tisk-hlavicka

Zamilovaná miminka

13.2.2013 Děti a my

Co ovlivňuje chování nejmenších dětí v přítomnosti maminky?

Všichni ji známe: teorie rané vazby popisuje, jak se vyvíjí emocionální vztahy novorozeného dítěte s okolím, tedy především s matkou nebo jinou blízkou pečující osobou, která se o ně stará trvale.

Teorie vazby se zároveň věnuje i tomu, jaké dlouhodobé důsledky má druh zkušeností, které dítě během svého vývoje hned na začátku své životní dráhy získalo, na jeho další život a na způsob, jakým navazuje a hodnotí vztahy i v dospělosti.

Bezbranné mládě, ať lidské nebo třeba opičí, potřebuje především ochranu a bezpečí.

Kdykoliv se začne cítit nepříjemně, má hlad nebo se začne bát, snaží se dostat do blízkosti nejbližšího člověka, „pečující osoby“ – tedy matky. Očekává, a právem, že se o ně matka okamžitě postará, že hned a správně vyhodnotí, co dítě potřebuje a co mu schází, a poskytne mu potravu, péči nebo teplo.

Chování maminky neboli vztahové osoby má proto zásadní význam. Ale na každý vztah jsou zapotřebí dva, a tak i do této první vztahové vazby přináší dítě svůj vlastní díl, který se podílí na kvalitě vazby mezi ním a maminkou. A výzkumy to potvrzují různými způsoby. Dva vědci z Národního institutu zdraví ve Spojených státech například přišli se zajímavou teorií: podle nich je možné, že příroda vybavila některé děti určitým druhem „drogové“ závislosti na matce s jediným účelem – aby matku motivovala k péči a ochraně potomka. Christina Barr a Markus Heilig potvrdili takový mechanismus u našich blízkých příbuzných, u šimpanzů. U některých z mláďat, když je matka objala, se výrazně zvýšila hladina endorfinů, nazývaných populárně „hormony štěstí“. Jsou to vlastně opiáty, které si tělo vyrábí samo, a které v mozku vyvolávají pocity štěstí – a mláďata, ať opičí, nebo lidská, je chtějí prožívat znovu a znovu. Podle obou vědců je tohle „opojení maminkou“ jedním z mechanismů, které v dětském mozku upevňují pevnou vazbu s matkou.

Jenže celá věc má háček: „opojení maminkou“, neboli závislost na emoční a fyzické blízkosti se u různých mláďat liší. Některá z nich, stejně jako někteří lidé, reagují na endorfiny mnohem citlivěji než ostatní. Prožívají tedy blízkost intenzivněji.

A důvod? Dokonce už i to se zjistilo. Za rozdílnou vnímavostí k hormonům štěstí jsou individuální varianty genu, jehož název se zkracuje na OPRM1. Pro nás je zajímavé, že právě tento gen se v úplně stejné formě vyskytuje i u nás lidí. Šimpanzi s určitou variantou tohoto genu ze všech sil vyhledávají matčinu blízkost, a jakmile matka zmizí z jejich blízkosti, jsou bez sebe strachem a ve velkém stresu, dokud se zase neobjeví. Naopak mláďata s „normální“ variantou genu jsou méně „přítulná“ a rychle se uklidní.

Lidskými mláďaty se vědci zatím nezabývali přímo, což je celkem pochopitelné, vezmeme-li v úvahu etickou stránku věci. Oba vědci, kteří zkoumali opičí miminka a jejich vztah k matce, jsou ale přesvědčeni, že u lidí tomu bude velmi podobně. Kdo tedy zdědil mutovanou variantu genu OPRM1, ten se bude nejspíš déle držet máminy sukně než vrstevníci s „normální“ variantou.

~ Zdroj: Psychologie Heute

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.