Co dělat, aby byl z dítěte dobrý žák

Odpověď nebude sice úplně jednoduchá, ale určitě se v ní objeví to, že se dítě má seznámit se světem, ve kterém žijeme, že si má osvojit potřebné znalosti a dovednosti, které potřebuje v současném a snad i v budoucím životě a které mu umožní převzetí řady životních rolí.

Nepochybně si rodiče i učitelé bez výjimky přejí, aby všichni žáci byli dobří. Hned však dodají, že to není možné, protože někdo se narodil s vynikajícími předpoklady, zatímco jinému nebylo tolik shůry dáno.

Jenže celá věc je složitější. Psychologie nashromáždila řadu empirických údajů, které jasně ukazují, že úspěšní a neúspěšní žáci se od sebe možná liší v charakteristikách zděděných, zároveň však v takových vlastnostech, které mohou ovlivnit rodiče i učitelé.

Pokládám proto za zbytečné příliš se zabývat tím, co změnit nelze. Doporučuji věnovat pozornost a napřít úsilí ve směru, kde něco změnit můžeme. Naše možnosti nejsou sice neomezené, nicméně jsou větší, než jsme někdy ochotni připustit. Ukazuje se totiž, že vhodným dlouhodobým přístupem můžeme změnit i ty charakteristiky, které jsou výrazně ovlivněné dědičností. Řada přirozených experimentů jasně ukazuje, jak nepodnětné prostředí nepříznivým způsobem ovlivní vývoj rozumových schopností dítěte.

Podstatné je, abychom akceptovali myšlenku vlastní zodpovědnosti. Každé dítě dostalo do života nějaký vklad, nikoli však velikost úroku. Míra zúročení závisí jen a jen na nás důležitých dospělých. Jak dítě roste, samo přebírá zodpovědnost za svůj život. Pokud bychom přijali za vlastní názor, že vše je dáno dopředu v genech, můžeme dítě nechat svému osudu a věnovat se jiným činnostem.

Dobří žáci používají efektivní strategie učení

Kde získají dobří žáci účinné postupy, jak se naučit co nejvíc látky? Na něco určitě přijdou sami, něco okoukají od spolužáků, od starších sourozenců. Těžiště by však mělo být na rodičích a na učitelích. Měli by dítěti ukázat, případně s ním přímo nacvičit, jak nejrychleji dospět k maximu zvládnuté látky a současně jak tuto látku uchovat v paměti a dokázat si ji vybavit. Podstatné je, že jde o strategie naučené a ne vrozené. S trochou úsilí je mohou zvládnout všichni.

Děti by si měly látku zapamatovat. Dobří žáci mnohem více používají techniky napomáhající zapamatování. Jde např. o jednoduché pomůcky, které jsou všeobecně známé: např. vytváření různých veršovánek, hříček složených z prvních písmen, spojení probíraného jevu s určitým místem, podtrhávání klíčových slov, hlasité přemýšlení apod.

Dobří žáci mnohem víc pracují se zpětnými informacemi, jak používané strategie učení fungují, jak jsou účinné, které z nich vedou k lepším výsledkům. V jednom experimentu používali dospělí a děti dvě strategie při učení slovíček v cizím jazyce. Následně byli vyzkoušeni a dověděli se, jak dobře pracovali. Teprve když byla účastníkům poskytnuta tato zpětná vazba, která ukazovala na převahu jednoho postupu, začaly ho používat i pokusné osoby.

Dobří žáci věří, že schopnosti lze zlepšovat

Jak pohlížíte na možnosti ovlivnit inteligenci? Zastáváte názor, že jde o předpoklad vrozený, výrazně ovlivněný geny, takže naše možnosti změnit jej jsou spíše nepatrné?

Jestliže jste přesvědčeni právě takto, máte jen malou šanci dovést dítě k tomu, aby se stalo dobrým žákem. Dobří žáci (a jejich rodiče a učitelé) jsou totiž přesvědčeni, že inteligenci i jednotlivé schopnosti lze měnit.

Názor o neměnnosti inteligence vede k tomu, že žák (ale ani učitel nebo rodiče) se příliš nesnaží situaci ovlivnit. Prostě se smíří s tím, že někomu je shůry dáno, zatímco jinému nikoli. Proč by se taky měl snažit, když je inteligence stejně daná dědičností.

Abych předešel nedorozumění, připouštím, že zatím nemáme doklady pro to, že bylo možné běžně zlepšovat inteligenci výrazným způsobem, že bychom např. dítě mentálně postižené dokázali cvičením dovést k průměrné inteligenci nebo z člověka průměrně nadaného dokázali vytvořit génia. Máme však důkazy pro to, že podnětné prostředí má na inteligenci příznivý vliv. Život také přináší jasné doklady o tom, že i lidé s jen průměrnou nebo dokonce slabší inteligencí jsou schopni v životě podávat výborné výkony.

Jak tedy lze měnit inteligenci? Pravidelným cvičením mozku. Takové cvičení doporučujeme jak u dětí, tak i u starších lidí, u kterých pomáhá udržet co nejdéle poměrně nedotčené schopnosti. Ke cvičení mozku slouží nejrůznější hry, luštění rébusů, čtení, řešení praktických životních úkolů, rozhovory s přáteli, i ten proklínaný počítač a v neposlední řadě samozřejmě školní učení. Naopak jen minimálně přispívá sledování televize.

Dítě musí vidět, že jeho pohled na inteligenci přináší plody. Co způsobí, že uvěří, že se mu zlepšila inteligence? Lepší porozumění výkladu učitele i ostatním žákům, větší zájem o předmět, lepší výsledky v prověrkách, reakce učitelů a vrstevníků. Někdy musíme trochu tomuto pohledu pomoci tím, že podmínky vhodným způsobem naaranžujeme.

Dobří žáci mají vysoké aspirace

Ukazuje se, že naše představy o tom, co zvládneme v životě, jsou velmi důležitými motivačními faktory, podněcují nás ke zvládnutí budoucích úkolů nebo naopak omezují naše úsilí. Dobří žáci věří, že v životě mnoho dokážou a pracují na tom. Dobří žáci také věří, že mohou v životě uspět, jestliže budou tvrdě pracovat. Je sice pravda, že aspirace by měly být realistické, ne všichni můžeme být kosmonauti, nebo světoví atleti – nicméně ukazuje se, že vysoké aspirace fakticky motivují žáky k lepším výsledkům.

Není dobré zapomínat na tzv. efekt očekávání. Jestliže dítě jde do školy s tím, že zase dostane pětku, tak se zvyšuje pravděpodobnost, že opravdu pětku dostane. A to bez ohledu na to, zda se učilo nebo ne. Naproti tomu víra ve vlastní úspěch podporuje dosažení faktického úspěchu. Vůbec to neznamená, že úspěch způsobí samotné pozitivní očekávání bez silné podpory znalostí a vědomostí.

Dobří žáci věří, že jsou schopni uspět ve škole

Psychologie zjistila, že lidé jsou s to tolerovat selhání, neúspěch, když předtím zažili ve stejné oblasti úspěch. Selhání může mít zničující následky, jestliže provází první setkání, první pokus v nové oblasti. To je také důvod, proč absolutně odsuzuji špatné známky v první třídě.

Mnoho mých klientů nevěří, že mohou ve škole uspět, že zvládnou probíranou látku. Jejich sebevědomí v oblasti vzdělávání je pod bodem mrazu. Jejich práce se pak jeví jako marná. Dítě má předpoklady dosahovat lepší výsledky, ale ono „nechce“.

Věřím, že je naprosto jasné, že víra dobrých žáků ve vlastní síly se odvíjí od pedagogických schopností nás dospělých. Malé dítě si nemůže věřit, pokud mu nevěříme my. Nemůže si věřit, pokud neuspořádáme podmínky tak, aby zažilo úspěch.

Měli bychom odmítat výchovnou roli selhání, neúspěchu. Za zcela nevhodný pokládám i názor některých učitelů, že je vhodné dát dítěti v určitém období horší známky a věřit, že je to následně povzbudí k lepším výkonům.

Dobří žáci mají snahu dokončit úkol

Řada žáků úkol velmi dobře začne, nicméně v určité fázi ztratí sílu. Možná kvůli frustraci, neschopnosti získat potřebné informace, pomalému pokroku a dalším faktorům úkol pak nedokončí. Dříve se v této souvislosti mluvilo o vůli. Vůle se dala cvičit, trénovat, zlepšovat. Dnes raději prohlásíme, že se jedná o příznak lehké mozkové dysfunkce. Za tu přece ani my ani dítě nemůžeme a nic moc se s ní nedá dělat.

Lyn Cornová zjistila, že pro dokončení úkolu je důležité udržet pozornost a vyloučit rozptylování. Může se nám to zdát směšné, ale jeden ze způsobů pomoci spočívá i v tom, že si říkáme, čím se nenecháme vyrušit. Dokončení úkolu je podpořeno i dobrou organizací studijní doby – kdy přerušit práci a odpočinout si. Je také dobré, když si žák udělá seznam všech kroků, které musí absolvovat než zcela zvládne úkol, měl by si představit, jak bude vypadat dokončený úkol. Získat motivaci k ukončení úkolu lze získat i hovorem s těmi, kteří splnili úkol před ním, měl by si představit dosažitelnou odměnu, kterou si dopřeje, až úkol dokončí.

Dobří žáci jsou odpovědní za sebe a za své činy

Dobrý žák přebírá zodpovědnost za své úspěchy i za selhání. Jen velmi málo českých žáků se dokáže pochválit za dobrý výkon. „Dobře jsem to zvládnul“ nebo „byl jsem dneska dobrý“ by mělo znít z úst našich dětí mnohem častěji, než slýcháme v současnosti. Dobrý žák současně dokáže vlastní výkon i zkritizovat.

Lidé se velmi liší v míře, ve které přijímají zodpovědnost za své činy. Psycholog Rotter rozlišuje dva typy osobností. Jedni mají tendenci připisovat příčiny i následky svých činů druhým lidem nebo okolnostem (zejména neúspěchy). Na druhém pólu jsou pak jedinci, kteří mají pocit, že jsou osobně odpovědni úplně za všechny své skutky. Samozřejmě snad žádný člověk nepředstavuje čistý typ, nicméně dobří žáci hledají zdroj úspěchů i neúspěchů spíše v sobě než v okolním světě.

Dobří žáci dokážou oddálit uspokojení

Malé děti si přejí, aby každé jejich přání bylo uspokojeno bezprostředně. V průběhu života se pak učí, že musejí vyvinout značné a dlouhodobé úsilí než dosáhnou cíle. Ve školním věku se musí dítě vypořádat s tím, že vyvíjí dlouhou dobu značné úsilí, aniž by výsledný efekt byl a uspokojující. Dítě musí cvičit dlouhou dobu na klavír, než je uspokojeno nějakým výsledkem. Učí se několik měsíců písmenka, aniž by si umělo přečíst běžný text.

V řadě dlouhodobých výzkumů se ukázalo, že děti, které jsou s to lépe oddálit uspokojení, jsou mnohem úspěšnější v různých oblastech života, včetně výsledků ve škole. V typickém pokusu se měly děti rozhodnout mezi bezprostřední, ale menší odměnou, a pozdější, nicméně větší odměnou. Do cesty vložil psycholog dětem různé svody. Např. se zjistilo, že je mnohem obtížnější odolávat nástrahám bezprostřední odměny (např. tabulka čokolády), kterou je vidět, než když je skrytá. U dětí, které dokázaly počkat na pozdější odměnu, zjistili autoři lepší školní výsledky.

Řada rodičů má pocit, že není nejmenší důvod nedat dítěti to, co si přeje. Když oni byli malí, tak mnoho věcí neměli, museli na ně dlouze šetřit, dnes se domnívají, že by měli dítěti nahradit, co sami neměli. Ani já si nemyslím, že bychom dítě měli uměle držet v nedostatku jen z výchovných důvodů. Na druhé straně však velmi oceňuji všechny rodiče, kteří nepodlehnou nátlaku dítěte a okolí a dokážou dítě dovést k přijetí myšlenky, že nelze mít všechno hned, že každá radost stojí něco odříkání a úsilí.

Dobří žáci si uchovávají radost z poznávání a vědí, proč se učí

Neznám dítě, které by v průběhu školní docházky ztratilo radost z poznávání ve všech směrech. U řady dětí se to však týká oblastí, které se školou nemají nic společného. Tak třeba čtrnáctiletý Ivan má fantastické znalosti o kanadsko-americké NHL. Jana zase pozná každého zpěváka i skupinu.

Dobří žáci si uchovávají dychtivost poznávat navzdory naší snaze překazit jim to a ukázat jim, že „učení je mučení“. Pokládám za pravděpodobné, že by dobrých žáků přibylo, kdybychom se snažili zpříjemnit učení všem.

Je na nás, abychom dítěti vysvětlili, eventuálně názorně ukázali, proč se lepší být vzdělaný než nevzdělaný. Důležité je uvádět zejména ty důvody, které jsou pochopitelné, srozumitelné a významné pro samotné dítě. Velmi cenný je i rodičovský příklad a postoj společnosti ke vzdělání.

Dobří žáci lépe rozumějí sami sobě

Dobrý žák lépe zná sám sebe, své silné i slabší stránky. Vyzná se lépe ve svých zájmech, zvycích, stereotypech v chování. Dokáže pak dobře využít silné stránky a hledá způsoby jak nahradit, obejít, kompenzovat slabší.

Je mi někdy líto, když prosím dítě v poradně, aby mi o sobě něco řeklo, jak chudě vypráví. Přitom ani v nejmenším nepochybuji o tom, že by to dokázalo. Jen naše děti nejsou vedené k tomu, aby samy sebe reflektovaly.

Autor děkuje za částečnou inspiraci knize Roberta Sternberga a Wendy Williamsové Educational Psychology (Allyn and Bacon 2002).