Řezat tu havěť!

Oblíbený herec Petr Vacek vám každý měsíc vypráví o tom, co pro něj znamená být otcem. Je hrdým tatínkem Jonáše, Hanky, Eliáše, a tento rok se mu narodil Benjamin. Jeho vášní je ekologie.

Dneska ty mladý, to je strašný, co si dovolej! Tuhle větu jsem slýchával dost často, ale v poslední době ji slýchám víc a víc. A co děti ve školách, žádný respekt k učitelům, čím dál víc násilí, šikany, kamenujou tučňáky… Nejsem odborník, ale jedno vím nějak pudově. Určitě za to nemohou ti rodiče, co svým dětem nedělají ze života vojnu jako řemen.

Vzpomínám na své začátky v židovském pěveckém souboru Mišpacha. Většina členů byly členky. A navíc psycholožky, psychoterapeutky, psychiatryně. Bylo mi v té době pětadvacet, mladý ambiciózní herec, co o dětech neměl ani páru. Mišpacha znamená hebrejsky rodina a na zkouškách bylo opravdu vždycky plno dětí. Byly na zabití. Běhaly, vřískaly, brečely, smály se, rušily při práci, pořád něco chtěly, pily, jedly… jak v židovské škole. Měl jsem chuť to všechno ztřískat, aby už byl klid a abychom mohli v klidu zkoušet. Ale byl jsem jediný. Nejvýraznější reakce, co jsem od přítomných „cvokařek“ zaznamenal, byl úsměv a věta: „Oni jsou už unavení…“ Pro mne něco nevídaného, a to jsem měl nesmírně tolerantní rodiče, kteří mě například v životě neuhodili. Ovšem tohle bylo nad mé chápání.

Pochopil jsem časem. Až když tyhle nesnesitelné děti vyrostly a změnily se k nepoznání. Ve vyrovnané mladé lidi, co se rádi učili, rádi pracovali a byli naprosto „v pohodě“. Neměli důvod být nepříjemní, protože neměli žádné mindráky. Tenhle jiný pohled na výchovu byl dán nejen výběrem povolání rodičů (myslím všechny ty „psychomatky“), už od pradávna bylo součástí židovské tradice, že se děti nebily. A respektovaly. Porovnával jsem tyhle „nezvedené“ děti s lidmi okolo sebe, co měli v dětství vojnu jako řemen. Většinou to někam dotáhli. Ať už ve vědě nebo v šoubyznysu. Ale s tím rozdílem, že nestudovali a nepracovali z lásky, nýbrž ze strachu. Když nebudeš mít samé jedničky, nebudeme tě mít rádi! A tak v mé generaci potkávám značné množství neurotiků, co vstávají v pět a usínají v jednu po půlnoci, protože jinak by měli pocit viny, že málo pracují. Když něčeho nedosáhnou, skáčou z mostu, protože zklamali, když toho dosáhnou, skáčou z mostu, že jsou na sebe málo přísní.

A navíc „prudí“. Tyhle uzlíčky komplexů si nejsou jisté sami sebou, dokud nepotopí někoho jiného.

Prostě si myslím, že ta naše česká výchova, založená na tradici pruských vojenských škol, nevyrábí lidi s úctou k hodnotám a pořádku, ale neurotiky. A ty děti plné agrese nemá na svědomí výchova láskyplná, ale výchova žádná. A v tom vidím zásadní rozdíl.