Cimbur |
|
(24.3.2017 17:40:12) Marie Kudeříková se narodila 24. března 1921 jako nejstarší dcera tehdejšího vnorovského domkaře Josefa Kudeříka brzy po jeho návratu z ruských legií, jejichž vojákem se stal hned po založení Družiny. Kudeříkovi hospodařili na více než třech hektarech půdy, vlastnili kousek vinohradu a otec se věnoval chovu včel. Jeho manželkou byla Františka Kubíková, sečtělá a výřečná žena, která vynikala jako malérečka kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodina se hlásila ke katolickému náboženství, otec cvičil v tělovýchovné jednotě Orel a zastával řadu funkcí za lidovou stranu ve Vnorovech. Po Marušce se narodila sestra Alžběta a syn Josef. U Kudeříků bydleli jejich rodiče a nemocná tetička. V třicátých letech získal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Československých státních drah. Stal se železničním zřízencem ve stanici Vrbovce na moravsko-slovenském pomezí (první slovenská stanice na trati Veselí nad Moravou - Myjava - Nové Mesto nad Váhom). Kudeříkovi se přestěhovali do nádražní budovy ve Vrbovcích, pole ve Vnorovech pronajali a v jejich domě zůstala babička s nemocnou sestrou. Kudeříkovy děti jezdily do české školy ve Velké nad Veličkou. Nejstarší dcera Marie začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici a pak ji následovala mladší Bětka. Otec rozšířil ve Vrbovcích chov včel, jemuž lesní prostředí vyhovovalo. Dusná politická situace let 1938 - 39 postihla i Kudeříkovu rodinu, která musela opustit Vrbovce a vrátit se do Vnorov. Josef Kudeřík se zúčastňoval ilegálních převodů českých vlastenců přes zavedenou česko-slovenskou hranici. Kudeříkovi začali opět ve Vnorovech hospodařit a jejich dcery jezdily na strážnické gymnázium. Marie se ve Strážnici seznámila se svým spolužákem jménem Julius Kramarič. Na gymnázium přestoupil ze Slovenska, ale narodil se také ve Vnorovech. Marie a Julek se stali nerozlučnou dvojicí.
Rodiče Kudeříkovi se stavěli - zejména otec - proti této známosti, ale marně. Maruščina matka se nakonec smířila a Julkovi, který se nemohl vrátit na Slovensko, zajistila ubytování ve Vnorovech u svého bratra Josefa Kubíka (zvaného Kubíček). Ten bydlel nedaleko od Kudeříků. Julek se tedy dočasně vrátil do rodných Vnorov. Názorově se už tehdy hlásil ke komunismu a pro marxistické ideály získal i Marušku, což ostře kontrastovalo s křesťanským vyznáním Kudeříkovy rodiny. Maruška o tom píše po letech i po svém rozchodu s Julkem větou: "Julek položil teoretický základ celé mé další praxe." Oba úspěšně maturovali v roce 1940. Na české vysoké školy nemohli, Němci je zavřeli. Kudeříkovi rodiče poslali Marii na jazykovou školu do Brna, Julek odešel za prací mimo Vnorovy. Krátce před odchodem bydlel v domě místního obuvníka jménem Josef Řičica, v jehož ševcovské dílně se scházeli při návštěvách okolní besedníci. Před Julkovým odchodem došlo k bolestnému rozchodu milenecké dvojice, což Maruška několikrát připomíná ve svých vězeňských dopisech. Maruška bydlela původně ve Veverské Bítýšce, kam se přestěhovala jazyková škola z Brna. Zapojila se do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Maruška pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení. Německé gestapo zatklo Marušku Kudeříkovou 5. prosince 1941 a vyslýchalo ji v Brně i v Praze. Hrdá dívka však nepromluvila. Po dlouhých výsleších a věznění následoval 16. listopadu 1942 soud ve Vratislavi (Breslau). Soudu se zúčastnili oba rodiče. Maruška byla odsouzena k trestu smrti stětí sekyrou. Po soudu následovalo více než sto dní pobytu v cele kandidátů smrti. V cele smrti napsala celkem 32 dopisů, které pomohla vynést její kamarádka a jedna obětavá dozorkyně. Psaní jí umožňovalo malování dětských figurek, což jí nařídili Němci. Škrabky, jak svým dopisům říkala, nazvala Zlomky života a myšlení. Poprava se konala 26. března 1943 v pátek - dva dny po dvaadvacátých narozeninách. Potupný způsob popravy otřásl známou společností. Smutek ovládl Kudeříkovu rodinu i příbuzné a známé. O Marušce se nesmělo mluvit. Až po osvobození se připomínalo její hrdinství, čehož plně využívala Komunistická strana Československa pro výchovu své mladé generace. Výbor z dopisů vydal v roce 1961 Mojmír Grygar s názvem Zlomky života. Kniha vyšla v několika vydáních a byla přeložena do řady světových jazyků.
Válka a komunismus poznamenaly Kudeříkovu rodinu, která se za války držela stranou. Josef Kudeřík se zapojil do veřejného života v posledním válečném roce, a to opět za lidovou stranu. Postavil se do čela revolučního místního národního výboru a byl předsedou tohoto orgánu až do roku 1947, kdy zemřel. Jeho manželka hospodařila dále, pokud stačila, a pak pole přešlo do zemědělského družstva, jehož se stala členkou a pracovnicí. Dcera Alžběta byla po maturitě na strážnickém gymnáziu úřednicí. Provdala se za ing. Miroslava Skalku z Hroznové Lhoty, kam se přechodně přestěhovala. Syn Josef se vyučil v Otrokovicích mechanikem, ale v padesátých letech přešel na ekonomická studia do Moskvy, odkud se vrátil do Prahy. Tam přivedl i svou ženu Žeňu a oba přednášeli na Vysoké škole zemědělské v Praze, kde si postavili byt. Tam se také uchýlila jeho matka. Závěr svého života však prožívala u své dcery Alžběty v Hroznové Lhotě a pak ve Strážnici. Pohřbena je na vnorovském hřbitově. Dům prodali v padesátých letech vnorovskému občanu Martinu Bartoškovi, který provedl částečnou přestavbu obývacího traktu. V domě totiž byla oddělená část, v níž bydlívaly v nájmu učitelky sousední školy. Po smrti Martina Bartoška (přezdívkou Prach) koupilo dům vedení vnorovské obce. Poté obec zastavěla volnou prostoru mezi domem a školou a zbudovala zde síň Marie Kudeříkové, v níž byly soustředěny památky na hrdinku domácího odboje. Stalo se při slavnostním shromáždění v roce 1978. Před školou odhalil komunistický režim památník a zároveň byla otevřena síň. Maruščinu oběť připomíná také pamětní deska na čelní stěně Kudeříkova domu. Boj Marie Kudeříkové chápala vnorovská veřejnost různě. Jedni uznávali její postoje, statečnost i názor, jiní nevěřili v její komunismus. Po revoluci v listopadu 1989 se přestalo o Marii Kudeříkové mluvit. Kudeříkův dům slouží školní družině, ze síně se stala školní jídelna. O památník Kudeříkové pečuje obecní úřad a škola.
Kudeříkova rodina vlastnila Maruščiny dopisy z vězení. Dopisy se dostaly k rodičům různými cestami. Marie Kudeříková je napsala v době od 7. prosince 1942 do 26. března 1943 v cele kandidátů smrti v ženské věznici ve Vratislavi (tehdejší Breslau, dnešní polská Wróclav). Zůstávají svědectvím a výrazem vnitřního zápasu čistého a statečného mladého člověka v boji proti zločinnému lidskému řádu. Literární nadání pisatelky zvyšuje jejich účinnost. Ve chvílích očekávání smrti píše o životě. O svém dětství, rodičích a přátelích, o rodných Vnorovech a o Slovácku, o chlapci, kterého milovala, o kamarádkách, s nimiž se setkala až ve vězení. V cele kandidátů smrti č. 62 očekávala osudný den popravy v pátek. Její život se zúžil do čtyř stěn, její budoucnost do několika měsíců, týdnů, dní, ale z dopisů nevyznívá aní náznak hrůzy, bolestí a muk. Pro své nepřátele má jen pohrdání. Zlomky života jsou zpovědí dvaadvacetileté dívky i odkazem tehdejší mladé generace v zápase s lidským zlem. Dopisy přesáhly rámec vesnického i národního žití. O Maruščině statečnosti podává nejprůkaznější svědectví její poslední dopis, který napsala několik málo chvil před svou popravou 26. března 1943:
"Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!
Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou..."
|
Fren |
|
(24.3.2017 19:25:06) Cimbur, moc díky za takovéhle obsáhlé info.
Jméno je mi povědomé,ale přiznám se,že se vůbec už nepamatuji,jestli jsme se o ní učili.Ale asi jo,když to tady moje vrstevnici zminují.
Ale zase chápu,že tenkrát,pro nás školou povinné děti,to byla jen jakási maruška,zas jen daší jméno,která je třeba se našprtat.Nyní,už jako matka dospělých dětí, když o ní čtu v příspěvku od cimbur,tak se děsím a je mi líto zmařeného mladého života.
|
libik |
|
(25.3.2017 12:02:50) Angažovanost na hranici nebezpečí života v takto mladém věku je pro mě s otazníkem. Já bych ji do odboje nepřijala, je to nezodpovědné, mladí velmi snadno zahoří pro ideál a nemají pud sebezáchovy.
|
|
|
|