Přestávka. Oponu už bolí ručičky

Moje čtyřletá dcerka nedávno dostala maňáskové divadlo. Od té doby nemine ani jeden den, aby nechtěla něco zahrát, a co víc, sama pohádky vymýšlí. Nejšťastnější je, když sežene více diváků.

Její pohádky jsou opravdu svérázné a bavíme se při nich všichni. Mimoto jsou i oknem, kterým mohu nahlédnout do světa dětského myšlení. Psychologický popis myšlení dětí předškolního věku dostává najednou zcela jiné rozměry.

„Princovi narostly dlouhé zlaté vlasy a prsa, převlékl se do šatů a byla z něj hezká princezna a mohla si vzít Honzu za manžela.“

„A bouřka přestala a začalo svítit sluníčko, aby princ a princezna po cestě nezmokli. Jenomže zabloudili, a kdyby jim hodná muchomůrka neporadila cestu, ztratili by se.“

„No a potom už všichni umřeli, ale dál spolu žili šťastně a narodilo se jim miminko.“

„A teď musí být přestávka, oponu už bolí ručičky, jak musí držet nahoře.“

Rozmanitost světa je pro předškolní dítě velké sousto. Nedokáže ještě pochopit vzájemnou provázanost jevů a to, že jedna věc může mít více různých příčin. Má-li se cítit ve svém světě bezpečně, musí zjednodušovat. Stejně jako my dospělí, potřebuje mít ve věcech jasno.

Hledá proto vždy jednoznačnou příčinu jevů. Pokud narazí na složitější problém, pomáhá si fantazií. Ta je v tomto věku opravdu bohatá, což může potvrdit každý, kdo se někdy potýkal s dětským strachem z bubáků. Typickým způsobem, jak si dítě racionalizuje fungování věcí nebo hledá řešení problémů, je připisování lidských vlastností a způsobů jednání zvířatům a věcem. Takže muchomůrka poradí cestu, oponu bolí ručičky (ač je nemá) a žárovka svítí, protože nechce, abychom si potmě rozbili nos. Dítě je vlastně ve svém chápání velmi egocentrické, když se domnívá, že věci jsou tu pro něj, aby mu sloužily, a sluníčko svítí třeba proto, že chce jít na hřiště. Nedokáže se ještě oprostit od subjektivity a vnímat věci nezávisle.

Až později si začíná uvědomovat, že věci fungují nezávisle na něm, často i proti jeho vůli, a ne vše dokáže svým přáním a jednáním ovlivnit. Stejně tak považuje zpočátku za všemocné své rodiče. Dokážou přece řídit auto, spravit rozbitou hračku, upéct báječný dort. Tato iluze ho ale bohužel brzy opustí.

Táto, noviny nebo bonbon?

V tomto věku vlastně dítě ještě nechápe, že lidé, věci a zvířata jsou tolik rozdílní. Zjistilo již, že stejně jako ono, i ostatní mohou být smutní, cítit bolest nebo mít radost. Je empatické, pohladí plačícího sourozence, snaží se udělat mamince radost. Všimlo si už také, že maminku potěší, pokud si uklidí svůj pokojíček. Ještě ale není schopné vnímat mezilidské odlišnosti natolik, aby pochopilo, proč tatínkovi udělá větší radost, pokud mu přinese noviny, než když mu nabídne bonbón.

Stejně tak i zvířatům a neživým věcem přisuzuje podobné vlastnosti, pocity a motivaci, jakou má samo. Pokud bychom předškoláka nechali vybírat dárky pro své nejbližší, pravděpodobně by nadělilo mamince panenku, tatínkovi autíčko a pejskovi třeba obrázkovou knížku.

Plave to, co je to?

Předškolák ještě není schopen chápat abstrakci. Nedokáže rozlišit podstatné znaky od nepodstatných. Ve svém poznávání světa a zpracovávání dojmů je závislý na zjevných věcech.

Podle něho si jsou podobní dva lidé proto, že jsou oba plešatí a mají knír, nevidí ale už podobnost ve stavbě těla, rysech obličeje nebo způsobech chování. Zná své pohlaví a ví, že existují kluci a holčičky a že se v některých rysech liší, ale je ve svém chápání omezen na vnější projevy těchto rozdílů. Z tohoto pohledu je celkem logické, že narostou-li princi prsa a dlouhé vlasy, převlékne si šaty a je z něho princezna. Podobně přistupuje i k jiným věcem, než je pohlaví.

Má tendenci usuzovat na věci pouze na základě vnější podoby. Jiný příklad? Předškolnímu dítěti pravděpodobně nevysvětlíte, že velryba nebo delfín není ryba. Žije ve vodě, má podobný tvar těla s ostatními rybami, tak kde je problém?

Myšlení předškolních dětí je útržkovité. Dokážou si už sice spojit informace, a tak vydedukovat věci skutečně překvapující, ale tato spojení jsou spíše náhodná. Nejsou schopní uvažovat komplexně a mají velký problém své poznatky zevšeobecnit a přenést je z jednoho objektu na jiný. Moje dcerka už ví, že holčička je a bude, že až vyroste, bude žena a je to věc neměnná. Stejně tak dobře ví, že z maminky se nikdy nestane tatínek, nebo z dědečka babička. Přesto ale v její oblíbené pohádce se princ stane princeznou a není na tom vůbec nic divného.

Bolestná zjištění

Pro dítě je také obtížné pochopit nevratnost některých jevů, zejména těch negativních. Žije v blaženém pocitu, že všechno se dá vrátit, vše rozbité se dá opravit nebo slepit, vše ztracené se vždy najde a mrtví lidé mohou žít dál, asi podobně jako když jenom spí. První setkání s nevratností, byť se jedná jen o nemožnost slepit napadrť rozbitý hrníček, bývají pro dítě většinou velmi bolestná. Vysvětlování nepomáhá, k poznání i této negativní stránky života musí dítě dospět.

Zatím jej ještě klidně můžeme ponechat v jeho světě, ve kterém si všechny záhady vysvětlí po svém. A my můžeme jen nahlížet třeba pomocí maňásků a možná i trošku mu tu naivitu závidět.

Autorka je dětská psycholožka