| NovákováM |
 |
(11.1.2020 1:50:17)
Zajímavé pozorování, jak se to mění věkem.
Za mlada jsem nejedla, nespala, jela na plný výkon. (a hubla)
Teď nespím, resp. spím blbě, jím, protože vím, že musím a musím něco dělat fyzicky. A děsně a pořád mluvím. Už jsem se přistihla, že i kraviny, ale pořád něco melu.
Mám tedy diagnozu panické poruchy, ale když se zaměstnám, tak to jde... a pak bych sežrala asi tak kilo čokolády a kýbl zmrzliny. A pak četla nebo spala a spala..
Manžel má jiné nastavení, ale taky nejí a nespí, ale ve chvíli, kdy to opadne, tak by snědl kde co.. a pak ještě x hodin nebo dní nemůže spát.
Takže ve stresové situaci lítám jako satelit, všechno zařídím, jsem k nezastavení (manžel je ochromený, ale funguje, jen nějak na pokyny nebo potřebu), po stresové situaci odpadám, najím se a šla bych odpadnout, manželovi to doznívá, takže mám obavy o něho, tudíž neusnu, jak to doznívá, ... a až když se muž vyklidní, tak pak bych zase odpadla tak na 2 dny, kdyby to bylo možné :-D
Doznívá mi to nějak pomalu a dochází a jsem hrozně utahaná psychicky až následně a projevuje se to tak, že mne bolí záda, klouby.. , trošku nepochopitelné pro muže, který už je docela happy :D.. no s ním si to vyřídím.
Mne spíš zajímá, zda to má někdo podobně. Ze mne se pak ten stres odlupuje jako v té reklamě ta sádra z té krásné holky...
|
| Pam-pela | 
|
(11.1.2020 1:56:58)
Já jak v který, podle toho, zda je ten stres dlouhodobější, nebo je jakoby okamžitý.
Tak běžná reakce na akutní stres je útok, útěk nebo ustrnutí...já spíš "útočím", tedy jsem aktivním a snažím se to, co jde, vyřešit. Někdy i "ustrnu" a nejsem schopna ničeho...třeba příklad při čekání na výsledky operaci apod...to je mi zima, jsem schoulená do sebe, neschopná aktivity, ale to mívám výjimečně.
Pokud jsem v akutním stresu kvůli druhým lidem (jako že se jim něco děje), kupodivu mi naskakují postupy, jak z té krizovky ven, abych je zachránila, to naběhnou asi ěnjaké instinkty.
Pro mě (v mé krizovce) to ale často neplatí  .
Před dlouhodobým stresem jsem měla tendence utíkat z té které situace, ale mám pocit, že jako malá jsem nemohla a jako velká jsem věděla, že to nemá cenu, že to nic nevyřeší.
Takže reaguju různě
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 2:22:51)
naprosto chápu.
Já jsem z těch aktivních, jakože potřebuji něco dělat a fakt žvaním i koniny.
Teď tady něco proběhlo, manžel mi pak říkal, jak nechápe, co jsem stihla zařídit a udělat .. a pak nechápal, že jsem odpadla a byla v bezvědomí asi 3 hodiny.
Kdybych "nejela", tak bych se fakt zbláznila, jak jsi psala, ta aktivita.. jedu, jedu, vyřídím a pak odpadnu.
|
| Pam-pela |
|
(11.1.2020 2:34:49)
Terez, jo...já taky potřebuju konat, dělat...pokud to nějak jde.
Asi nejvíc si pamatuju, když mamku odvezli na neurologii do Prahy, vrtulníkem, prostě jsem nesnesla jen čekat, museli jsme jet za ní. Nic se nevyřešilo, bylo to "zbytečné", ale aspoň aktivita odvedla pozornost...pro mě lepší, než jen strnule čekat, co bude.
Aktivita fyzická odvede pozornost od nutkavých myšlenek.
Ale takhle jsme myslím od přírody udělaní, najednou ty stresové hormony a nutí nás k aktivitě, minimálně té fyzické.
|
|
|
|
| Ruth | 
|
(11.1.2020 2:21:24)
Jde o to, čemu kdo říká stres.
Pro někoho je to zlý šéf a/nebo silnější kolegové.
Pro jiného až to, když mu exekutor olepuje pračku.
Pro mnohé každodenní spěch, ráno dítě převrhne kakajíčko a ve zpoždění zase červená, na té křižovatce, pár vteřin ztracených, uštvat se je potřeba.
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 2:25:28)
Tak to určitě.
Já myslela něco jako průšvih - ten exekutor je velký,
ale měla jsem na mysli
třeba mrtvici příbuzného, úmrtí v rodině, řekněme větší stres než kakajíčko.
|
| Ruth |
|
(11.1.2020 2:41:17)
Smrt v rodině není stres.
Ale je to dost velký průser.
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 3:00:19)
aha..
tak pro nás to byl průser i stres. Ale ten průser byl větší pro blízké. Ten, kdo zemřel, měl rodiče. My jsme další přízeň.
A rodiče potřebovali pomoci...ale my jsme taky milovali. Manžel znal odmalička, já jen 25 let..
a já navenek vypadám jako někdo, komu to je asi jedno... nebo co, jedu a funguju a konám. Nemůžu jinak. Právě, kdybych přestala fungovat, uklízet, kecat, nevím co.. pak bych odpadla.
A někdo se odmlčí a nejí, nespí a je viditelně ve stresu. Což třeba u blízkých umím stáhnout na sebe.
A když se s tím blízké okolí nějak začne srovnávat, tak pak odpadnu. Víme to přes týden, dva dny jsme doma. Dneska manžel už konečně spí. Hlídala jsem ho, měl nějaké zdravotní potíže. Už spí.
Já ještě nemůžu... , než se zklidním sama.
|
|
|
| Půlka psa | 
|
(11.1.2020 9:03:54)
Při případné mrtvici příbuzného bych především googlila, jak a kdy mrtvice vzniká a četla v nělika jazycích studie, kolik procent mrtvic končí dobře, a jak je to celosvětově závislé na věku, pohlaví, životním stylu a doby od prvních příznaků do doby příjezdu sanitky a počítala, jaká šance je zrovna toho našeho pacienta. Takhle jsem z nervozity získala mnoho docela podrobných znalostí třeba ohledně toxoplazmózy v těhotenství, obsahu arsenu ve studniční vodě v závislosti na geologii podloží a v různých dalších nesouvisejících (a pro mě úplně nevyužitelných) oborech.
Nejdřív bych tedy celkem věcně reagovala, volala 155 a dělala docela logické potřebné kroky. Po odjezdu sanitky bych nervně čekala na zprávy a u toho googlila studie. Kdyby to bylo na víc dnů, tak bych v noci prakticky nespala ..... a celé noci googlila studie. Sice vím, že ničemu nepomůže, když zrovna já toho budu vědět o dané oblasti co nejvíc, ale v danou chvíli si nemůžu pomoct.
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 10:21:50)
Půlko psa - to je asi nejčastější malér s jakým se potkávám v rodině (prostě stárneme, rodiče i prarodiče také), podobně jako ty jsem toho hodně načetla.
Bavím se o tom proto, že reagujeme různě a říkají mi, že působím děsně klidně, přičemž jsem jeden velký nerv.
A jak jedu, jedu, nezastavuju, tak pak odpadnu a potřebuju spát.
Jinak samozřejmě - lékaře jsem volala atd., na to praktické se neptám, spíš na to, jak to kdo prožívá navenek a vnitřně.
Mne uklidňuje jakákoliv činnost od googlení přes zahradu a úklid domu, nesnáším nejistotu a nedostatek informací. Jen u toho vypadám asi docela věcně, ale necítím se tak 
|
|
| 77kraska |
|
(11.1.2020 13:17:30)
Pulko, ja blbec jsem u pribuzneho nepoznala mrtvici, volala jsem sanitku az druhy den, nastesti to nezhorsilo nasledky (nakonec je z toho jen slabsi sluch v jednom uchu)...ale vycitam si to dodneska
|
| Půlka psa |
|
(11.1.2020 15:48:30)
Já teorii znám. Většinou je prý aspoň jeden ze tří příznaků - pokleslý koutek, problém s jednou polovinou těla a problém s řečí nebo s porozumněním. Blízká osoba ale měla úplně jinou věc, nemohla se hýbat úplně celá. Sanitku jsem volala hned, tam ale jaksi nešlo přehlídnout, že je něco špatně, jinak taky nevím, jestli by mně to došlo.
|
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 17:34:35)
77krásko, ono se to někdy ne úplně snadno pozná, když toho člověka dobře neznáš, někdy působí trochu jako opilí a některý lidi ještě doktora nechtějí, tak jsme pak bezradní.
|
|
|
|
|
|
| Lefff | 
|
(11.1.2020 9:55:04)
Neumím nespat. Nikdy jsem nedokázala vynechat noc, nespat ani hodinu a pak jet další den. V mládí jsem to kamarádům záviděla - umět propařit noc nebo se celou noc učit a pak normálně fungovat byl můj sen.
Jinak to mám podobně - jedu, jedu, řeším a pak odpadnu. Vypnu a spím. Po dlouhodobějším stresu odpadnu zdravotně a odnesou to obvykle klouby (jakoby chřipka bez horečky). U mě je to možná tím, že spíš než úzkostná porucha u mě převládala deprese a potřeba zalézt, usnout a nebýt.
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(11.1.2020 11:17:04)
Nejím, nespím, hubnu, stárnu, soustředím se na maximální výkon a podávám ho.
Před lidmi funguji bez emocí, v soukromí mi ujíždějí nervy.
Když akutní stres pomine, nijak neodpadám, jen se postupně zklidňuji z pohotovostního režimu, začínám jíst, spát atd..
|
|
| Pole levandulové | 
|
(11.1.2020 11:31:31)
Chovám se různě v různých situacích a předpokládám, že bude asi i rozdíl ve vnímání toho, co je pro daného člověka stres. Všeobecně u sebe můžu říct, že pokud se jedná o opravdu velký stres, tak nejím, při stresu extrémním nespím, ale to jsem zažila jen jednou v životě, kdy opravdu o něco životně důležitého šlo. Jinak jsem řešič, takže pokud se vyskytne nějaký problém, automaticky konstruuji, co a jak zařídit, aby se věc vyřešila, vždycky nacházím řešení a nedám si pokoj, dokud nemám situaci opět pod kontrolou, řeším hned, neodkládám. Nesnáším a neuznávám větu "to nejde", je to pro mne automatický signál k důkazu, že ano, jde.
Chci znát nejhorší možnou variantu, nesnáším zametání věcí pod koberec, chci mluvit přímo a ne se jen domnívat a případně se nerealisticky utěšovat. Ve chvíli, kdy pochopím, že věc již neovlivním /typicky zdravotní situace/, smířím se s tím a stres odejde, ale vždy musím mít jistotu, že jsem udělala maximum. Celkově nejsem trpělivá a nedělá mi dobře nechávat věci jen tak plynout, nedejbože vyhnít, ale taky už se trochu s věkem lepším a jsem schopná i v něčem povolit /a uznávám, že někdy to plynutí pomůže věc vyřešit v můj prospěch bez mého přičinění/ . Všeobecně bych se označila za dítě štěstěny, moje nastavení je přesvědčení, že vše lze nějak pozitivně ovlivnit a že všechno nakonec dobře dopadne. Zatím to vychází, tak doufám, že jsem to tímto nezakřikla.
|
|
| libik | 
|
(11.1.2020 11:56:42)
Stres je pro mě, když se něčemu bráním, tedy něčemu, kde se to jeví jako odstranitekné, Žila jsem necelý rok tváří v tvář manželovu rozsudku smrti fatální dg a postupovala jsem zhruba jako Půlka, akorát, že v tomto případě mi byly studie a lékařské závěry k prdu, takže jsem šla alternativní cestou, ještě měsíce po manželově úmrtí jsme se budila s "nápadem", co ještě zkusíme. Tělesně a mentálně jsem jela na záložní generátor, fyzicky jsme se z toho sbírala 2 roky a ke konci už jsme byla sobě a okolí nebezpečná (zapomínala jsem vypínat vařiče a byla jsem extrémně nebezpečný řidič)
Jak říká Ruth, smrt a truhćhlení není stres, to už prostě nezachráníš, tomu jsme se poddala a dobře jsem to odtruchlila.
Momentálně se snažím na stres koukat z výšky, když mě někdo sere, představím si, že má taky svých starostí dost, když mi spadnou klíče do kanálu chechtám se, když mi přijde šéf mimozemský, kouknu na hodiny a řeknu si, "tak máš to do tří, vo co de"
Mám tedy nezpracovaný vztah ke zdravotnictví, projít branou FN ze mě dělá veverku v kolečku, buď to budu muset léčit nebo dožít bez lékařské pomoci, fakt je to velký problém, nepíšu to, abych popíchla doktory.
|
| Ruth |
|
(11.1.2020 13:10:47)
Libik 
|
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 17:32:11)
libik, to je velmi dlouhá doba na to, aby to člověk ustál ve zdraví
|
|
| NovákováM |
|
(11.1.2020 17:36:29)
jasné, smrt a truchlení není stres jako takový, ale stres mívám z toho, jak to třeba budou bez toho člověka ostatní zvládat, jak to ponesou oni, atd. Je to situace, která mi způsobuje potíž obavami o ty další.
|
|
|
| Pruhovaná | 
|
(11.1.2020 11:59:34)
Já panikařím a zoufám si, manžel zapne kalkulačku v hlavě a dokonale racionálně jedná. Přesto celkem efektivně spolupracujeme a případně rozepře jdou stranou. Já pak psychickým vyčerpáním usnu a on dlouho do rána bdí (usnout nemůže) a sleduje hokej nebo tenis.
|
|
| K_at |
|
(11.1.2020 12:05:38)
Terezko, podobně. Když je to stres takovej okamžitej, tak pocit klepavky, žaludek, úzkost. Jakoby silná tréma. Když něco dlouhodobějšího, blbě spím, při usínání mě trhne bušící srdce, neusnu, jsem nešťastná, plakavá, těžko odvádím pozornost jinam, takže řekám od ničeho k ničemu. Mám pocit únavy a zároveň nervozity. Ten spánek je většinou narušenej. Po vyřešení buď brečím, nebo to že mě spadne, žeru a odpadnu.
|
| K_at |
|
(11.1.2020 12:13:56)
Ale teď mě vlastně napadá, že takový ten ultra vaznej stres - manželův infarkt třeba - jsem zdánlivě v klidu. Uklidnuju všechny, držím. Potom se někde stranou rozklepu, rozbrecim, vybliju případně kamosce. A potom zase funguju, a buď o tom mluvím hodně nebo vůbec.
|
|
|
| wer | 
|
(11.1.2020 12:32:36)
Lehký stres, takový který mě jen vyvede z míry - zmatkuji
Velký stres - stačí rychlá střelná modlitba, zapnu autopilota, funguji, jsem naprosto nad věcí, naskakuje mi samo do hlavy co a jak je potřeba udělat, co teď a co potom. Zhroutím se a zděsím, z té situace, až když je na to čas.
Když je to dlouhodobější záležitost - funguji, zařizuji, lítám jak šrapnel, stíhám nestihnutelné.
Dlouhodobý táhlý stres - zajídám, postupně ochromuje moji aktivitu i myšlení. Pod tlakem nefunguji.
|
|
| Monika |
|
(11.1.2020 20:59:14)
Pokud jde o stres v situaci, kde je možné a dokonce až nutné se situací něco dělat a můžu/musím to udělat já, tak obvykle podávám výkon, napadají mě myšlenky, zapomínám nejen jíst, ale i pít. Naštěstí se mi tohle děje už hodně let pouze v práci (obvykle přijde nějaký případ, kdy "zítra končí lhůta" nebo něco takového), tj. můžu to brát jako že "jsem za to placená". Obvykle jsou to "hrůzy" které vyřeším v ten konkrétní den a večer si můžu doma odfrknout, postěžovat si a je to O.K.
Horší jsou stresy, kdy situaci nemůžu ovlivnit nebo jenom málo a trvá to delší dobu. Potom mám potíže se spaním (ale když už spím, mám obvykle pěkné sny, o to horší je ovšem bohužel probuzení), málo jím a hubnu (takže vlastně mohou být ráda za svou současnou nadváhu  ), za to ovšem bývám celkem vtipná (asi to je takové to "tvůrčí" utrpení, ze kterého možná těží umělci, já max. psala dřív vtipné dopisy nebo později e-maily).
Pak jsou určitě situace mezi tím, kdy nastane obtížná situace, kde je třeba něco dělat nebo člověk má puzení něco zkoušet, ale jako ovlivní výsledek, to je otázka ... Naštěstí se mi něco takového už dlouho nestalo a vlastně už ani netuším, jak bych to zvládala ...
|
|
| byvala radka |
|
(13.1.2020 11:02:08)
řeším, jednám, jsem racionální, žeru
posléze spím a docházejí mi jiné stránky (psychika, city)
|
|
|
V její náručí
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)