Re: neviditelný přítel

nojo, když ono to není takhle černobílé.... vždycky totiž jedla krásně, fakt už od mimina, u všeho mlaskala a pochvalovala si že je to dobrota, jednu dobu byla až nesnesitelná se svojí x-krát za den vyslovenou větou "já mám hlad"... A teď tohle - ty říkáš "musí dojídat"... taky jsem si to původně myslela, ale řekni mi, jak dítě nad talířem donutíš aby to dojedlo. To to do ní mám nacpat násilím i když brečí? Je pravda, že asi nemá teda hlad, ale ten skok z jedlíka na nejedlíka byl tak rychlý, že to prostě nechápu. No a s vybíráním - ano, dám jí na výběr jestli chce k snídani jogurt nebo rohlík se sýrem (např.), vybere si jedno z toho, ujišťuju se že to bude jíst, všechno odkýve, jednou dvakrát kousne a dost, buď začne bulet že jí to nechutná (i když to den předtím jedla) nebo že už nemůže... tak jí oznámím že do oběda nic nedostane, maximálně suchou housku. U oběda to samé, polívku dvě lžíce (teď už jsem teda polívky vzdala), u druhýho sní třeba půlku talířku a pak zase scéna že jí to nechutná :-( (tohle mě vytáčí do vrtule), a u večeře to taky není lepší, nebo třeba kňourá abych ji krmila - přitom už skoro rok jí hezky sama, když řeknu že ne, najde si důvod že nebude jíst :-( Táta jí vždycky řekne že bude mít zákaz sušenek a sladkýho, to vezme jako hotovou věc a babičkám předem hlásí - "nic mi babi nedávej, já jsem zlobila"... nicméně ke kladnému výsledku co se jedení týče to nevede.
Nechci to nějak dramatizovat, jen se snažím vysvětlit že prostě není tak jednoduchý dát najíst umanutýmu děcku, který navíc zapojí fantazii ve vymýšlení 100 a 1 důvodu proč to či ono nebude.