Re: neviditelný přítel

Myslím, že chápu. Znám dvě sestry, o 14 měs. Mladší jíst moc nepotřebovala, starší s chutí jedla za ni, matka musela hlídat, aby se nedohodly, že starší dá jídlo mladší a mladší to slupne - dílo okamžiku. Netrvalo dlouho, a byly jak dvojčata. A bylo to tak odvždy a pořád - stejní rodiče, stejná výchova, jen prostě jiný apetit.

Jedna z reálu: Takhle jednou dvě sestřičky byly dány na opatrování k tetě a strejdovi, co měli holčičku a chlapečka, věkem podobně (všem tehdy mezi 4-6) s upozorněním: "Prosím, ale dohlédni na to, aby fakt něco jedly, ony se v tom rýpou a nechtějí jíst atp." Nebylo to vůbec potřeba. Sestřičky když viděly ty dva druhý, jak se na jídlo vrhli, tak pochopily, že kdo bude váhat, jeho příděl bude ohrožen. Papaly hezky a bez potíží. Než si je vyzvedla maminka.
Dělají to hodně i starší lidé, aby přitáhli pozornost. Když se ale objeví někdo, kdo místo přemlouvání nabídne, že se teda obětuje a sní to, aby babičce nebo dědovi nebylo špatně, tak to bys někdy viděla, co - kolik a čeho v jakých kombinacích zbaští.

Většina lidí má nějakou potravinu, která jim fakt dělá zle, ale to je tak jedna až tři věci. Tam to působí zažívací potíže a víc.

U nás se osvědčilo: nechceš nejez. V nabídce je nic, nebo to jídlo, nebo suchý chleba. Hlad udělá svoje. Hlavně když ti ostatní mají už večeři, a je něco dobrýho.