prostě to vyřešíme. Totéž i on. Kdybychom to nevyřešili a natruc si to dělali každý po svém, tak nás to bude ničit a náš vztah také.
Ono to, o čem píšu, mesmí být o omezování. Ten druhý musí chtít to pro vás udělat a vy pro něj. Jakoby mu nesmí záležet na tom, že to změní. Vezmu si jiný příklad. Vždycky mi všichni říkali, že jsem strašně náročná, že se nikdy nevdám, protože jsem náladová a nesnášenlivá, že vidím na každém mouchy a hlavně abych si uvědomila, že nikdo nejsme dokonalý a že ani já nejsem žádný zázrak a že prostě budu muset ze svých nároků na partnera slevit, že kdo mě snese bude muset slevit ještě víc. Já vím, že nikdo nejsme dokonalý, ale já chtěla jen jednoho, který bude pro mě v mých očích dokonalý a já pro něj. Který mě nebude chtít záměrně měnit a kterého nebufu muset měnit k obrazu svému já. A takového jsem potkala. Co na něm jiné holky neměly rády či co mu vyčítaly, já prostě nevidí a nevím, vidím to, co jsem u nikoho nikdy neobjevila, ale přála jsem si to, miluju ho přesně takového, jaký je a jaký vždy byl a totéž říká on ve vztahu ke mně. My jsme se od začátku neměnili, my jsme se jen doplnili. Doplnili jsme si vzájemně to, co tomu druhému chybělo. My jsme opravdu přesvědčeni, jak nám řekl pan farář při svatbě, že jsme jedno (muž a žena tvoří jedno). Až teprve teď jsme jedno. Předtím jsme si chyběli. No ale protože jsme slýchali ty věci o přizpůsobování se a protože jsme věděli, co nám na ostatních lidech všechno vadí, slíbili jsme si od začátku, že si vždycky hned řeknem, když někomu bude něco vadit či bude-li mu něco nepříjemné. Právě od takových maličkostí docházejí lidé u rozvodů nakonec k pojmům jako je "pro nepřekonatelný odpor". My jsme se vzájemně ptali a bavili opravdu i o úplných hloupostech. Já třeba nemám ráda systém mojí maminky v utěrkách, tak vím, že on nemusí mít rád cokoli jiného. My dva jsme zakládali naši společnou domácnost a tvořili v ní naše nová pravidla. (Nediskutvali jsme o vařečkách.) Prostě když se někomu něco nelíbilo, tak to řekl. Každý jsme vyrostl v jiné rodině a přinesl si s sebou jiné návyky a kdo říká, že právě tak, jak to bylo u nás, je to správně ? Ten druhý vždycky zvážil, jestli je problém se tohoto návyku vzdát, či ne. A když budu konkrétní, tak jediné sporné návyky byly následující :
1) Prkýnko na záchodě. Já jsem si přála, aby ho manžel dával dolů. Od toho dne ještě ani jednou nezapomněl.
2) Ručník v koupelně. Když byl mokrý, dala jsem ho na chodbu uschnout a on se pak čertil, že když si chce utřít ruce, tak přece nebude chodit na chodbu. Dáváme proto dva a já je střídavě suším na chodbě tak, aby tam vždycky jeden zůstal.
3) Balení ponožek. Manžel je zvyklý na skládání, já na klubíčko. Respektujeme to a tyto zvyky jsme si vzájemně zachovali, nenutíme toho druhého je změnit.
Ono je to legrační, ale lidi jsou opravdu schopni se i kvůli takovýmto maličkostem pohádat.
A navíc, co dělám kvůli němu, mě neomezuje. je to další krůček k mé dokonalsti v jeho očích. Když dělá něco on pro mě, je to přece totéž, vůbec se na to nedíváme jako - tak a je zase po mém, mám ho omotaného kolem prstu.
Takto to vypadá asi legračně, ale když jsme se seznámili, položil si manžel otázku : "Vadí mi její ruka?" (Mám plastiku pravé ruky, tři prsty špatně vyvinuté, kratičké a deformované, omotala se mi kolem nich pupeční šňůra a přestaly se vyvíjet.) Upřímě si nad tím popřemýšlel a odpověděl si - nevadí. A když mi tohle hned na začátku přiznal, tak jsem věděla, že můžeme mluvit absolutně o všem. Byla to přímá, jasná a promyšlená odpověď. Žádné, jako jsem slýchala před ním - "Vždyť já nejsem taky žádnej krasavec.." apod.
Mít ho jen pro sebe ? ANO !!! Všema deseti !!! Já jsem taky sobec a můj manžel také. Také chceme mít toho druhéo jen a jen pro sebe. A říkáme si to. A já jsem ráda, že to vím, že se o mě nechce s nikým dělit, to je přece skvělé. A já se také nechci dělit. Proč bych se měla dělit ? Ať si všechny ostatní ženské ty své zázraky najdou, jako jsme se našli my. Budeme sobečtí a jsme v tom spokojení ! Já nechci s nikým bojovat, proč ?! nechci být podrobována zkouškám z lásky. Jsme jen jeden druhého a jsme šťastní a spokojení !
Ale jak už jsem psala, u jiných párů je to třeba o něčem jiném. Před ním mě pořád chtěl někdo měnit = omezovat. A hlavně já jsem se nechtěla měnit kvůli nikomu, kvůli svému muži ano. Chci být pro něj absolutně dokonalá.
Zjistili jsme, že nemáme konkrétní představu, jaký ten druhý má být, jak se má kdy zachovat, ..., ale vždycky jsme jen překvapení, že je přesně takový, jaký byl a je v naší představě, ba co dím, ještě lepší a dokonalejší. Rozumíte mi? Nemáme na očích růžové brýle. Prostě jsme asi jen měli to neskutečné štěstí, že jsme se v tomhle obrovském světě právě my dva našli. Nenašla bych, nač bych si na něj postěžovala.
Nemáme tajnosti. Jsem ráda, že je namá, že neuznává takové to - jen mezi chlapama - a já zase nemám kamarádky, se kterýma bych musela toho svýho probírat. Jen mezi chlapama se u nás rovná mezi náma dvěma a jen mezi námi děvčaty se rovná mezi náma dvěma.
Já mám pocit, že ač jste schopni mluvit o všem, sami si stavíte hráze právě proto, že o těchto věcech nemluvíte. A nebo máte (vy nebo i vaše polovičky) někde v hloubi toho pochybovačného červíčka, jestli by to opravdu nemohlo být ještě trochu lepší (někdo lepší, ještě trochu ideálnější, podle Vašich představ) a tohleto je vlastně taková sebeobrana, taková zadní vrátka, taková ta nespokojenost, kterou si ale vlastně (třeba podvědomě) udržujete, protože prostě cítíte, že to ještě pořád není úplně ono, že toho pravého přece ještě musíte potkat. (Třeba ho mát doma, jen jste ho nedokázaly objevi a nedali mu šanci, být objeven.) Za city se přece nemusí nikdo stydět ?! Tak se projevte a uvidíte, jakou to bude mít odezvu. Zkuste pořekadlo - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zavolejt a uvidíte, jaká bude ozvěna. Vždyť už ve škole nás učili, jak chceš, aby se k tobě chovali jiní, chovej se ty k nim. Minimálně v tom nejužším vztahu (rodinném a dvou, kteří se opravdu milují) by to snad mohlo plati (u nás to platí).
Přeji hodně štěstí a krásnou ozvěnu. Všem ostatním skvělý víkend.
Jana
|
| Jana | •
|
(25.8.2000 13:27:52)
Nejen vám oběma, ale všem zúčastněným se omlouvám za ty hrubky a překlepy. No jo, už to není jako když jsme den předem trénovali slohovku, promysleli si kam jak kdy a co napíšeme a pak se do toho ve škole pustili. Asi bych se k tomu měla vrátit.
|
| Lucie | •
|
(25.8.2000 13:51:09)
Mila Jano, ani nevis jak moc jsem rada, ze jsi se rozepsala na toto tema a reagovala na moje a Andrey dopisy (zkusenosti, nazory). Vse co jsi napsala mi prijde perfektni a jsem opravdu rada, ze na tomhle svete existuje vice zamilovanych dvojic nez jsem ja s petrem:) My dva se neustale vyvijime a diky zkusenostem z minulosti nam asi potrva nez se zcela poddame jeden druhemu a hlavne uverime - jeee tak to je ono, to je presne ono co jsem celej zivot hledala, ta moje polovicka, ktera me ted doplnila... Jsem stoprocentne presvedcena, ze ja jsem tu svoji nasla a tedy i naopak, akorat jak jsme cely zivot byli sami, musime tu polovicku chybejici trosicku poznavat, i presto, ze mame neustaly pocit jako kdyz se zname od narozeni.
Jsem stastna za tva slova a opravdu mi to pomohlo. Pomohlo mi utvrdit me vnitrni myslenky a hlavne myslenky myho partnera, protoze on ma stejne nazory a stejne to proziva, tak jako ty popisujes. Ja taky, ale zatim jen vnitrne, nechci to priznat a uverit tomu, protoze se bojim, ale prozivam to srdcem a urcite se brzy s tim krasnem vyrovnam.
Hrubky jsem zadny nenasla,hltala jsem obsah.
Ano jsme sobci a jsme jimi radi, protoze mame na to pravo a chceme to tak oba....
Preji vam vsem krasny den a brzy zase napsanou.
lucie
|
|
|
| andrea | •
|
(25.8.2000 16:11:42)
ahoj Jano, možná budu trochu přeskakovat, to jak mi to přijde zrovna na mysl.
Chválíme s manželem také dost, za všechno, co děláme. Za kdejakou maličkost. Chválíme se častěji, než si říkáme, co nám vadí. Ono to totiž možná vypadá, že se mi pořád něco nelíbí nebo to a to mi vadí. Nebudu tu psát, v čem je náš vztah skvělý. Já potřebovala poradit a na těchto stránkách jsem očekávala pomoc. A rozepsala jsem se právě o tom, co mě trápí a co bych ráda vylepšila. A tím, že jsem nenapsala vše, to možná vypadá trochu jinak, než to je.
V odstavci o projevech vzájemné pozornosti (něžnostech) píšeš o tom, že nepočítáte kolikrát já a kolikrát ty. Ale tady byla řeč o tom, že je období, kdy manžel pouze přijímá. Jemu to nepřijde najednou jiné, má pocit, že je vše v největším pořádku a nadále tak, jak má být. Když se zeptám, jestli se něco děje, zda mu můžu v něčem pomoci, odpoví jen NIC, všechno je OK. Přestanu se svými projevy lásky, protože nejsou opětovány a co se to najednou stalo? On je ten, kdo se chce mazlit a dotýkat a objímat.
O odmítnutí: Funguje-li to u vás dvou opravdu takto - tak je to super. Tak jsem o tom četla v moudrých knížkách, a tak by to mělo být. Jen mi snad uniká, jak toho druhého naučit, když to nemá od přírody a nechceš ho přece předělávat a převychovávat. Miminko si vychováváš sama, nemá žádnou minulost a zkušenosti. Ale jestliže jsi vyrostla v určitém dětství, prožila si své lásky, chtě nechtě si to sebou táhneš celý život. Pak nastane okamžik, kdy si řekneš nesrovnávej, skonči s negativními zkušenostmi z minulosti, udělej tlustou čáru a začni žít s tím novým jiným člověkem normálně.
Jano, nevím, jaké Ty jsi měla dětství, kolik je Ti let, jak dlouho jste spolu. Ale vím, že tak, jak to píšeš Ty, tak by to mělo být. Píše se to. Vím, že když přijde pozdě domů, že jako chápavá rozumná žena, vyčkám, až co mi řekne a probrat vše v klidu. Někdy na to nemáš trpělivost.
Jsem strašně ráda za to, jakého mám manžela, pouze jsem si postěžovala, co mě trápí a s čím se pokouším vyrovnat a smířit. Jestli si četla důkladně, jistě víš, že mému manželovi je 41 let a do doby, než si mě vzal byl sám a nemusel sledovat hodinky, nikomu nic nesliboval, nikdo na něj doma nečekal (když si něco domluvíme, jinak mám spoustu zájmů a nesedím pořád jen doma). Kvůli nikome se neomezoval, nedělal ústupky a kompromisy. O tom to právě. Zezačátku ho manželství šíleně omezovalo (všeobecně, nechci rozepisovat co konkrétně). Už jsem i psala o jeho představě svobody a volnosti. Můj manžel to vidí asi takto. Ano, jsem ochoten se přizpůsobit, přestat dělat něco,co mi vadí. Ale přijde chvíle, kdy má všeho plný zuby a začne mi vyjmenovávat v čem se kvůli mě omezil, a že toho má dost. A skoro si u toho dupne a jde ven.
A nemyslím si,že třeba to, že ho poprosím, aby mi neříkal o tom, jak která žena krásně voní a jaké má krásné prsy, je nějaký šílený požadavek. Mě by zase nevadilo zvednuté prkénko, či skládání ponožek. Nebo věčně ověšená židle v ložnici jeho věcma. Občas mu řeknu, ať si je uklidí, že už jsou tu dlouho, vydrží to třeba dva dny a pomalu se začne židle znovu ztrácet pod tíhou jeho věcí.
Jak říkáš, v každé rodině to funguje zcela jinak. I já Ti děkuji za dopis a někdy se ozvi.
Andrea
|
| Lucie | •
|
(25.8.2000 16:31:07)
Andreo, ano Jana neco trosku prehledla, nebo trosicku jinak pochopiala, jako napr. s tim nastvanim, kdyz manzel se opozdi. My dve ale vime, jak to prozivame v danou chvili a ze je to nasi povahou a tim, ze toho chceme mozna az prilis.
Trosku me zarazilo, ze tvuj partner ti treba rika, jak ktera zena voni nebo jake ma prsa....je to doopravdy tak? Jakym stylem to rika a kdy? Jak k tem zenam pristupuje? Spise jenom galantne jak psala Jana nebo koketne?
Rada bych ti/nam pomohla, alespon takhle povidanim.
ozvi se
l.
|
| andrea | •
|
(25.8.2000 18:18:16)
Lucko, teď píšu už z domova, takže jenom krátce. Zbytek v pondělí.
Opravdu Míra komentuje, vše co kolem nás děje vč.vůně žen, jejich vzhledu apod. Když se vrátí z nějaké obchodní schůzky, kde byla mj. i pohledná sekretářka, má tendence mi o ní doma mluvit. Ale samozřejmě by mi nevadilo, kdyby se o ní pouze zmínil, jakoby nic. Právě třeba řekne, měla krásný šaty velice jí to slušelo, zeptal jsem se na její vůni atd. Když dám na sobě znát, že mi to vadí, čertí se, že snad na tom nic není, že jí to říká a že to vlastně nepovažuje vůbec za nutné. Kdyby to nepovažoval za nutné, zapomněl by na to a doma mi to nebude říkat. Řekne mi, myslím, že jsi sebevědomá moderní žena a něco takového tě nerozhází. Z těchto důvodů mě nazývá žárlivou.
Mě v práci nebo ve společnosti nějací chlapi taky zalichotí, ale zapomínám na to. Doma o tom nevyprávím a nechávám si to pro sebe. Ale vše je to o tom,jak už jsem psala, že manžel rychleji mluví, než myslí. Než stačí domyslet, že zrovna tohle by se nehodilo říkat, že je to netaktní, šup a je to venku.
A jak mi takové věci sděluje? Jen tak mezi řečí, docela nevině (nebo nevinně?).
Lucko, jestli si ještě v práci, přeji Ti rychlý konec a hezký víkend. ahoj A.
|
| Lucie | •
|
(28.8.2000 9:11:47)
Andreo, to je teda neco, asi bych to neprezila, kdyby se takhle muj partner choval. To je jasny, ze musis zarlit a on si vybral tebe, tak proc by vubec mel myslet na jine jak vonej nebo jak vypadaj, neco jineho je pouhe nahodne vsimnuti, ale neco jineho je vyhledavat zeny a "zkoumat" jejich vune a obleceni, postavy... no hruza ja bych to asi nezvladla. No mozna doopravdy on na tom nic spatneho nevidi a doopravdy asi je to "nevine", ale mel by si uvedomit, co to znamena zit a byt manzelem jedne zeny a co by te mohlo zranovat a narusovat vas vztah, protoze potom ty budes reagovat v jeho nepritomnosti stejne, i kdyby te to treba vubec ani samotnou nenapadlo, ale diky jeho chovani mas tendenci mu to jakoby vracet.
Andreo, preji ti hezky zacatek tydne. /a nejen Andree, VAM VSEM/
lucka
|
|
|
|
| Jana | •
|
(28.8.2000 16:21:20)
Milá Andreo,
nevypadá to jako že si pořád stěžuješ, to ne.
Co se týče opětování vzájemných něžností, nevím, jak bych se zachovala já (podle toho, jak jsem to teď už snad správně pochopila), je dosti pravděpodobné, že stějně jako ty. V každém případě mi už to, jak to líčíš, připadá jako řešení, dokud to funguje. Problém bych viděla, až když by to fungovat přestalo, až by mu to nechybělo a nezačal by sám, když ty přestaneš. Zatím víš, jak na to. Blahopřeji.
Dále máš naprostou pravdu. Miminko není zatíženo jakoukoli předchozí zkušeností a čím jsme starší, tím je těch zkušeností víc a podle toho také ke všemu a ke všem přistupujeme, jsme méně tvární a přizpůsobiví, ... . Pokud chceš o mě vědět víc, tak za poslední dobu jsem toho sem opravdu hodně napsala (Kláře a následně Katce a Monice a tak se to nějak táhne) i o svém dětství (já se podepisuji stále Jana). Rozhodně jsem si nenesla žádný úžasný model rodiny. Hezkého a dobrého bylo hodně, ale to, co formovalo můj budoucí postoj k mužům, manželství a rodině byla nevěřa, hádky, bití (slyšet hádku a pak vidět potlučenou maminku není pro dospívající rozhodně kladným prožitkem) a alkohol. Názor, který jsem zastával až než jsem potkala svého muže byl : Minimálně rok spolu chodit, pár let spolu bydlet a svatba není nutnost, ani pro děti, jen v nejhorším případě. Raději si zachovat otevřená zadní vrátka k důstojnému rozchodu. Nevěra je asi normální, všichni o tom píší, mluví a leckdo s ní žije. Být absolutně soběstatečná (finančně, ...). Podobné názory měl mimochodem i můj manžel, než jsme se poznali. Tak jsme si je vzájemně sdělili, po šesti týdnech jsme spolu bydleli a po devíti týdnech jsme se brali (rychleji to nešlo, úřady byly plné). Po dalších osmi měsících jsme se brali ještě jednou - v kostele, protože úřední svatba nám byla málo. Jsme spolu 2,5 roku a příští rok bychom chtěli být těhotní (snad to vyjde). Mně je 24 a jemu 29 let. Vlastně jsem si vzala svého kolegu - následně šéfa. Firmu jsme dva roky tvořili ve třech lidech. Je to skvělé, jsme hodně spolu, proto nám nevadí práce přesčas či o víkendech (obojí je velmi často). My jsme prostě asi tu tlustou čáru dělat nemuseli. Celé nám to ještě dne přijde neskutečné, stejně jako Těm, kteří nás každého znali (nevěřili svatebnímu oznámení). Nebo jsme ji možná podvědomě udělali oba. Ale vrátím se k Tobě, všimla jsem si, co jsi psala o svém manželovi (věk, pohled na manželství a svobodu, omezování, dítě, ...). Je to něco jiného, než o čem píši já, asi jsem měla adresovat své poznámky jen k Lucce. Oni jsou víc na začátku. U Vás je to o něčem asi trošku jiném, hlavně o něčem, o čem nemám ani páru. Musím říci (snad to bylo z mého psaní jasné), že by mi velice vadilo, kdyby byl manžel až moc pozorný k jiným ženám (každá máme svůj vlastní metr), natož aby mi vyprávěl o tom, že nějaká jiná krásně voněla či měla hezká prsa (ale i tohle je teď kluzká parketa, i na to máme každá svůj metr a barometr na to, jak se to řekne a co po tom následuje). Když se nad tím zamyslím, ještě se mi nic podobného nestalo. My se prostě podíváme a nevidíme tu dotyčnou, že má hezká prsa, ale my vidíme ta prsa a řekneme, že mají hezký tvar (na obrázku, v televizi apod.). V minutě na ně zapomeneme. To, že si to Tvůj manžel pamatuje a ještě Ti o tom vypráví mi také nepřipadá správné. Ale to jsme zase už u toho, co je a není správné a kdo to stanovuje. Prostě je to čistě můj postoj. Asi bych takovéto prjevy vnímala jako že není spokojený s tou, co má doma a co si vzal. Myslím si, že jsem velmi netolerantní, ač má můj manžel zcela opačný názor. Jenže já mám pocit, že jemu není co tolerovat.
Měj se hezky. Jana
|
| andrea | •
|
(29.8.2000 15:29:04)
Milá Jano, díky Ti za dopis.
Je fakt, že hranice tolerance si musí v každém vztahu vymezit pouze ti dva, kterých se to týká. Není nikde stanovené, že tohle je nebo není správné. Jsou spíše tiché nepsané zákony tolerance, které by se dodržovat měly. Ale jde spíše o takt, diplomacii a slušné vychování. Jsem posedlá smyslem pro spravedlnost a z toho plynou mé požadavky na mého manžela. Pokud můžeš ty, můžu přece i já. A naopak, nebudu ti dělat to, co by vadilo mě, takže mi to taky nedělej. U nás tedy platí asi tohle (proto to doporučení flirtování). Byl jsi dlouho do noci s kamarádem, půjdu s mojí sestrou také a vrátím se asi později. Nečekej. Stalo se tak asi jednou, od té doby se mě vždy zeptá, zda nechci jít s nimi. Vadilo mu to hrozně, že jsem byla někde tancovat bez něj. Takže dokud mu nedám okusit ten pocit čekání, samoty, pochybností a vzteku z pozního příchodu, nezmění se. Já to zkoušela různými způsoby. Dobrým slovem, prosbou nebo nezájmem o to, že jde pozdě.
U nás pomůže snad jen to, že ví, že bych udělala něco podobného a to jemu by už vadilo.
No nechám toho už.
Mějte se všichni moc krásně, Andrea.
|
| Lucie | •
|
(30.8.2000 9:52:27)
Andreo, to je dobre, ze jsi zase ozvala. No jo, jenze vlastne takovyhle delani naschvalu, aby si uvedomil, ze ti neco vadi nebo proste tim, ze mu to oplacis, tak mu to teprve vadi, to preci musi byt hrozne frustrujici. A asi i proto si tady takhle piseme, protoze i presto, ze spousta veci v nasich vztazich a mozna i ty zakladni jsou perfektni, ale porad je tam to neco co nas hloda a trapi, protoze to neni prirozene ale vynucene. Ty jsi vlastne musela najit způsob jak dosahnout toho sveho, misto aby to bylo tak, ze tvuj partner sam prijde na to a sam se zachova "spravne". Treba u me je to asi trosku jina situace, ale take me moc neuspokojuje. Je to asi rok, co se petr vratil s kamaradem z nejake oslavy, ja jsem s nima mela jit take, ale na posledni chvili jsem se rozhodla nejit, no a strasne smrdel kourem a alkoholem, tak jsem mu to rekla kdyz se vratil a ze at si ke me neleha a nebo at se raci jit umejt nejdriv (ovsem nebyl jaksi schopen), no a vysledek je asi takovy: od te doby, co jsem mu to rekla, ani jednou nebyl opily, ani jednou jsem z nej necitila alkohol nebo smrad z koure. No a misto abych byla rada, tak mi to vadi, ze on me vzal az tak vazne a ze ja nechci ho v necem omezovat a zakazovat mu obcasne tahy, no jenze on se rozhodl, ze uz to nikdy nechce udelat, protoze mu zalezi, co si o nem myslim ja a ne ostatni a tak kdyz mi tohle vadilo, tak udela vse proto, aby se to uz nikdy neopakovalo. A ja se akorat bojim, ze kdyby to porusil, tak porusi i moji duveru. Je to slozite stejne ty nase vztahy...ze jo? No ja jdu radsi pracovat.
Mejte se krasne vsichni.
lucka
|
|
|
|
|
| Iva, 1 dítě,druhé na cestě | •
|
(27.8.2000 22:36:43)
Milá Jano,
chvíli (než jsi došla k detailům o sobě) jsem přemýšlela, jestli to nepíše moje sestra, máme asi velmi podobný styl uvažování.
Chtěla bych se Tě jen zeptat - jak dlouho jste svoji? Já jsem vdaná tři roky a zatím jsem si názory, které jsou v mnoha věcech dost podobné těm Tvým, uchovala. Snad se s časem nedostaví "vystřízlivění".
Myslím, že vaše rodina je postrach manželských poraden, protože být tak všichni stejní, čím by se psychologové zabývali?
Hodně štěstí
Iva
|
| Jana | •
|
(28.8.2000 16:44:28)
Ahoj Ivo,
děkuji za postřehy. My jsme spolu 2,5 roku a jsme stále přesvědčeni (a jsme přesvědčeni, že nám toto přesvědčení vydrží), že není z čeho střízlivět. Oba si uvědomujeme, že v životě se může stát spousta věcí, které ho úplně změní, ale věříme, že všechny změny zvládneme společně. Ono tu možná trošku platí : kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce - hledá důvody. Když nám někdo říká, počkejt za pět, deset, patnáct let, tak do takovýchto sporů a teorií se ani nepouštíme. Oni mají své zkušenosti a svých pět, deset, patnáct let za sebou. My ne, ale věříme, že budeme pořád říkat, jak je to manželství skvělá věc.
Přeji i nadále spokojené manželství a zdravé děti. Jana
|
| Štěpánka | •
|
(30.8.2000 16:49:05)
Andreo,
neříká ti manžel o těch vůních a prsou proto, aby vyvolal tvojí žárlivost ? Nechápu, proč by chlap vyprávěl své ženě takové věci, pokud by jí tím nechtěl trápit. Možná by pomohlo prostě ho ignorovat, se sebezapřením předstírat, že tě to vůbec nezajímá, třeba by ho to přestalo bavit. Můj přítel má zkušenosti i s bisexuálními ženami, se kterými společně hodnotili ženské postavy i intimní místa žen z pornočasopisů. Pro ně to bylo normální. Když zjistil, že já na to nejsem, tak mi o ničem takovém nevypráví a je klid. Nemá potřebu mě trápit.
Nečetla jsem ale všechny příspěvky, tak možná jsem úplně nepochopila podstatu problému, třeba to u vás není tak, jak myslím.
Štěpánka
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Bitva u SudoměřeStrakonice 
Autorské čtení Maria Safrata – KozákováJeseník 
Velikonoční pohádkaOstrava-město 
Terapie sdílenímPardubice 
Přátelský minigolfový turnaj pro veřejnostPraha 7 
Bitva u Sudoměře
Autorské čtení Maria Safrata – Kozáková
Velikonoční pohádka
Terapie sdílením
Přátelský minigolfový turnaj pro veřejnost
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)