(18.3.2024 13:42:28) pokud bych opravdu jet nechtěla, nejela bych... v případě nutnosti bych si nahlásila třeba neplacené volno, dovolenou (pokud by to bylo v pracovní době)... potřeba něco někomu dokazovat mě opustila někdy v době, kdy mi končila ta nejúpornější puberta, později už se nijak neprojevila btw bývá docela dobré se k tomu v rámci kolektivu vymezit právě tímto způsobem - "už jsem dost velká, než abych se nechávala vmanipulovat do mně nepříjemných situací"
(18.3.2024 13:44:24) Myslím, že dostaneš úplně stejné odpovědi, jako ve všech předchozích diskuzích, co jsi na stejné téma založila. Diskutují tu pořád stejní lidi.
Takže ne, nejela bych dobrovolně nikam, kde bych se musela zfetovat prášky, abych to přežila. Jestli je taková aktivita tak strašná, že se dá zvládat jen s léky, to je druhá otázka.
(18.3.2024 14:01:27) Ok, nevim, co cekas za nove odpovedi u stale stejnych dotazu i seskupeni odpovidacu, ale OK, budu se opakovat. Ne, nejezdim ani bych nejela nikam, kdy bych se musela premahat k necemu co povazuji za nesmysl a uz vubec bych nejedla Lexauriny. Udelala bych to, co delam vzdy, rekla, ze toto neni muj salek kavy, a proto nikam nepojedu. Brat si neschopenku nebo se jinak vymlouvat mi prijde detinske a trapne. Ovsem ty samozrejme udelej to co vzdy, dlouze tu o tom pis jak to nesnasis a pak tam jed.
(18.3.2024 14:07:59) Nebudu se k tomu vyjadřovat, protože už jsem to dělala nejmíň 10x. Jenom poznámka, jestli se nacpeš Lexaurinem, měli by tě vykázat. Být zdrogovanej je docela nebezpečný. My do dotazníku psali co kdo berere za léky. Ani jsme v průběhu nepili alkohol, až poslední večer. Opravdu bych si nepřála, aby mě na skále jistil někdo utlumenej lékama.
(18.3.2024 18:11:49) Do dotazníku jste psali, co kdo bere ze léky? Předpokládám, že tato otázka byla zcela dobrovolná. Informace o lécích je tak osobní, že by pro mě byla důvodem akci okamžitě opustit. Ani zaměstnavatel ani pořádající agentura nemůže tuto informaci požadovat. A to už vůbec nemluvím o GDPR.
(20.3.2024 14:38:07) Já bych hlavně nešla na skálu, když by mě měl jistit někdo z práce, s kým jsem v životě neležela a nevím, jak jistí a jaké má lezecké zkušenosti... To někdo dělá jako teambuilding?!?
(22.3.2024 15:35:47) Jojo, takto v jedné z minulých firem koupila sekretářka oddělení při paintballu zásahpoměrně z blízka do spánku přesně mezi brýle a kombinézu. Pak jsme ji tam všichni konejšili. Fyzicky jí to bolelo zřejmě dost a psychicky se z toho složila.
Ale přesto paintball dokáže krásně pročistit vztahy v týmu... (Tedy vůbce ne...)
(20.3.2024 16:51:28) Jasně že dělá. Vylosujou se dvojice, rozdaj sedáky lana osmy kýbly karabiny smyčky vklíněnce, krátké instruktážní video, a šup na skálu Girilli, ne, takhle to samozřejmě neprobíhá. Všechno si ohlídají lidi z agentury, každému zkontrolují jak je uvázanej, jak jistí, cesta je snadná... je to celé udělané bezpečně. Ale i tak je to dost adrenalin právě proto, že to většina lidí nezná, a i pokud jo, tak holt spolu ještě nelezli ani neleželi Mmch každý jednou jistí poprvé, a jištěnej to musí nějak rozdejchat (však u toho prvojističe vždycky někdo stojí a kontroluje, co dělá). Syna jsme učili lézt a jistit s MM, a přesto když mě pak po letech jako již dospělý prvně jistil na pouhé umělé stěně, bylo mi všelijak - můj ADHD chlapeček - copak asi drží a jak
(22.3.2024 15:50:04) Hlášení léků je dobrovolné, ale kolega diabetik I. typu je velmi rád, že aspoň část lidí z okolí ví, kde má glukagon, že inzulín při hypoglykémii nepomůže, a obecně co dělat, kdyby byl mimo. Nechce končit v nemocnici jen proto, že nikdo nebude tušit, co mu je. Podobné to může být s dýchátkem na alergii.
(18.3.2024 14:18:49) Tak z diskuze o (takzvaném, stokrát se tu napsalo, že tohle TB není) teambuildingu se již stala pravidelná aktivita, možná i záliba.
(18.3.2024 16:35:31) Kolegyně má jet na TB a ty jí radíš, aby se sjela léky nebo co? To má většina populace předepsaný Lexaurin a v případě potřeby si ho zobne? Tohle mě teda taky dost fascinuje.
A bývalá kolegyně - čili teď učí někde jinde a tam mají zrovinka tak ošklivý teambuidingy jako na tvé škole? Jak je to možný?
(18.3.2024 14:31:10) Takže jako letaletoucí opět odpovídám, že máme TB ve wellness hotelu s volitelnými aktivitami. Kdo nechce jet vůbec, tak prostě nejede, neschopenka či dokazování s lexaurinem je obojí nesmysl.
Tedy bych jela, pokud bych měla náladu být ve společnosti, protože ubytování, strava a program jsou vždy skvělé, a kolegy mám také vesměs fajn. Pokud bych náladu neměla, nejela bych.
(18.3.2024 14:55:02) heled, mam v praci neco mozna podobneho - je zvykem k narozeninam prinest obcerstveni,sednout si s ostatnima do zasedacky a tlachat.Pri kulatinach pozvat vsechny do restaurace
na zacatku jsem se zucastnovala, ale nebyl to uplne muj salek kavy Ale od doby,kdy jsem nechtela vyslechla nekolik zakulisnich rozhovoru ve stylu _ to je skrt, donesl jen kolac, kdyz ostatni dali sendvice, nebo -urcite vydelava vic,mohl pozvat do lepsi restaurace apod. Tim to pro me zvadlo,oznamila jsem,ze koncim a na tyhle akce nechodim. Prinesu kolac a necham ho stat v kuchynce,kdo mi prijde poprat,nabidne si.
ale- jsou lidi,co to nepobiraji,neustale musim odpovidat na pozvanky,ze ne,opravdu nejdu, nekdy to zajde i tak daleko,ze prijde sef osobne a zada me,abych sla - je dost tezke porad dokola odmitat,vysvetlovat "ospravedlnovat" se . coz pisu v uvozovkach,ptz to nedelam ani nechci,ale proste odpovedet musis.. tlak je to velky
takze timto vyjadruji pochopeni,jak ti je,kdyz mas rict,ze jet nechces
(18.3.2024 14:56:05) to je snad jedno kde?proste jsi tam v praci -je to tedy ve tvem volnem case?takze bych rekla - ne,nejedu. na otazku proc -no to neni uplne moje
(18.3.2024 15:29:19) "Nejela bych,hm,to jako říci šéfovi ,nejedu? Ve škole?"
Zufi, ptáš se, co bychom my... no tož nepracuji ve škole, tak nevím, jak přesně bych "nejela" tam. U nás přijde pozvánka do kalendáře a tu buď přijmu, nebo ne. To je celé.
(18.3.2024 19:09:48) Babi, u nás v korporatu jsme tlačení i do věcí, které nám zasahují do volného času a jeste se zamestnavatel domnivá, že to děla pro nase dobro. Odmítnout prakticky nelze, nebo lze ale je ti to pripomenuto při ročním zhodnocení tvé práce... takže si umim představit situaci Zufi. Takže já bych jela, ale snažila bych se na tom najít něco pozitivního.
(18.3.2024 19:21:05) Dooly, ale zrovna teambuiding se u nás vůbec nedělá. Spis ruzná školeni. A teď aktualne nějaká celokorporatni hra. Musíme vytvořit virtuální týmy o asi 10 lidech a plnit nějaké úkoly. Neúčast nepřipadá v úvahu, protože se to bude sledovat na staff meetinkách.
Jinak pokud dá dohromady vic nez cca 10 lidi, tak firma na nejakou, většinou sportovní akci, něco přispěje.
(18.3.2024 19:37:49) Na jednom psychoškolení jsme hráli nějakou bláznivou obchodní hru, kterou můj dvojčlenný tým zlomit v posledním kole. Celou dobu jsme spolupracovali a nakonec nám řekli, že to mělo být k výuce win-win strategií. A já v posledním kole udělal najednou nečekaný krok, který všechny poslal do kytek a my jsme zvítězili a shrábli většinu "peněz".
Školitel nás pak strašně sprdnul. Pak jsem skoro půl roku musel chodit kanálama a někteří lidi se mnou nemluvili, že jsem podrazák. (Nikdo z oddělení, lidi z marketingu, to byla psychoškolení povinně volitelná pro všechny.)
(18.3.2024 20:14:46) Stano, ani u nás to není TB, ale “ oslavy” různého druhu . Ve volném čase na ne odmítám chodit a ani v pracovních z nich nejsem nadšena a snažím se jim vyhnout
Chapu ale Zufi, ptz vim, jaký tlak umí lidi vyvíjet
Školení je ale něco jiného, tam bych šla. Původně jsem te pochopila, ze to jsou spis nejake sranda akce
(19.3.2024 10:40:50) babi.... no tož nepracuji ve škole, tak nevím, jak přesně bych "nejela" tam. U nás přijde pozvánka do kalendáře a tu buď přijmu, nebo ne. To je celé.
Tak u nás ve škole byli maximálně večírky, kam dřív kdo nešel musel ředitelce zdůvodňovat proč nejde, ale peklo z toho neměl když nešel. Nové vedení už neřešilo kdo a proč nejde. Takže celkem pohoda. Zato u chlapa v práci ředitelka s oblibou dělala 2-3 denní "tmelící akce"- účast povinná -součástí byla každý den porada v pracovní době, byl to výjezd schválně někam daleko od domova, aby po poradě a povinných 8 hodinách pracovní doby neujížděli domů. Tam ne nebyla odpověď ,dovolenou ti nepodepsala, takže nebylo úniku a jet museli všichni. To jen k té dobrovolnosti na podobných akcích. Tam se příkazem bez debat ovlivňuje soukromé volno běžně, zákoník práce se ohýbá a upravuje dle potřeby firmy.
(19.3.2024 11:13:08) a mimo téma dotaz na učitelky- už se u vás ve škole projevují úsporná opatření vlády, tj málo poslaných peněz na nepedagogy ? U nás už ano, ředitel řekl nejdřív že do září není problém a minulý týden všem oznámil že nemá peníze na 2,5 lidí, takže ta co nastoupila místo mě má výpověď- je ve zkušební době, takže snadný terč a i další úspory budou jako třeba konec samostatně placeného dozoru v jídelně a budou to dělat opět po 18 letech učitelky- mají všichni "obrovskou" radost. Myslím že jsem odešla v hodině dvanácté a ani nevím jak by se to řešilo kdybych já nedávala výpověď a měly jsme všechny smlouvy na dobu neurčitou, jestli by všem bez rozdílu pokrátil úvazek a pak už by jsme nebraly ani tu minimální mzdu-což už teď není k uživení.
(19.3.2024 12:31:08) vrtáku, zaměstnavatel nemůže nikomu zkrátit úvazek proti jeho vůli. Buď by se s někým domluvil nebo by holt musel někomu dát výpověď pro nadbytečnost (s právem na odstupné).
(19.3.2024 12:54:46) Moniko, už jsem to zažila před slučováním škol,tenkrát potřeboval ubrat jen část ne celé "lidi" svolal si nás ředitel a řekl, nejsou peníze , takže buď vám všem snížím úvazky , ale už se vám nikdy nevrátí zpět, protože městu tímto škola ukáže že to jde, nebo se jedna z vás sama rozhodne že ji stačí půl úvazek, a nebo vás přesunu do nižší platové třídy a budete mít o něco nižší plat. Skončilo to nižším platem, za rok po sloučení škol a změně pracoviště se nám zpět zvedl, protože jsme ho museli mít stejný jako ostatní kolegyně. Nevím jak by to tento ředitel řešil teď, ale odhaduju že nabídne všem aby to bylo jakože spravedlivé, snížení úvazku o hodinu, dvě a kdo nesouhlasí dostane výpověď. Ano s odstupným, ale tady práce není, takže sehnat v padesáti letech není jednoduché.
(18.3.2024 15:54:42) Pracuju ve škole. Už jsem mnohokrát řekla, že něco dělat nebudu - nejedu na rafty, nedoučuju ty, kteří dělají bordel v hodině, nejedu s problematickou skupinou do Prahy, nejdu na seminář, který mě nezajímá,...Pořád pracuju ve škole.
(18.3.2024 14:35:13) Rozhodně ne. Proč taky? Jsem dospělá. Jestli je mi něco natolik nepříjemné, tak to prostě dělat nebudu a řeknu to. Nemám potřebu komukoliv něco dokazovat. Promiň, mě tohle přijde hloupé a dětinské Myslím, že se tu podobný dotaz od tebe objevuje pravidelně. Nechápu, že to ještě nemáš vyřešené. Alespoň sama pro sebe. Kdyby to byla moje osobní výzva ve smyslu chci sama sebe překonat nebo chci něco dokázat a vím, že pak se budu cítit jako vítěz, je to jiná situace. Do toho bych šla.
(18.3.2024 14:47:15) nemam vubec zkusenost s TB - takze - je to ve tvem volnem case?neplacene? -nejela bych
nebo je to brano jako bys jela na skoleni -tedy placene, v pracovni dobe? - jela bych -ale rozhodne ne s Lexaurinem,nedelala bych praci,ve kt bych se musela nicit timhle zpusobem
(18.3.2024 15:00:39) Pokud je to v rámci placené práce (tj. nařízená služební cesta, včetně zaplacené práce v sobotu), tak bys asi jet měla (pokud nejsi nemocná). Ale nemůžou tě nutit hrát divné hry, které hrát nechceš, lézt někam, kam se lézt bojíš (zejména, pokud neučíš tělocvik) nebo večer povinné zpívat písně, pokud tě to nebaví. Můžete tam samozřejmě řešit organizační věci, absolvovat nějaké školení apod., ale nemusíš dělat každou kravinu, co si někdo vymyslí.
(18.3.2024 15:23:19) Ne,v tom případě bych řekla, ze ve svém volném ( neplacenem) čase mám jiné představy o trávení volného času , případně jiné plány- to říkám já, když chtějí abych šla s nima večer na večeři
(18.3.2024 15:30:40) V tom případě tě nikdo nemůže nutit tam zůstávat. Pokud ty předchozí dva dny jsou placené a je to jako služební cesta, tak asi je t musíš. Ale jak už tu padlo, aktivit které tě nebaví nebo jsou ti nepříjemné, bojíš se a pod. se účastnit nemusíš. Nedokážu si představit, že by mě někdo v mém věku nutil dělat něco, co je mi takhle nepříjemné.
(18.3.2024 15:36:10) Pokud ty předchozí dva dny jsou placené a je to jako služební cesta, tak asi je t musíš.
V tom případě si umím představit jet, tam říct- heled já nechci lézt, to není moje. V olik tu budete hotovi? Já se zatím půjdu projit po lese a pak se tu sejdeme
A mim si představit, ze by se pak ke mne přidalo víc lidi a ze by to nakonec organizátorům nebylo příjemné, což je asi jejich boj a třeba je to přiměje lip sezamyslet nad naplní programu
(18.3.2024 16:11:04) Já si u sebe zas nedokážu představit, že bych jela na TB a pak tam dělala brykule, že se těch aktivit účastnit nebudu a kdesi cosi. Na tohle já nemám povahu. Jsem zbabělec, takže bych šla k doktorovi, že mně ruplo v zádech, a nechala si napsat na tři dny neschopenku.
(18.3.2024 16:23:28) No jasně, ale to se nedělá tak, že půl roku dopředu vyvádím jak nechci a pak mi zrova náhodou rupne v zádech. To se dělá tak, že se chystám těším, připravuju a pak mi zrovna rupne v zádech. A tááák mě mrzí, že nemůžu jet. Ale Zufi se chová jak malý dítě.
(18.3.2024 17:05:02) Inko, asi bych nedokázala předstírat, že se táák těším, ale spíš bych se nevyjadřovala a pak by mi ruplo v zádech. Každý rok. Takže bych doufala, že zhruba po pěti letech to už každému dojde a nechá mě na pokoji.
(19.3.2024 11:54:07) Proč zbabělec? U nás jsme měli část TB v lanovém centru. dvě třetiny týmu se aktivně zapojilo, jedna třetina ne. Nikdo nezkoumal důvody nebo nepřemlouval, že se musí zúčastnit každý. Ani ne všichni manažeři se zúčastnili aktivně. Ostatní se parkem prošli, a pak si dali drink a počkali na ostatní. Ale všechno bylo v pracovní době. v žádném zaměstnání jsem nezažila, že neúčast na TB by mělo vliv na roční hodnocení a pod.
(18.3.2024 14:53:38) Proč potřebuje srab někomu dokazovat, že není srab? A ještě k tomu požíráním lexaurinu? Pokud se tam musí dělat něco, čeho se bojím (a nemám to v pracovní smlouvě), tak bych to nedělala. Pokud se bojím něčeho, co mám v pracovní smlouvě, změnila bych práci
(18.3.2024 14:57:22) Ne, nejela bych. Nesnášela jsem ani školní výlety na půl dne, natož na tři dny. Ve svém věku jsem dost stará na to, abych rozhodovala s kým budu trávit čas. Nemyslím přímo v práci v pracovní době tam si kolegy vybrat nemůžu, ale trávit s nimi víc času než je nezbytně nutné ani náhodou. Pro mě je noční můra i představa, že bych měla trávit víkend nebo dovolenou s nejlepšími přáteli. Já jsem nejradši sama.
(18.3.2024 15:09:41) Zufi, zeptám se a myslím to vážně, ne útočně.. Proč si nepřečteš tu starou diskuzi a nepřemyšlíš nad tím, co ti lidé odpovídali a nepromitneš to na sebe ve stále stejné, opakující se situaci? Čekáš, ze se tu dozvíš něco nového? Opravdu mi to zajímá a třeba mi, na základě tvé odpovědi dojde, ze k tomu máš objektivní důvod.
(18.3.2024 15:40:33) No ale záměr Zufi to myslím nebyl, protože ona se nikdy do jiných než svých diskuzí nezapojuje, takže patrně ani neví, že tu bylo mrtvo
(18.3.2024 15:35:11) V 59 a jeste i mnohem driv neminim nic dokazovat sobe a tim i cizim,ktere mam v pate.
A tim spis si nedokazu predstavit tu potrebu dokazovani cim jsrm nebo ne, byt nekde v praci dele nez inventar, to je jen ve tve hlave ti "srabi", jsem presvedcena.
Ja si tedy ani neumim predstavit pracovat nekde dele nez 5 let a ani to,kdybych mela poslouchat cely produktivni zivot jakehosik sefa, ba to musi byt natura.
(18.3.2024 17:24:45) No tak u některých profesí tak nějak ten šéf nad pracovníky je...když jsem učitel na ZŠ, tak nad sebou velmi pravděpodobně budu mít ředitele...a jestli by teda učitel měl odučit pět let a jít jinam...no, do jiné školy může, ale zase pod nadřízeného, ouha.
Mně nepřijde vůbec divné, že někteří lidé chtějí pracovat na sebe a řídit si život sami a jiní jsou oukej, když se jim řekne, co mají dělat. Asi by těžko šla vytvořit nějaká hierarichie v institucích, kde být musí, kdyby si nikdo nechtěl nechat "rozkazovat".
Věřím, že jsi byla spokojená s tím, jaký pracovní život jsi vedla a to je fajn, fandím schopným lidem, protože sama takové koule nemám, ale zdá se mi, že opakovaně vyjadřuješ takové blazeované pohrdáníčko nad těmi, kteří se "neudělali pro sebe".
K tématu, ferratu nepolezu, mám problém s ramenem, ale nabídnu, že budu v cíli dělat svačinářku a povedu evidenci vráceného vybavení. Z účasti na hraní Aktivit bych dostala osypky, ale nabídnu se jako zapisovatel výsledků nebo pořizovatel fotek. V noci se bojím do lesa, ale nabídnu se, že mezitím připravím krátký powerpoint o té exkurzi do mezinárodní školy. Atd. atd. Prostě chci jet, ale dopředu řeknu, že se budu podílet na tvorbě týmového ducha nějak jinak, po svém. Vím, o čem mluvím, nejsem typ na společenské hry, ani sporťák, ale pokud si s kolegy rozumím (jakžtakž), tak proč se s nimi nepoznat i jinak. Na druhou stranu, nikdy jsem nad sebou neměla šéfa, který by mě nutil do něčeho, co by mi bylo proti srsti, takže pokud se to někde takhle na sílu děje, byly by tam moje strategie třeba k ničemu. Mezi kamarády fungují, chválabohu .
Ale - jednou jsem se hecla a zúčastnila se takové indoor pevnosti Boyard a musím říct, že jsem se dobře bavila a dokonce jsem u některých disciplin byla co k čemu. Vyfásla jsem do týmu takové pivní strejce a byla s nima sranda, vůbec to nežrali a měli k tomu vtipné poznámky, nasmála jsem se . Byla jsem na té akci jako školitelka a oni mě přemluvili k účasti na zábavné části dne "paní učitelkooo, pojďte taky...".
(18.3.2024 18:00:50) Půlko, jo :-D, musela jsem si to vygooglit, díky, ty fotky mi to všechno připomněly. To přelézání prostoru po pneumatikách nám tehdy dalo zabrat. To mi ještě to rameno tak neblblo. A hlavně mi došlo, že jsme tam i spali v těch chýších . Jako sama od sebe bych tam v životě nejela, ale tohle se prostě přihodilo.
(18.3.2024 18:26:10) V TEP faktoru byl na teambuildingu snad úplně každý člověk, kterého znám . Většinou se to dost líbí. Mě to popravdě moc nesedlo, protože jsme tam byli v létě, venku bylo nádherně a my v indoor herně s indoor chýší. Navíc jsem měla těsně před porodem a spoustu jsem toho dělat nemohla. Ty pneumaticky třeba. Ale úkoly hezký a být netěhotná a být to třeba v zímě nebo na podzim, tak jsem nadšená.
(18.3.2024 18:02:49) Jj já jakožto kavárenský povaleč naprosto bojkotuju veškeré sportovní aktivity, takže když na to přijde, hned hlásím "volejbal (pinčes, basket...) hrát nebudu, ale umím výborně fandit" a to pak taky dělám případně stojím stranou se sklenkou (nealko) v ruce a čile konverzuju s těmi, kdo zrovna nehrají (nealko proto, že pak obvykle řídím a často i taxikařím - což se cení ) společnou aktivitu klidně doženu při kvízech, společenských hrách, vyrábění a podobně
(18.3.2024 18:20:11) Já jsem také kavárenský povaleč, naprostý antisportovec a asociál. Nechci se družit s kolegy z práce a nechci podstupovat nepohodlí . Fandit neumím a řídit taky ne. Jsem naprostý zmatkař a nelze mě využít v žádných organizačních věcech, dokázala bych poplést i dělání čárek za každého účastníka nějaké aktivity. A hlavně to dělat nechci. V práci mi stačí říct si s kolegy pár slov u oběda, případně v kuchyňce, nechci vědět jak naše účetní hraje ping pong, ani zda inženýr z vedlejší kanceláře vyleze v noci na skálu případně jak by kolegyně stavařka uspěla v hospodskému kvízu. Rozumím Zufi v tom, že nechce jet na teambuilding a zároveň proti sobě nechce poštvat vedení školy nebo nadšené kolegyně. Zmítá se mezi tím, jestli má udělat menší podvod, aby nemusela jet ( a někdo by se to mohl dozvědět) nebo zda překonat svůj odpor a vydržet to. Ale nechápu, co si slibuje od toho, že si tu přečte spoustu názoru od toho, že někdo TB miluje a nechápe, proč se někdo tak skvělé zábavě brání, přes, no, kdyby to bylo ve všední den v pracovní době, tak bych jela, po jela bych, ale tam bych jim řekla, že se žádných aktivit účastnit nebudu až nakonec po nejela bych, i kdybych si měla vzít neschopenku. K čemu ti Zufi, tyto názory budou? Jsou to jen názory pro tebe cizích lidí a ty si to stejně musíš vyřešit sama, ať si tu přečteš cokoliv. A nemá smysl toto téma opakovat znovu a znovu. Všichni již vědí, jak to s tvým vztahem k TB je a nic nového a objevného se stejně nedozvíš.
(18.3.2024 18:34:10) Huso, ty to tady tak prozivas, jakej jses asocial, ja taky nechci zbytecne vedet detaily o kolegach, spolecnost mam rada ale ne dlouho, druzit se chci jen s tim, s kym chci ja atd.
Uprimne me tu uz dlouho fascinuje, jak se tu lidi prohlasujou za asocialy.
Pro upresneni: Asociální chování – patologické chování, které je v rozporu s morálkou a sociálními normami dané společnosti, ale zatím ovlivňuje pouze samotného jedince. Patří sem záškoláctví, alkoholismus, toxikomanie, demonstrativní sebepoškozování, tabakismus, gamblerství, jiné typy závislostí apod. Náprava jedince vyžaduje speciálněpedagogický přístup (poradenství, ústavní péče, terapeutické komunity apod.).
(18.3.2024 20:42:17) Rodinová, tak výraz "introvert" tu byl víceméně vyřazen ze hry, takže my, co prostě nemáme rádi lidi, preferujeme společnost sebe sama před ostatními, případné sociální kontakty pak potřebujeme vyvážit dobitím baterek o samotě, používáme výraz "asociál"
(18.3.2024 21:26:55) Kdo vyradil introverta, Rose? Ale ja tomu rozumim, taky dobijim o samote, jen me z nejakyho duvodu irituje, jak tu lidi, co jinde popisujou kavicky s kamaradkama, rodinne oslavy, pokec s kolegama - byt v mnozstvi mensim nez malem - se v jine diskuzi oznacujou za asocialy, co nesnasej lidi. Zda se mi to byt poza
(18.3.2024 22:03:05) Rodinová, já fakt nesnáším lidi. Stykam se s dětmi (tak jednou za 2 měsíce) a s jednou kamarádkou, kterou znám už z hlubokého kočárku, neb jsme se narodily 2 dny od sebe a moje maminka se spřátelila s jejím tatínkem, když chodili s kočárky do parku. Jinak mám ještě jednu kamarádku ze školy, s tou se vidím párkrát ročně, jednu kamarádku z práce, s kterou chodím jednou za měsíc na pivo a jednu kamarádku z internetu, s níž jezdím jednou ročně k moři a jinak si tak jednou měsíčně voláme. To jsou všechny moje sociální kontakty, nemám muže, sourozence, rodiče, vnoučata, známé. Zdá se ti, že si společnosti lidí nějak nadměrně užívám? Jsou týdny, kdy s nikým ani nepromluvím. Nevadí mi to, právě že mi to vyhovuje a společnost jiných lidí je mi víceméně nepříjemná. Tak nevím, co jsem zač, ale extrovertní moc nebudu.
(18.3.2024 22:06:50) Stará huso, mně přijde, že tenhle ne/vztah k lidem je často daný vztahem k sobě. Když má člověk rád sám sebe (s dobrým i zlým), dívá se vstřícně i ke svému okolí...
(18.3.2024 22:33:49) Čumčo, já mám tenhle vztah k lidem odjakživa. Už jako malá jsem si hrála radši sama, cizí hry mě tolik nebavily. A neuměla jsem se s dětmi spřátelit, jen jsem tam stála a čuměla. Musel mě někdo oslovit a začít sám, pak to šlo. Ale nesnášela jsem akční hry, kdy se běhalo, křičelo, závodilo. Radši jsem měla jednu kamarádku, se kterou se mi hezky povídalo. Nejvíc kamarádek jsem měla na gymplu, a taky jsem s nimi zažila nejvíc akcí. To byla nejhezčí doba mého života. Chození s BM bylo taky fajn, ale VŠ byla dost náročná, moc mě nebavila, takže jsme se hodně učili a už ten život nebyl tak veselý a bezstarostný. Pak už to bylo svatba, vojna, zařizování bytu, shánění věci, které nebyly k dostání, narození dětí, všecka energie šla do dětí, přátelé byli na patnácté koleji. Byly roky, kdy jsme se s nikým z nich vůbec neviděli. Samé starosti, žádná radost. Když jsem se prodrala ven z bažiny deprese, začalo to být lepší, ale zas jsem přišla o muže. V posledním zaměstnání jsem měla moc příjemné kolegy a naučila jsem se víc si s nimi povídat a účastnit se různých akcí typu opékání prasete, turnaj v bowlingu (byla jsem úplně poslední, ale nikdo se mi nesmál), občas nějaká oslava, kde kolegové připravili třeba hru Mrazík, lázeňskou módní prehlidku, retro přehlídku sportovního oblečení, koncert zpěvačky Tiny Turner, kterou hrál můj šéf. Aby bylo jasno, byla jsem vždy jen divák, ale bavila jsem se. Tyhle zábavičky nám přerušil covid a pak jsem šla do důchodu. S bývalými kolegy se nestýkám, nemám tu potřebu.
(18.3.2024 23:11:50) "A neuměla jsem se s dětmi spřátelit, jen jsem tam stála a čuměla. Musel mě někdo oslovit a začít sám, pak to šlo."
tohle je spíš ostych kdoví, nakolik tě hned v dětství ovlivnilo to, že jsi nikdy nechodila do školky, nastoupit potom do první třídy mezi velký kolektiv, to musí být pro šestileťáka skoro masakr, navíc jsi přišla o tu milovanou babičku, žádné dítě by si nemělo v tomto věku projít tím, že slyší nejbližší osobu z vedlejší místnosti křičet bolestí
vždycky jsem měla pocit, že tě nikdo neučil říct, co bys ty chtěla, co se tobě líbí, nepovzbuzoval tě a nepodporoval v tom, aby sis sama vybrala svoji cestu - některý věci si člověk fakt musí vybrat sám (mateřství, profese).
(19.3.2024 8:29:48) čumčo, já ti nevím, já do školky chodila, taky jsme žili na sídlišti, kolem mne bylo vždycky hodně dětí (i) v podobném věku, vždycky jsme měli nějaké partičky, od malinka jsem se musela umět vymezit vůči věcem, které jsem nechtěla, trochu zapracovat, abych prosadila svou, vyzkoušela jsem si, jaké to je, když se mnou někdo chce manipulovat a taky naopak jak snadné je zmanipulovat někoho jiného, byla jsem v pozici toho, co stojí stranou, stejně jako i v pozici vůdce smečky... a stejně tak jsem už od mala utíkala i do samoty a potřebovala být chvíli sama... potřebovala jsem to vyvážit a čím jsem starší, tím víc času potřebuju o samotě, abych vyvážila čas s lidmi... dodnes si umím užít společenský večer, pokecat s lidmi, bavit se, ale kdyby to mělo být každý týden, bylo by to příliš... stejně tak jsem ráda, že naše firemní akce jsou vždy jen na jeden večer, tři dny v kuse bych to asi nedala (a to mám své kolegy poměrně dost ráda)
(19.3.2024 8:34:46) Rose, ja to mam ale uplne stejne, potrebuju byt sama, abych mohla byt s lidmi, a rozhodne to nevidim jako asocialni chovani, introvert nejspis ano, ale ze bych nesnasela lidi... No nic, slovickareni.
(19.3.2024 8:50:53) Řekla bych, že je to naprosto normální a má to tak každý. Pochybuju, že i ten největší bavič a pařič chce být mezi lidmi 24x7. Každý potřebuje být občas sám a občas s lidmi. Akorát ty poměry se různí.
(19.3.2024 9:02:04) Přesně tak. Ty poměry se různí.
Introvert, který žije sám, si dá 2x měsíčně pár hodin s s jedním max. několika málo blízkými lidmi, a stačí - přesně, jak píše Husa, a já jsem spokojeně zažila během covidu.
Extrovert je denně s kolegy v práci, každý týden chodí na nějaké cvičení nebo do sboru apod., k tomu si dá každý týden kafe s kamarádkou či vícero najednou, doma má partnera případně i děti, a ještě radostně vyrazí mezi lidi o víkendu. Bavič je při té příležitosti ještě baví.
(19.3.2024 11:58:52) babi_, tak podle tohoto popisu jsem extrovert, ale třeba v mužově rodině, kdy jeho otec je z deseti dětí a tak si umíš představit například oslavy narozenin (slaví hodně a rádi) se ráda zapojuji do příprav, pečení, dekorace stolů atd., ráda vítám příchozí a pak mizím :-D, jsem schopná se normálně sebrat a zašít se někam s knížkou, nezvládám small talk a stačí mi vše jen pozorovat, doplňovat na stolech moučníky a tak.
(19.3.2024 12:17:34) Lei, jj, i extroverti mají svoje hranice. Ale rozdíl proti introvertům tam je
Mmch rodinné sleziny je jedna ze situací, kdy chuť tu oslavu uspořádat - pozvat ke mně - převažuje nad skutečností, že to pro mě bude těžké. Protože je mám ráda, oni se vidí rádi vzájemně, děti si zablbnou, ostatní ve věku 15 - 65 pohovoří... . MM byl ze 4 dětí, všichni mají rodiny, tři z nich až do vnoučat, momentálně tuším 31 ks celkem. Jsme zvyklí se vídat, svolávali to dříve hlavně tchánovci (to nás bylo jen kolem 20), ale už bohužel nežijí, a nejlepší podmínky jsou prostě u mě, takže holt je to tady (ale i kdyby to bylo jinde, tak tam jdu). Ještě hůře než já snášel širorodinné oslavy MM (a to byli především JEHO pokrevní příbuzní), přesto se jich účastnil. Když introvert chce, má k tomu důvody, motivaci... tak to zvládne.
Ale u TB může být ta vnitřní motivace slabá, a nenechat se do toho natlačit je dle mého jediný správný postup. Leda by člověk záměrně chtěl výrazně vystoupit ze své komfortní zóny, postaru zocelit se.
(19.3.2024 9:04:36) Taky si myslím, že ty poměry se různí, ale málokdo je čistý introvert nebo čistý extrovert. Je to i tom, jaké má člověk štěstí v tom, kolik přátel, se kterými se cítí úplně uvolněně, se mu podařilo nasbírat. Mě kontakt s fakt blízkými přáteli nevyčerpává, ba naopak. Když to nejsou až tak blízcí lidé, tak je to trochu jiné, ale i tak snesu docela dost, klidně několik večerů po sobě.
(19.3.2024 13:23:09) "málokdo je čistý introvert nebo čistý extrovert"
jasně - ještě nikdy jsem v žádném test neviděla výsledek jinak, než jako poměr - třeba ex/in 45:55, in/ex 60/40 To jsou moje obvyklé výsledky a opravdu to nejde interpretovat jako "jsem introvert"
(19.3.2024 13:40:24) Čumčo, mě tedy vyčerpává i kontakt s blízkými lidmi. Nejideálnější je pro mě dvouhodinová procházka s kamarádkou a poté hurá zpět do své samoty. Každý rok jezdím na týden s kamarádkou k moři a i když ji mám ráda a konkrétního mě na ní nic neštve, tak mě to šíleně vyčerpává a trvá mi pak několik dnů, než se vzpamatuju. Stejně tak mě vyčerpává i pobyt s vlastními dětmi, které miluju ze všeho nejvíc. Vždycky si oddychnu, když po úspěšné návštěvě odfrči domů.
(19.3.2024 14:00:41) Čumčo, ono je to těžké se s nimi domluvit. Buď je někdo nemocnej, nebo má nějakou jinou zajímavější akci, takže to vychází na ty plus mínus dva měsíce. A návštěva je to vždy poměrně krátká, oběd, kafe a popovídání, maximálně 3 hodinky, spíš míň. Já se na ně vždycky těším, povídám si s nimi ráda, ale když odjedou, tak si oddychnu, umyju nádobí, praštím sebou na gauč a hledím do blba.
(19.3.2024 13:42:33) "nic jako "trapné ticho" neexistuje"
no to ne... trapné ticho ne... ale neutuchající ruch ano miluju svého muže, miluju své děti, ale když přijdu domů a nikdo tam není, to je taková NÁDHERA... a pak se vrátí domů a začnou mluvit a dýchat a cinkat a ptát se mě a drbat se a chodit a cvakat tužkou a všechno... a když pak jdou všichni spát, konečně je chvíli TICHO a já můžu nabrat trochu energie... nejhorší je, že tohle se i špatně vysvětluje, já se vždycky cítím provinile, když si uvědomím, jak moc mi budou chybět, až se děti odstěhují a ten ruch už tam nebude, ale teď prostě často toužím po chaloupce někde v lese, kam se dostanu jen svým terénním autem (nemám ani jedno) a široko daleko žádný člověk...
(19.3.2024 13:55:29) Rose, jojo, v době mých malých dětí byl můj nejoblíbenější sen, že žiju sama v chatě uprostřed přírody a bez lidí. Měla jsem to vypracované do nejmenších detailů.
(19.3.2024 14:38:53) Čumčo, na břehu čistého rybníka na louce, z druhé strany les. Žádná zahrada, nenávidím zahradničení. Jednou týdně bych s batohem jela do blízkého městečka nakoupit a půjčit si knížky v knihovně. Jinak koupání, sluneni, procházky v lese, sbírání hub a borůvek. Čtení, poslech rádia. Ani duše kolem.
(19.3.2024 15:03:08) Inko, bavilo by mě to dlouho. Nevím, jestli bych to vydržela v zimě, ale dokud by bylo slušné počasí a mohla bych být venku, tak jo. Po víru velkoměsta jsem netoužila nikdy. Já jsem třeba teď nemocná, jsem tu sama od 7. března. Jo, mluvila jsem párkrát po telefonu s kamarádkami a dcerou, byla jsem u doktorky a v lékárně a rohlík mi přivezl nákup. Takže úplně bez jakéhokoliv kontaktu jsem nebyla. Ale vůbec mi to nevadí, pořád jsem ráda sama.
(19.3.2024 15:36:33) Huso, bydlím pár let sama na kraji vsi, hledím do lesů na obzoru všude kolem, pode mnou louka a pod ní potok, vedle pole, za mnou přes silničku les. Na čtvrté straně jedna sousedka, se kterou se zdravím tak ob týden, více (rozuměj pár vět) pohovoříme cca kvartálně.
Během covidu jsem týdny nemluvila-neviděla se naživo s nikým, a bylo to fajn.
Koupání venku moc nepotřebuji, místo toho běhám, a pak hupsnu do vlastní hydromasážní vany, na což není potřeba slunce/teplo ani rybník. V zimě živý oheň v krbu. Jsem si naprosto jistá, že se mi tu bude líbit do smrti. Rozhodně se tu "sedí a hledí" daleko příjemněji, než v paneláku, kde jsem celkem spokojeně bydlela desítky let. Ale teď, když jsem tam na návštěvě u dcery, nejsou mi příjemné zvuky z okolních bytů, z ulice, silnice... na schodech většinou někoho potkám, na ulici stopro. Tady vyběhnu rovnou do lesa, během dvou hodin potkám pár neznámých lidí nebo taky nikoho, a zase zapluju do samoty s kočkou. Na víkend jedu občas někam ven zase sama, a tedy to se pak potkávám s cizími lidmi ohledně ubytování, v restauraci, a tak... žádné velké řeči. Po-ho-da
(19.3.2024 15:08:22) Huso, můj ideál by zahrnoval tekoucí vodu (mám ráda různé pramínky, potůčky a zvuk toho zurčení) přírodní zahradu lesních rostlin (hodně kapradí) a stín pod listnatými stromy nebo jen rozptýlené slunce - plus mezi stromy napnutá houpací síť s polštářkem
(19.3.2024 14:09:41) Samostatne bydleni je muj sen. Ani to nemusi byt uprostred lesu, i kdyz by to nevadilo, ale proste nekde, kde na me nikdo nepromluvi, co je den dlouhy. Myslim, ze bych to vydrzela hodne dlouho. Ja sama mluvim minimalne, vubec nemam potrebu. Deti jsou po mne, nijak me nevycerpava s nimi byt. MAnzel je problematicky, ten mele furt, v malem prostoru je to pro muj mozek peklo, on si povida i pro sebe, zpiva a tak. Sice jsem se naucila "vypinat" usi, ale nekdy uz to nefunguje. Potrebuju vetsi prostor. Teambuilding bych vynechala spis kvuli komunikaci nez kvuli aktivitam, ale rozhodne bych na nic takoveho nejela. Lexaurin by to asi nespravil, to by chtelo tvrdsi drogu.
(19.3.2024 14:32:30) já si nemyslím, že zfetovaný jednotlivec je řešení - spíš kdyby si celé TB uskupení dalo "pár tahů z trávy" (Nedvědi) nebo se udělal "normální houbovej čaj" (Jedna ruka netleská), ušetřilo by se za agenturu a aktivity by tak nějak vyplynuly samy
(19.3.2024 13:57:46) "chaloupce někde v lese, kam se dostanu jen svým terénním autem (nemám ani jedno) a široko daleko žádný člověk... "
Rose, to by tě brzy přešlo, až by po vichřici nešel proud, k ránu ti kolem chalupy rejdili divočáci, v komíně pískala meluzína - ty ráda koukáš na horory, žádnej by sis v chalupě jen tak nepustila, to ti zaručuju
já tě s tím ruchem v rodině chápu, fakt, ale od té doby, co jsem dostala k Vánocům přepychová sluchátka, řešení je na světě - syn i muž to respektují, dcera ne, nazdvihne mi jedno to kožené sluchátko a hlasitě poví "mamííííí, (plus nějaký veledůležitý informační proud slov)"
ale já jsem i předtím uměla prostě zavelet "odchod na ubikace" a zjednat si klid
(19.3.2024 14:10:59) čumčo, holt nejsi introvert ani asociál... jak říkám, tohle se těžko vysvětluje někomu, kdo ty pocity nezažil... veškeré racio jde stranou... sluchátka nejsou řešení, stejně se tam míhají, pohybují, vlní vzduch, odčerpávají energii... jako jo, já umím vypnout, dokonce umím docela hezky odfiltrovat i celé davy lidí, dokážu být sama uprostřed obchoďáku plného lidí, ale s blízkými je to mnohem těžší... a jasně, že v praxi bych do chaloupky nechtěla, já miluju panelákový byt s teplou vodou a ústředním topením to jen pro pochopení těch pocitů (nakonec jak říkám, já si i uvědomuju, že ty pocity jsou naprosto iracionální )
(19.3.2024 14:20:56) Rose, my pro tohle "vlnění vzduchu" máme termín, půjčili jsme si ho z Bota jménem Melichar, Dochleba tam dramaticky vysvětluje tělocvikářce, že nemůže podat patřičný výkon, jelikož ho ve druhé polovině tělocvičny děvčata ruší svými výmyky
(19.3.2024 16:25:36) Ne každý introvert musí být vyčerpaný ze společnosti lidí nebo komunikace.
Jsem velmi vyhraněný melancholik, tedy introvert, lidi ani ve větším množství mi nevadí, komunikace mě nevyčerpává, společnost do určité míry vyhledávám, jen jsem vždy sice přítomna, ale snažím se "nebýt vidět".
Jde o to, jakým způsobem člověk prožívá emoce, jak moc má potřebu je projevovat navenek, sdílet je. Já čím silnější emoce prožívám, zejména pak ty tíživé, tím více "zalézám". Takže právě jen ti, co mě znají, tuší, že se něco děje, ale je to změnou mého chování. O prožívaných emocích jsem schopná mluvit, až když je mám "odžité".
Jsem tzpický introvert s extrovertním chováním.
Extrovert naopak nemá problém emoce ventilovat, mluvit o nich, sdílet a prožívat s okolím. To neznamená, že to běžně dělá, ale na přímou otázku většinou bez problémů odpoví (cholerik ani tu otázku nepotřebuje a vědí všichni, co se děje). Ve společnosti pak nemívá problém být středem pozornosti a může i pozornost přímo vyhledávat, baví se tím, že baví ostatní. Ale také může trávit dlouhou dobu mimo společnost, pracovat sólo, žít na samotě u lesa, aniž by strádal. Extrovert se "netrápí hloupostma", když ho něco naštve, tak to prostě řekne, "neužírá se" tím. Flegmatik se od melancholika liší podobně jako sangvinik od cholerika tím, jak málo/moc je potřeba k vyvolání emoce.
To, co se tu často řeší ohledně nesnášenlivosti k lidem a společnosti je spíš o sociálních dovednostech, nejistotě, úzkostech, případně fóbiích. S temperamentem to může a nemusí souviset.
(19.3.2024 16:45:25) "To, co se tu často řeší ohledně nesnášenlivosti k lidem a společnosti je spíš o sociálních dovednostech, nejistotě, úzkostech, případně fóbiích. S temperamentem to může a nemusí souviset."
To si nemyslím. Nevím jak Husa, ale Rose i já jsme poměrně společensky obratné a sebejisté osoby. Určitě jde o temperament, respektive o to, že víc čerpáme zevnitř, než zvenku.
(19.3.2024 17:15:47) Nepíšu, že zrovna u tebe, ale obecně, to, co je tu popisováno, je prostě spíš úzkost než temperament. S temperamentem to může souviset (zejména melancholici jsou náchylní k různým úzkostem a depresím, souvisí to s tím, že "si všechno moc berou" a "neventilujou"), ale nemusí.
"o to, že víc čerpáme zevnitř, než zvenku" mi přijde v pohodě odpovídající temperamentu, ale to, jak se tu popisuje, že nejradši lidi vůbec nevidět, neslyšet, být jen sám....to odpovídá spíš té úzkosti až fóbii, a může to mít různé příčiny.
Jinak na Rodině je evidentně velké procento introvertů, je to necelý rok, co tu proběhla debata ohledně testu osobnost a většině ten introvert vyšel, ale podle mě se tu spíš zaměňují obecné znaky a projevy tohoho temperamentu s některými možnými důsledky určitého temperamentu a nebere se do úvahy to, že prožívání (dané temperamentem) nemusí korespondovat s chováním (které více souvisí s vnějšími vlivy). A zejména to, jak moc člověk ne/vyhledává společnost lidí a komunikaci ukazatelem temperamentu není.
(19.3.2024 17:59:19) Delete, já si myslím, že tady je opravdu víc skutečných introvertů, už proto, že i oni si právě potřebujou povídat, ale tady si můžou regulovat sami, kdy přijdou a odejdou, nikdo na ně netlačí. Ve společnosti skutečných lidí se se introverti často nedostanou vůbec ke slovu, protože ostatní prostě melou pořád něco dokola a introvert mluví, až když má opravdu co říct, ale ty ostatní to třeba už vůbec nezajímá. A z toho pak lehce vznikne i ta ukřivděnost a odmítání lidí, ale je to na základě špatné zkušenosti, která vzniká na základě toho temperamentu.
(19.3.2024 18:24:47) Delete, pro mě to i indikátor je, ale vzniklo to druhotně na základě toho, že introvert hůř zapadá do kolektivu, snáz je terčem šikany, na kamarády má třeba velké nároky na to vzájemné porozumění a z toho plynou opakovaná zklamání a k nesnášení lidí je jen kousek. A třeba by jednoho blízkého kamaráda moc chtěl. Nebo dva, ale odděleně
(19.3.2024 16:48:33) "To, co se tu často řeší ohledně nesnášenlivosti k lidem a společnosti je spíš o sociálních dovednostech, nejistotě, úzkostech, případně fóbiích. S temperamentem to může a nemusí souviset."
tak to vidím taky pro ty, co jsou hrdí na svou domnělou hloubavou introverzi je to ale málo přijatelné
(19.3.2024 16:59:55) Čumčo, pro ty lidi je přijatelné aspoň nějaké zdůvodnění toho, proč to tak je. Ono to bude propojené, introvert se snáz stane úzkostným z komunikace s lidmi, než extrovert, určitě bude mnohem víc vyčerpaný ve společnosti lidí, zvlášť, když mu to nesedne. Snáz se taky stane terčem šikany a i když touží po kamarádství, hůř si ho hledá a je na něj i náročnější ve smyslu souznění s tou osobou. Sama preferuju spíš společnost jednoho člověka, než úplnou samotu, ale je těžké takového člověka najít a udržet, protože jeho představy můžou být jiné. Část života jsem se chovala skoro extrovertně, byla to podmínka mého partnera, že trávení času jen ve dvou bude vynahrazeno tím, že on bude moci strávit čas s jinými lidmi a že pak s nimi třeba pojedeme i na dovolenou. Cizí lidi s námi pak jezdili i na výlety a časem jsem z té skupiny odpadla já a partner zůstal. Teď jsem hodně sama a nějak to zvládám, ale prostě společnost spřízněné duše by byla lepší. Ale moje spřízněné duše vždycky utíkají směrem k větší společnosti a já zůstanu za nimi. Ale už to mám tak, že radši sama, než se skupině.
(19.3.2024 17:53:12) "pro ty, co jsou hrdí na svou domnělou hloubavou introverzi je to ale málo přijatelné"
jo jo, přesně tohle vedlo k tomu, že byl z diskuze vyřazen ten introvert a nahrazen asociálem Proč, prosím tě, myslíš, že je tu někdo hrdý na svou domnělou introverzi? A kdo ji vydává za hloubavou?
(19.3.2024 18:21:32) Babi, ty, co jsou hrdí na svou domnělou hloubavou introverzi"
To je dost nepravděpodobná kombinace. Nevím, co je pro takové lidi nepřijatelné, ale patr ně neexistují, takže je to jedno. myslím si, že pod vlivem internetových diskusí i tohle existovat může, v reálu je introvert spíš odstrkován, některému to nevadí a je rád sám, jinému třeba vadí. Třeba na FB existuje skupina pro introverty, která prošla určitým vývojem, před půl rokem se tam všichni utvrzovali, jak nesnáší lidi a jak je to dobře a jak jsou na to hrdí, pak je tam pár lidí sepsulo, že jen propagují sociální fobie a za introverzi vydávají něco, co by se mělo spíš léčit a tak se to tam na čas otočilo, že lidi vlastně nevadí, jen jim berou energii a už to jede zas v tom, že nesnáší lidi. Ale do toho tam přiznávají, že by rádi našli nějakou tu spřízněnou duši, ale jen jednu.
(19.3.2024 18:48:41) Drypetis, znám jenom jednu jinou internetovou diskuzi než tuto, a to běžecké fórum, a tam se nic takového neřeší, tak nevím - věřím ti, že to možné je.
Osobně spřízněné duše mám, je jich více než jedna, ale vídám je nejraději právě jen po jedné. Nejsem moc příznivcem toho "bere x dává energii", stará škola, prostě se po např. hovoru s více lidmi cítím vyčerpaná, tak se tomu spíš vyhýbám, což je určitá lenost = nechci se unavit. Hrdá na to nejsem, ani se za to nestydím - však jiní lidé jsou zas líní na něco jiného. Každý jsme nějaký. Normální je být introvert stejně jako být extrovert stejně jako být něco mezi.
(19.3.2024 19:03:53) Ja sem treba zajdu proto, ze je to potichu a kdyz chci, tak odejdu, to s lidmi v realu moc nejde, respektive je mi to neprijemne. A etsinou tu jen ctu, nejake dlouhe debaty me neba. Setkani s jednou osobou ano, to pak i obcas promluvim, ale ve spolecnosti nemluvim skoro nikdy a mam to tak uplne odjakziva, predchazet tomu mohla tak leda nejaka udalost pred narozenim nebo ve velmi rannem detstvi. Nijak tu introverzi (a ja mam testy delane zamestnavatelem, takze vim celkem presne, jak na tom jsem) neprozivam, zapadnout kamkoliv jsem chtela naposledy v puberte. Lidi mi nijak nevadi, v davu klidne preziju, stejne v anonymnim velkomeste, nebo mezi tisici slunecniky na plazi. Ale zavadet hovor a navazovat kontakt nebudu, stejne tak se nesveruju prakticky s nicim podstatnym, pro me je sdelena starost dvojnasobna starost. Lidi nesnasim jen ty urcite, kde mam opravdu duvod. Mam ruzne senzoricke jinakosti, takze mi proste vadi hluk (sluchatka to nevyresi), cichove vjemy, ktere se nekdy muzou pojit s lidmi. Co nadelam, takova jsem a mam se i celkem rada.
(19.3.2024 18:12:59) Rose, kde píšu, že to reprezentuje Rodina.cz? Jste chytlavá jak mucholapka, pani...hned chcete jména a tak
Já prostě jenom neberu to samotářské vidění okolí, které údajně neustále drmolí, kontaktuje, ptá se, druží se. Není třeba odcházet do chatrče v bažinách, které pohltí každého smělce, jenž by se rád připlížil na kus řeči.
Reálně si každý všímá sám sebe a nepřepadá ostatní svou nákloností. To je jen mylný dojem, že jsou naše cesty plné štěbetavých žvatlalů, co nás chtějí objímat a šeptat nám do ouška. Teda kromě mé dcery, ale to je moje sluníčko
(19.3.2024 18:23:13) No píšeš to v reakci na diskuzi o tom, proč se tu některé označujeme za introverty či asociály A to, že něčemu nerozumím/š ještě neznamená, že to neexistuje... Já třeba nechápu, že by někoho mohli bavit běhat, v životě jsem nepocítila ani závan euforie z běhu, přesto věřím, že když tu někdo píše, že mu to přináší radost, tak to tak bude... A fakt ho (se) nepřesvědčuju, že ve skutečnosti běh taky nesnáší, protože nikdo nemá rád běh, a že je to jen póza
(22.3.2024 15:52:59) Rachel, doufám, že jen lehkovážně hazarduješ s tím termínem hejt, nepřijde mi, že je automaticky na místě v případě odlišného názoru na věc, který navíc s odsouzením introvertů obecně neměl vůbec nic společného
(19.3.2024 18:20:49) Delete, já teda nemám problém se svěřit s tím, co mě trápí, tedy blízké osobě. Nebo tady, na (doufám) anonymním fóru. Naopak se svěřuju celkem hodně. Neumím v sobě dusit pocity, píšu si dlouhá léta, téměř celý život, deník, protože samozřejmě vím, že svěřovat se živé osobě může být problematické, ale já se svěřit musím. Musí to že mě ven. Takže si to zapíšu a je mi líp, cítím úlevu. Zároveň nepociťuju nutnost být hodně mezi lidmi, naopak to němém ráda. Anonymní dav dokážu celkem odbourat, když mi o něco jde, třeba vidět Big Ben. Zato na nějakém bujarém večírku bych se cítila strašně, takže něčeho takového jsem se nikdy nezúčastnila. A mám silnou potřebu trávit hodně času o samotě, ne abych přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, ale třeba si číst nebo jen tak existovat. Nemyslím si, že bych byla nějaký zvlášť hloubavý typ a moje myšlenky jsou úplně obyčejné, žádná filozofie. A je pravda, že jsem taky nesmělá a úzkostná a trpěla jsem depresí. Snažím se to celý život překonávat a občas se daří, občas ne. Ve všech testech osobnosti mi vychází silná introverze, věřím tomu, extrovert určitě nejsem. A melancholik jsem taky, tihnu k smutným a vážným věcem a jsem životní pesimista.
(19.3.2024 18:32:42) Huso, to je zajímavý. Já jsem životní optimista. Mám velkou důvěru v lidi kolem sebe a obecně očekávám, že věci dopadnou dobře. Ale introvert jsem obdobný jako ty a též mám sklony k depresím, jen tedy do úrovně střední = nikdy jsem nezůstala v posteli neschopná čehokoli, pokud jsem ten den musela pečovat o děti nebo i jenom jít do práce. Ale nelpím na životě (obecně mi nedává smysl - nejen můj, tak celkově všech) a bez větších zábran hodně riskuji - což tedy ale obvykle jenom posílí moje přednastavení, že stejně - objektivně vzato - "všechno dobře dopadne", tj. zase přežiju. Jediná reálná katastrofa, která se mi v životě stala, je úmrtí MM. Jinak jsem dítě štěstěny, a jsem si toho vědoma
(19.3.2024 18:56:05) Jo, taky nejsem pesimista, já teda říkám, že jsem realista, možná spíš něco jako fatalista, předpokládám, že věci dopadnou právě tak, jak mají... A když něco dopadne blbě, tak proto, aby mohlo přijít něco nového... A plus jsou špatné věci, které se dějí, ovšem vliv na ně máme jen malý... A mám asi záchvaty melancholie, není to deprese, neochromí mě to výrazně fyzicky, jen zesílí touha neexistovat... A pak to zase přejde (teda zatím vždycky přešlo )...
(19.3.2024 20:08:00) Jsem optimista, na všem se snažím najít to lepší, zábavnější, příjemnější, že všeho mám radost... MM a jeho rodina jsou pravý opak, na všem si najdou nějaké mouchy. MM je navíc perfekcionista, tam, kde já jsem nadšená, on je je otrávený, že něco přesně nesedí atd.
Myslela jsem pár let, že jsem čistý introvert, ale to bylo v době věčně nalepených mých malých dětí, jejich aktivit, trenérů, ostatních rodičů + dětí a dospělých v práci. Kdykoliv to šlo, hlídání, někam jsem si zalezla.
Teď jsem spíš extrovert s občasnou potřebou být sama doma, jen s MM.
Mezi lidma jsem pořád, v práci nemám klid ani na wc, je nás moc a máme málo místa , jen si sednu, už se na mě někdo dobývá, ale doma už mám klid, tak se dobiju.
Víkend se spaním nepřetržitě mezi cizími lidmi je na mě moc. Nejradši jsem třeba v centru Prahy, kde je moře lidí, můžu je pozorovat, ale nemusím reagovat.
Kdybych seděla celý dny sama v kanclu nad papírama, tak bych byla ve volném čase možná čistý extrovert.
(19.3.2024 18:38:10) Stará huso, taky se odjakživa ze všeho vypisuju. Ale mám třeba už dlouholetou kamarádku, které můžu svěřit všechno, i když poslední dobou se naše názory taky trochu rozcházejí. Pokud se někde mluví mezi lidmi, zapojím se, až když mám potřebu opravdu něco říct a mám to promyšlené, ale mezitím se řeč už posune jinam. Už mi to řeklo víc lidí, že promluvím zásadně až tehdy, když už je téma jiné A jo, není to příjemné, když mi někdo řekne, že buď mlčím nebo mluvím mimo mísu. Tak radši mlčím a ani ty řeči okolo neposlouchám. Většinou je to opravdu spíš tlachání, které mi nic nedá a snaha se zapojit mě sráží.
(19.3.2024 18:52:36) Drypetis, já jsem se naučila celkem zapojovat se do hovoru, ale jde mi to jen s méně lidmi. Třeba naprosto nedokážu nic říct, když je nějaká oslava a sedí tam 30 lidí u jednoho stolu. Já bych se třeba i zapojila do hovoru, ale nevím, co říct, mám v hlavě úplně vymeteno. A taky mi nejdou hovory s cizími lidmi. Když je to někdo úplně cizí a osloví mě třeba v tramvaji nebo čekárně u lekar
(19.3.2024 19:00:22) Stará huso, mně zas jdou líp i hovory s úplně cizími lidmi třeba v tramvaji, než hovory s někým trochu známým, třeba s někým z ulice cestou od tramvaje nebo s kolegou z jiné kanceláře cestou od autobusu. Tam je trapné už to, že se snažím té situaci vyhnout a tak zpomalím, vytáhnu mobil a předstírám, že píšu SMS, někdo se dovtípí a jde, jiný ale počká, čistě třeba jen, že je mu zas trapné se ke mně nepřipojit Ale prostě to není pro mě komfortní situace a při tom taková banalita
(19.3.2024 19:57:37) Huso, můžu se zeptat, jak to měli tví rodiče a ta babička? Povídali si hodně mezi sebou, měli si co říct, chodili k vám návštěvy a tak?
(19.3.2024 20:05:19) Čumčo, naši byli také nespolečenští introverti i babička. Návštěvy k nám téměř nechodily, maminka měla 2 kamarádky, jedna ji brzy zemřela a s druhou chodila do stejné práce, takže se stýkaly tam. Že by si zašla s kamarádkou na kafe, jako já dnes, to ji ani nenapadlo. Táta měl kamarády jen v dětství, v dospělosti nikoho. Babička měla jednu kamarádku u nás v domě, jenže když onemocněla, kamarádka se na ni vykašlala, protože se bála, že by se mohla nakazit rakovinou. Nikdy ji ani nenavštívila, prostě se odstřihla.Jinak naší si spolu hodně povídali, hlavně o práci, oba strašně rádi chodili do práce a hodně se v tom vyžívali. Táta nám taky vykládal vtipy a různě škádlil maminku, ta to nesnášela a vždycky se rozčilovala. Naši taky hodně četli, kolikrát to u nás bylo o víkendu jak ve čtenářském klubu, táta četl ve svém pokoji, maminka v kuchyni a já v ložnici a viděli jsme se jen u jídla.
(19.3.2024 20:25:53) no, právě proto by člověk měl mít kolem sebe víc lidí, než jednu kamarádku, vybudovat si více vazeb, takhle vážné onemocnění a k tomu ztráta jediné přítelkyně (která vlastně nikdy přítelkyně nebyla, to by nemohla tohle udělat)
(19.3.2024 20:12:15) U nás v původní rodině byl průchoďák, MM rodina byla přísně uzavřena jednotka, snad nikdy neměli doma návštěvu, nikam nechodili, maximálně se pobavili se sousedy na chodbě nebo na chatě přes plot.
My to máme na střídačku, v době malých dětí jsme stihli jen jejich zábavy a snažili jsme se kamarádit s rodiči jejich kamarádů a zvát je, což byli kolikrát lidi o generaci mladší od MM.
(19.3.2024 20:20:48) moje máma taky vyprávěla, jak v jejich domácnosti byl průchoďák, neustále někdo na kafi a cigárku (tehdy se prostě kouřilo, no), babička byla veselá, společenská, ráda hostila a smála se
vidím i na fotkách z té doby, že tancuje, směje se
ve druhém babiččině manželství se mlčelo, návštěvy nechodily (nový partner měl odstředivé tendence), na branku přibyl zámek a zamčeno bylo už vlastně pořád - mlčelo se, buď protože nebylo co si říct, anebo se dusivě mlčelo na protest
a mluvit se začalo, až když jsem tam byla já - první vnouče, tmelící prvek a animátor
(19.3.2024 20:39:20) No, naši společenští nebyli vůbec. Maminka v mládí ráda tancovala, ale táta to neuměl, tak se toho vzdala. Ale chodili hodně do kina a do divadla, na procházky, když jsem byla malá, tak jsme co 14 dní jezdili vždy v neděli k druhé babičce a dědečkovi na venkov na oběd. Taky si pamatuju, že k nám chodil na návštěvu jeden pár a ti měli německého ovčáka Rexe. Já jsem toho psa milovala, vždycky jsem se těšila, že přijdou. Ale to bylo v mém hodně raném dětství. Oni byli o dost starši než naši a brzy pak zemřeli. Znali se nějak z práce. A taky jsme jezdívali na návštěvu za tou maminčinou kamarádkou, co pak zemřela. Byla vdaná na vesnici, měla dceru asi o 5 let starší než já. S tou jsme se hodně stýkali, maminka ji měla strašně ráda, i táta, zatímco tu druhou maminčinu kamarádku táta nesnášel a tvrdil, že je to blbá slepice. Kupodivu jim tohle přátelství vydrželo až do pozdního věku, stýkaly se až když jim bylo hodně přes 80, pak kamarádka onemocněla Alzheimerem a bylo to v háji. Znaly se už z gymplu, chodily spolu do třídy Jo, a pak měla maminka bývalou kolegyni, která se vyznačovala tím, že přišla vždycky na návštěvu, když se to nejmíň hodilo, třeba maminka prala nebo myla okna, případně jsme malovali. A vždycky se u nás usadila s kafíčkem a aspoň 3 hodiny se ani nehnula. Takže jsme nebyli úplní asociálove, jak si teď uvědomuju.
(19.3.2024 21:26:12) Stará huso, tak to jste úplní asociálové nebyli. My jo K nám nechodil fakt vůbec nikdo kromě mé kamarádky - žádní bývalí kolegové a tak, naši se nestýkali fakt vůbec s nikým a nikdo k nám nesměl.
(19.3.2024 21:35:09) Drypetis, a že to s těmi sociálními dovednostmi může souviset? Vyrůstat v prostředí, kde se nemluví a málokdo chodí na návštěvu?
Máma si nepřála, abych si někoho zvala domů, byly dost striktní zákazy - přičemž jsem nesměla ven - hrozná kombinace, ještě že jsem z toho v 18 vypadla
a natuty jsem si odnesla fůru problémů s komunikací, člověk v dospělosti dohání to, co se měl naučit v dětství
(20.3.2024 7:18:37) Tak já jsem vyrostla v rodině, kam se průběžně sjíždělo každý týden na návštěvy příbuzenstvo (což bylo fajn) a kamarádky jsem regulované neměla. Přesto mi stačila jedna nejlepší a mám to tak dodnes.
Ale třeba z druhé strany rodiny mám babičku, která zjevně je introvert, ale celý život je přesvědčená, že se musí za každou cenu nutit do socializace (i když je nejvíc spokojená sama), protože kdo se co nejvíc nedruží, je nafoukanej, a i když je sama náturou samotář, považuje to za osobnostní vadu, se kterou musí cíleně bojovat a překonávat se, protože nedružit se je špatně. A třeba mne jako dítě strašně vždycky tlačila do kontaktu s cizími lidmi, "tam jsou nějaké děti, musíš se s nimi jít kamarádit, nemůžeš si hrát sama" apod.
(20.3.2024 7:48:04) Žženo, to je častý názor, že kdo se nedruží, je nafoukaný. Přitom ten člověk třeba jen nemá potřebu a nebo by i měl, ale ostýchá se. Další obvyklý názor je, že kdo je hloubavější, je přechytralý a povyšuje se nad ostatní.
(20.3.2024 8:03:23) "tam jsou nějaké děti, musíš se s nimi jít kamarádit, nemůžeš si hrát sama"
v tomto směru se u nás s oblibou vzpomíná na scénku, kdy sestra už jako rozvedená matka měla rande s nějakým chlapíkem a protože měla s sebou i dcerku (cca 3 roky), sešli se v mekáči a že tam je hrací koutek a neteř říká "jdu se podívat, jestli jsou tam nějaké děti" a on říká sestře "to je v pohodě, určitě tam někdo bude, to si pohrajou", načež neteř se vrátila a se slovy "hm, jsou tam" se usadila ke stolku a odmítala se hnout u ní teda nešlo o nějaký projev introvertní povahy, jen nesnášela malé děti, vždycky byla nejspokojenější, když kolem byli jen dospělí - myslím, že jí vyhovovalo nemuset brát na nikoho ohled a být ta, na kterou bere ohled každý
(20.3.2024 8:25:11) Rose, no a to si vezmi, že u toho Mekáče jsou aspoň všechny ty děti ve stejné pozici - jsou navzájem cizí, v novém prostředí. U nás to byly situace typu venku si hrají děti, co jsou tam doma a kamarádí se celý život a babička očekává, že já - návštěva, co v lokalitě je poprvé v životě - k nim půjdu a řeknu "ahoj, já jsem taky dítě jako vy, takže se a vámi budu teď taky kamarádit"... jak jednoduché A JÁ jsem byla ta nafoukaná, když jsem nechtěla :)
(20.3.2024 8:41:45) žženo, jo, chápu... i když teda tyhle situace mi nikdy nevadily, jenže jsem to měla jednodušší v tom, že zpočátku jsme vždycky byly aspoň dvě - výhoda starší sestry... takže jsem tyhle situace měla zažité tak, že někam přijdu se sestrou, řekneme "ahoj, co hrajete?" nebo "nechcete si zahrát..." nebo jsme si začali hrát samy a on se někdo přidal... tak potom i sama jsem už neviděla žádný stres, oslovit cizí děti... mám pocit, že to bylo celkem často, rodiče i babička nás tahali po návštěvách, tam nás vypustili ven a my si šly hrát s dětmi... a taky samosebou život ve vsi s posádkou s sebou nesl časté seznamování s novými dětmi... ale vidím to i z druhé strany - moje děti tuhle průpravu nemají, obvykle chtějí být samy nebo jen spolu, žádná přátelství moc navazovat nechtějí... jen ta nejmladší je jiná, ta se seznamuje snadno a ráda, teda ona se neseznamuje, jen se zapojuje do dění... a třeba jména těch ostatních vůbec netuší, nemá potřebu se ptát, bere je jen jako aktuální rozptýlení
(20.3.2024 19:35:44) Bydlela jsem s máti a sestrou v paneláku, nějaké družby se sousedkami asi byly. Můj muž bydlel s širokou rodinou (3 generace, 4 rodiny v jednom domě), každý víkend jich bylo kolem dvaceti. Dneska on lidi aktivně nevyhledává i když je na něj moc vnoučat či dětí zmizí se psy do lesa nebo zaleze do pracovny. Já sice zřejmě působím jako někdo nadměrně se družící ale hodně je to dané tím, že jsem téměř bez interakce s lidmi v rámci pracovního procesu, bydlíme na skorosamotě u lesa bez sousedů ve velkém domě. Takže dnes jsem vyřídila asi 4 telefony, nechala si podepsat pár papírů a 2 hodiny seděla ve vedlejším kanclu asistentka, přemýšlím, jestli jsme si krom ahoj a jednoho jejího dotazu vůbec něco řekly. Zítra dělám z domu, muž jde ke klientovi, když nebudu chtít, nemusím vylézt z pyžama. Takže po takovémhle týdnu jsme ráda den s vnoučaty a dětmi, ráda uvítám jakoukoli návštěvu, nepotřebuju odpočívat bez lidí. A když mám období práce s lidmi, dojdu domů, nemluvím, zalezu. Jsem mnohem méně utahaná, než jsem byla v paneláku, kde jsem vnímala lidi kolem sebe, tady je prostě klid a lesy. Přes covid jsme tu byli několik měsíců zavření jen s MM (a měsíc sama, když byl MM v nemocnici), opravdu jsme chodili jen na zahradu a do lesa, jednou za týden jsem si zavolala s dětmi, doklady putovaly elektronicky, nákup vozil Rohlík a vlastně mi krom vnuků nic nechybělo. Mým snem (viděla jsem ho v reálu ve Švédsku) je malý osamělý domek s obrovskou knihovnou pod majákem, s výhledem na moře a dobrým internetovým připojením k trvalému bydlení. Můj postoj možná vysvětlí naše přání mít "chatu" v Praze nebo třeba v Santiagu, clevelandu či Montrealu - malý byt, jezdit si tam odpočinout, za přáteli a kulturou.
(19.3.2024 21:59:35) Stará huso, moje máma taky vůbec nikoho, kromě nejbližší rodiny, nepotřebuje. Zrovna v neděli jsme se o tom bavily. ŽIla s dědou, rodiče ji zemřeli ještě před jejíma 18. narozeninama. Většinou dělala někde na poli/u zvírat a do vesnického krámu posílala dědu se seznamem, aby tam nemusela ona. Prý se dědy ptali, jestli ještě vůbec žije, že ji dlouho neviděli.
Její starší sestra byla její opak. Společenská, pohostinná, tmelící široké přibuzenstvo.
(19.3.2024 19:48:22) "když mi někdo řekne, že buď mlčím nebo mluvím mimo mísu. Tak radši mlčím a ani ty řeči okolo neposlouchám. Většinou je to opravdu spíš tlachání, které mi nic nedá a snaha se zapojit mě sráží."
tak ale to je spíš setkání s hulvátem
škoda, že se už děti v zš neučí víc o komunikaci, místo aby se x let stále šrotili y/i a n/nn - kdyby se místo toho učili, jak se umět zapojit do hovoru a ti průrazní, že by se taky mohli krotit
(19.3.2024 14:04:07) Rose, Huso, ano, mam to tak od detstvi. I když jsme třeba byli někde s partou na horách nebo na vandru cele týdny a nebyla jsem vlastně ani minutu sama, furt někde s někým, tak uz mi to lezlo na budku. Nesnim vyloženě o chaloupce v horách, stačilo mi jezdit do práce sama autem.
Rose, připomněla jsi mi, jak si Krajčo stěžoval, že jeho ženě Karin vadí i to, že dýchá - protože jeho dýchání nosem vyluzuje jakési jemné písknutí - tak ho dotáhla do salónu, kde mu voskem z nosu odstranili všechny chloupky....
(19.3.2024 15:55:10) no jo, muž je "zvukově náročný" a nejmladší dcera to má po něm... prostě neustále vydávají nějaké zvuky... úplně šílím, když něco řeší přes whatsapp - jednak si polohlasem čte co mu někdo píše a navíc ne celé, ale třeba jedno slovo z pěti, pak si naopak diktuje sám své odpovědi jak je píše, tedy říká "tak se sejdeme zítra, tak...tak se... sej..deme... sejdeme... zí...tra... tak se sejdeme zítra..." - no na zabití a samozřejmě si toho není vědom taky s oblibou oznamuje, že něco dělá, třeba z kuchyně slyším, jak říká "já setřu ten stůl, jo, je to nějaký zadrobený, kde máme košťátko? tady je košťátko... no který prase to tu takhle nechalo zadrobený... tak, hned je to lepší", načež dojde do obýváku a znovu mi vypráví, že někdo nechal zadrobený stůl, tak to zametl a setřel... a nepomáhá ani když ho pochválím a poděkuju a ani když se zeptám, jestli o tom chce složit hrdinský epos... když to tak píšu, možná vím, kde se bere má touha po klidu a tichu
(19.3.2024 16:08:14) no, a tohle všechno řeší ta sluchátka, muž i syn si melou něco vlastního, já mám relaxing music a funguje to - akorát že dcera má ve zvyku odtáhnout mi z ucha to měkoulinké kožené sluchátko a nahlas zařvat (domnívá se, že jsem díky předchozímu poslechu zcela hluchá): "Maminko, já jsem setřela tu linku, jo?!?!? No nejsem já hodná?!?! Teď jsi jdu udělat svačinu, namažu si pěkně rohlík a k tomu si dám mrkvičky?!?!?!"
No, je to extra zásah do soukromí Ale i navzdory tomu mi říká maminko a sálá z ní ohromná energie, to se člověk nemůže zlobit. Když odchází, znovu mi odtáhne sluchátko a hlasitě řekne: "Tak já jdu k sobě, jo?!?!?!
(19.3.2024 14:00:57) Cumco, potrebuju byt sama. I když nekoho kdovíjak miluju, nevadí mi ani v nejmenším, nevyčerpava me, nemusím se snažit nebo situovat, přece potřebuj byt sama. Je to spis o způsobu "zpracování dat" než o vztahu k lidem, si myslím.
(19.3.2024 12:39:04) Já si teda dovedu představit i to "nesnášení lidí". Většinu času pracuju sama, ale párkrát do roka mám pracovní akce, kde jsem třeba 3 dny až týden v celodenním styku s lidmi. A i když jsou to akce vesměs pozitivní a lidi jsou fajn, fakt po těch třech dnech "lidi nesnáším". V tom smyslu, že jsem z toho neutuchajícího kontaktu strašně, ale příšerně vyčerpaná, že moje sociální baterie je na nule a já zoufale potřebuju někam zalézt a s nikým neinteragovat, děsím se každého dalšího příchozího a k úsměvu na rtech a konverzaci se musím fakt hodně a vědomě nutit.
Situace, kdy má introvert takovou míru kontaktu soustavně, a ne jen nárazově, musí být strašně náročná a dovedu si představit, že pocity, co se pak v hlavě honí, jsou všelijaké.
(22.3.2024 15:29:46) Huso, to je v pořádku, pokud ti to takhle vyhovuje. Prostě ne každý potřebuje být obklopený lidmi a o tvém vztahu k sobě samé to nic nevypovídá.
(18.3.2024 23:23:13) "mně přijde, že tenhle ne/vztah k lidem je často daný vztahem k sobě. Když má člověk rád sám sebe (s dobrým i zlým), dívá se vstřícně i ke svému okolí..."
Prosím tě, Husa má samozřejmě lidi ráda v tom smyslu, že nepřeje nikomu nic zlého. Akorát se s nima napotřebuje stýkat. To přece není o tom, že nesnáší sebe a s tím i celý svět.
(19.3.2024 13:37:46) Půlko, zkus někomu ve svém okolí říct tu definici, cos vymyslela Řekni mu do očí: "hele, já tě mám ráda, ale jenom tak, že nechci, aby se ti vysloveně stalo něco zlého."
Jasně, že Husa neplánuje nějakou genocidu, anžto nesnáší sebe a celý svět. Ani nebaští lidi na cibulce
Husa tuším není typický introvert, interakce na Rodině ji baví, ryzího introverta by obtěžovalo i tohle.
A o tom, že vztah k sobě odráží vztah k lidem jako takovým (k okolí) je toho napsáno spoustu, překvapuje mě, že se tě ta myšlenka nějak dotýká
(18.3.2024 22:20:37) Huso, zda se mi, ze jses introvert, urcite ne asocial a ze nesnasis lidi, je hyperbola, nesnaseni lidi vypada jinak. Kdybych nechodila do prace, a to za chvili prijde, a nezila s muzem, jsou me socialni kontakty velmi podobne tvym. Rozhodne bych to neprezentovala jako asocialni chovani. Chapes, o co mi jde?
(19.3.2024 6:47:46) Na tom, že jsi introvert, není nic špatného. A neznamená to, že lidi nesnášíš, prostě je NEVYHLEDÁVÁŠ, společnost víc ludí, zejména cizích, Ti vysává hodně energie. Samota je Ti příjemná. Je to úplně v pořádku.
(19.3.2024 8:18:31) "se oznacujou za asocialy, co nesnasej lidi. Zda se mi to byt poza"
no a takhle nějak byl ze hry vyřazen pojem introvert tak dlouho se tu opakovalo, že označit se za introverta je póza, že si na něj každý jen hraje (jen pořád nevím proč by to kdo dělal), až se jeden bojí napsat, že je introvert... a asociál nám docela dlouho procházel (tak už asi zase nebude, no... neboj, huso, třeba najdeme nový výraz, co nebude nikoho iritovat ) jinak teda ne, že bych přála lidem něco zlého (většinou), ať si žijou spokojeně po svém, ale raději ne tam, kde jsem zrovna já
Též pro mě je hodinka dvě na kávičce s kamarádem úplně jiná káva, než půl dne či celý večer s osmi kamarády či členy rodiny - to už je moc jak lidí tak doba, a i když je mám všechny ráda, tenhle sociální kontakt mě vyčerpává. Samozřejmě dělám mnoho věcí, které mi způsobí únavu, protože je dělám ráda, tedy i setkávání s blízkými. Ale holt toho nesmí být příliš, respektive je to až nemožné - např. taky si nedám tři maratony od od pátku do neděle, ale jenom jeden svátečně za iks měsíců až rok.
Čím cizejší lidé mi lidé, se kterými musím/chci pobývat a komunikovat jsou, tím je to náročnější - např. řidič autobusu mi k "náročná situaci" úplně stačí i jeden.
Kolegové jsou vztahově někde mezi (přátelé a rodina x úplně cizí), a na TB jich jsou desítky. Jedu, jenom když jsem v dobré psychické kondici.
(18.3.2024 15:59:05) Ze te to bavi, vzdyt je to furt dokola.
Ale dobre, muj nazor se od minule nezmenil. Nejela bych ani za nic. Ne kvuli tomu TB, me tyhle aktivity docela i bavi. Ale kvuli tomu, ze nemam na takovyhle veci absolutne cas. Praci velmi oddeluju od soukromi, dost na tom, kolik tam denne musim travit casu a odpoledne a vecer, natoz o vikendu mam spousty dalsich mnohem prijemnejsich veci, ktere chci delat, nez je travit s kolegy na akci, kterou jsem si nevybrala.
Neni nadto vypestovat si od zacatku "image nesnasenlive cuzy", ktera se neucastnuje nikdy niceho - zadne oslavy, zadne vecirky, zadne akce (kolikrat i pekne - lasergame, bowling, piknik v parku...) - mile kolegum podekuju za pozvani a nikam nejdu. Oni stejne vedi, ze nepujdu, je to uz jen takova hra.
Takze ne, nejela bych. A uz vubec nevim, proc bych si ve svem veku mela dokazovat, jestli jsem nebo nejsem srab (a proc by zrovna neucast na TB mela byt projevem srabactvi) a uz jeste vic nevim, proc bych se mela kvuli takovy kravine cpat praskama. To snad neni mozny, ze se dospela, pricetna a vzdelana zenska muze opakovane takhle ptat
(18.3.2024 16:08:42) "proc by zrovna neucast na TB mela byt projevem srabactvi"
no jo, to je vlastně fakt - nemít odvahu říct, že nikam nepojedeš a pak se sjet práškama a podlehnout tlaku shora, to je mnohem větší srabáctví než někam nejet...
(18.3.2024 16:59:07) Prečítala som iba zadanie, ale ak sa aj v tejto diskuzi niekto bude zastávať Zufi a prstíkom hroziť na nás ostatných, škaredých a zlých, tak ja už vážne neviem K Zufi sa vyjadrovať už nejdem, je to marné, marné, marné
(18.3.2024 18:03:30) Líto? Prečo? Zufi veľmi dobre vie, do čoho ide, rada si takto masochisticky (a hlúpo) koleduje, a Tebe je ľúto, že jej neprikyvujeme?
(18.3.2024 17:45:51) Už jsem a to přišla. Je to periodické téma, něco jako "Co děláte o víkendu" No, ne, ani na podesáté nechápu, proč se k tomu teambuildingu nutit, a už vůbec ho přežívat s Lexaurinem. Jsme dospělí.
(18.3.2024 18:01:23) Žženo, to nemůže být jen obyčejná periodicita, tam musí být ještě nějaký další faktor - konjunkce Marsu s Neptunem a k tomu denní teplota ve výši prvočísla nebo tak něco
(18.3.2024 17:46:21) Platí stále totéž. Když se mi nechce, tak nejezdím. Když se mi chce, tak jezdím. Většinou se mi chce, ale jsou okolnosti, kdy se mi nechce nebo se to nehodí, takže pak nejedu. Ale u nás se z toho nedělá věda. Nejet by se nedalo na služební cestu, kde má člověk nějakou pracovní roli, ale tembulding máme za odměnu a dobrovolně.
(18.3.2024 18:07:30) Zufi, když jsem viděla titulek, fakt jsem si myslela, že píšeš další kapitolu této TB story
Jako třeba: "tentokrát jsem jela a pro obveselení kolegyň objednala striptéra spoře oděného v latexu, který s námi potom až do rána pařil na písničky Michala Davida - nemělo to chybu, nejlepší team building ever
Měli jsme to často jako výjezdní zasedání, kde se probraly nějaké věci kolem oddělení, pak následovalo nějaké psychoškolení. Bylo príma, když najatý psycholog - trochu magor, šéfovi - podstatně více korporátnímu magorovi, sdělil v rámci našich dotazů, že systém v práci je úplně uhozenej a povede k vyčerpání lidí... (Jako že jo...)
Šéf se pak omlouval, že nevěděl, koho si tam zve. Nic nepochopil.
Večer džankfúdová žranice.
A nakonec se někdy najala nějaká firma, která nás rozdělila do týmů a dělaly se nějaké skopičiny, které zvládly ony svalnaté 25, hůř už 45 pupkáči ITíci. A někdy měly hodně keců, když člověk třeba odmítal.
Ale měly smůlu, skoro každej měl služební auto a prostě mohl říct, že jede domů. Adieu...
(18.3.2024 19:35:59) Kolega je cukrovkář I. typu, velký sportovec a vůbec milovník her všeho druhu. Kromě toho hraje na kytaru. Jo taky je vlastně dost aktivní v nějakém církevním společenství. Navíc je to parťák z povahy. Nebojí se ani teď v 55 ničeho, ani senzoru Táhne u nás jednu organizačně poměrně náročnou sportovně-TB aktivitu v průběhu celého roku a lituje, že už nemáme výroční mezinárodní závody jako mnoho let dosud. Asi jde spíš o to kombo nemocí, co máš, než o samotnou cukrovku.
(18.3.2024 19:56:31) Jsou dvě možnosti: buď potok nepřejdu a tým prohraje, nebo potok přejdu vodou s lanem na dně. To je problém pořadatele, že nemá vhodné úkoly či lana pro všechny účastníky. Jak psala Rose - ty by ses měl uplatnit v kvízech apod.
(18.3.2024 19:45:08) Jinak mám taky kamaráda, co je od mládí DM1, už v tanečních vždycky ukusoval chleba (podle mé ženy). A je velký sportsman. A zachraňoval mne na výletě, kde jsem dostal nečekaně hypoglykemii z perorálních antidiabetik, které to neměly způsobit. My jsme šli dolů v Dánsku pod útes a nazpět 250 schodů a někde na 100 schodu jsem zkolaboval. A on běžel zpět ke mne s dávkou glukózových tablet. A když jsem jich sežral spoustu, tak jsem pak pořád ještě nahoře měl 4,1.
S těmi výlety nahoru mám docela problém, že mi strašně rychle letí dolů glykemie. Již několikrát jsem vyžral všechny sladkosti na výletu, abych se znormalizoval.
(18.3.2024 19:54:07) No že glykémie cestou nahoru letí dolů není problém, ale zákonitost, a určitě to dobře víš ...si nos na výlety svoje zdroje rychlých cukrů. Dcera diabetička (ta je tedy mladá - spíš k těm svalnatým 25, jak jsi psal, tak jsem ji neuváděla jako příklad, že "dělá všechno") neopustí byt bez nějakých záchranných tyčinek, džusíku, tablet nebo aspoň sáčků cukru. Naučili jsme ji to pravda již ve školkovém věku, možná ti chybí ten základ z dětství...
(18.3.2024 21:02:35) Běh po lese,hledat úkoly,házení míčku do kruhu, různé závody, přejít potok,apodob. Večer ,,psychohratky,, , nevím jak to nazvat. Např.popisovat co vás rozplakalo v poslední době , každý kecá, nebo hádání vašich oblíbených retro vzpomínek....a nakonec zpěv a alkohol.
(18.3.2024 21:54:57) Zufi, tak takový program bych si s radostí nechala ujít, to zní spíš jako noční můra. Ještě že náš zaměstnavatel žádné takové věci nevymýšlí a nepořádá.
(18.3.2024 22:06:03) Kaipo, no přímé jen 3, ale různě se střídáme a zaskakujeme i na jiných pobočkách, když je potřeba, takže se poznám i s ostatními. Navíc u nás by naštěstí jaksi ani nešlo uskutečnit, abychom se v nějakou dobu sešly všechny najednou
(18.3.2024 21:17:24) U nás je teambuilding dobrovolný, ale nejezdíme teda nikam, jdeme prostě po práci na večeři, bowling apod. Kdyby mi byl teambuilding bytostně nepříjemný, prostě bych řekla, že mi to nesedí, že je mi to nepříjemné. My jsme loni měli povinné pracovní workshopy, do těch ale zamotali i osobní věci, prý abychom se lépe poznali a to mi hodně nesedlo a stresovalo mě to. Letos možná budou znova, už dopředu se trochu děsím, ale omluvit se z nich prostě nemůžeme.
(19.3.2024 11:55:41) My teda v práci nemáme přímo teambuldingy, ale máme různá pracovní setkání - dvoudenní, celodenní, hry zaměstnanců, porady, týmy, psychoškolení a svěřování a tak. A baví mě to taky čímdáltím míň. Vzhledem k mojí pracovní činnosti jsem překabátěnej introvert, ale bolí to bolí. Někdy víc někdy míň a vždycky by to nikdo nepoznal. Takový dokonalý mimikry já mám. Lidi mám teda čímdáltím víc raději ty cizí, protože nejhorší jsou vztahy. Takže s řidičem v autobuse si klidně popovídám - když na to mám náladu, vystoupím a nic s ním dál nemám. Jak s někým něco mám, je to většinou čímdáltím horší.
Taky pomalu vymýšlím strategii, jak se všem těm stmelováním vyhnout. Ale asi nevymyslím lautr nic. Zatím. A pak dám výpověď a budu si dělat víceméně co chci.
(19.3.2024 14:36:09) Zufi, svěř své obavy nějakému odborníkovi. Buď Tě naučí pracovat s představou a posléze účastí, anebo Ti napíše tu neschopenku. Hele, já Tě chápu, já bych taky na takovou akci nejela, a to sportuju a ráda se bavím. Já ale tak nějak dokážu říct ne a v práci to mojí pozicí neotřese.
A btw, těžko si pak o učitelském stavu myslet, že se jedná o profesní skupinu, která je sebevědomá i jindy, než když žádá o zvýšení platu , pokud je tam takováhle atmosféra. Bojíš se říct, že nejedeš na teambuilding.
(19.3.2024 20:10:03) Co bys chtěla, aby na Tvém místě udělali Tvoji žáci ? Co bys odpověděla svým žákům, kdyby se tě zeptali, co mají v takové situaci udělat ? Poradial bys jim Lexaurin nebo hodit se marod ?
Co se k tomu postavit trochu důstojněji a prostě zdvořile s vysvětlením nebo bez vysvětlení odmítnout ?
Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.
Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti. Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.
.
Myslím, že se tu podobný dotaz od tebe objevuje pravidelně. Nechápu, že to ještě nemáš vyřešené. Alespoň sama pro sebe.
, ba to musi byt natura.
" a zjednat si klid
V její náručí
Rodinné léto plné dobrodružství: Objevte zábavné a hravé aktivity Horského resortu Dolní Morava
Valdštejnské slavnostiJičín 
Divadlo v parkuPraha 4 
Ferda mravenecLitoměřice 
Kurátorské provázení v Botanické zahraděPraha 8 
Pohádkový park na SychrověLiberec 
Valdštejnské slavnosti
Divadlo v parku
Ferda mravenec
Kurátorské provázení v Botanické zahradě
Pohádkový park na Sychrově
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)