Citová ordinace: Po narození dítěte nemám vůbec soukromí.

Manželka je na mateřské dovolené s naším desetiměsíčním synem a já mám někdy pocit, že se úplně zbláznila, nebo že se zblázním já. Od narození syna doma vůbec nemám soukromí. Žena nikdy nebyla uzavřená, měla kamarádky ze školy a v práci, ale teď máme doma jesle a mateřskou školku v jednom. Byt je neustále plný jejích kamarádek (spíš známých) s dětmi.

Skoro pokaždé, když večer přijdu, u nás sedí někdo „na kafíčku“, v kuchyni je nějaká neznámá matka, v ložnici skáče po posteli cizí dítě a já si tam připadám nadbytečný. Bydlíme blízko centra v jednom větším městě a moje žena má teď přes internetové stránky pro matky hodně známých, kteří si u nás asi zřídili občerstvovnu a přebalovnu. Chápu, že nechce sedět doma sama, ale já už chodím domů čím dál tím později, protože chci mít taky trochu klidu (a to nemluvím o tom, že tolik návštěv je taky třeba pohostit, a to všechno táhneme z jednoho platu). Večer ani nemáme čas jeden na druhého, i když syn spí, protože žena je na chatu a řeší nějaké problémy jakýchsi kamarádek. Nechci vypadat jako sobec, jak mám ženě říct, aby trochu zvolnila?

Odpověď na váš dotaz by vydala na knihu, ale vystihnou ji i dvě slova: „Ano, opatrně!!!“ Klasik české psychologie a mimo jiné i jeden ze zakladatelů tohoto časopisu Zdeněk Matějček užíval rčení: „Na Hradčany se lze dívat od Karlova mostu, ale i od Pohořelce.“ Oba pohledy jsou rozdílné a jen první z nich je všeobecně znám. Výrok lze parafrázovat: „Hradčany jsou sídlo českých králů i hladomorna v Daliborce.“

Být nedobrovolným sponzorem „přebalovny a občerstvovny“ štěbetajících mladých dam a jejich hlučných, negativistických dítek je snad hodno obdivu. S následováním je to vskutku problematické. S jednoduchými radami také: „Měli byste si s manželkou v pohodě sednout, uvařit si kávu a v klidu s vzájemným pochopením si vše vyříkat. Mohl by následovat tzv. hezký večer, samozřejmě v soukromí, bez dalších těhulek či post těhulek. Vždyť co jiného šlechtí manželství víc než vzájemné pochopení a kompromis. Vám pak jistě nebude vadit, pokud manželku některá známá občas navštíví, zvláště pokud nebudete doma.

Pochopitelně nepůjde o nic tajného, neb upřímnost je to hlavní, čeho je v manželství třeba, aby srdéčka ťukala vždy v jednom rytmu.“

Výše jsem vykreslil kýčovitý, „ručně malovaný“ obraz rady, jak na manželský problém pohlížet „od Karlova mostu“. Takováto doporučení lidé „sekají jako Baťa cvičky“. Zkuste to, nejlépe se zapnutými stopkami. Budete přesně vědět, za jak dlouho se pohádáte a jak dlouhý bude následný ošklivý večer. Spor může samozřejmě pokračovat i po kuropění.

Na druhé straně my muži si zřejmě nedovedeme představit, jaké psychické stavy mohou provázet ono prý nejkrásnější období v životě ženy. V praxi jsem se setkal se škálou pocitů od úzkostí přes pocity nedostačivosti, méněcennosti, sociální fobie až k poruchám řečového projevu – např. sdělení určené tchyni: „Pěkně papejte špenátek, pak dostanete bumbu.“ To je reálný pohled „od Pohořelce“.

Vědci doporučují vyjádřit svou nelibost nad popsaným stavem dle vzorce: „Když děláš X v situaci Y, cítím se Z“.

To jest v tomto případě: „Když věnuješ hodně času kamarádkám v situaci, kdy na sebe máme již tak málo času, cítím se být odstrčen a mrzí mne to“. Neříkám „nekupte to,“ leč doporučuju velkou opatrnost. Nezoufejte, nebude-li mít brilantní věta valný efekt. Alespoň jste to zkusil.

Věcně, ryze racionálně orientovaná žena, odkojená příručkami M. Plzáka, vše vyřeší snadno. Návštěvy kamarádek omezí se sdělením: „Všechno bude, jak si přeješ, Alfrédku.“ Ví, že ji kamarádky nevytrhnou a cizí děcka dělají v jejím bytě jen binec. Nenápadně, tiše a pokojně si pozve v době, kdy jste v zaměstnání a dítko spí, kamarády z internetu. Žádné dlouhé chatování, domluvit to lze rychle. Někdy to stačí jednou týdně, jindy třeba třikrát. Lze i jednou, ale kamarády tři. Občerstvení přinesou.

Nějaké to chutné sousto nebo doušek zbude i pro vás. Paradoxně i tak vypadá „Daliborka“.

Zbývá již jen „královské sídlo“ z našeho příkladu. Na internetu lze najít přednášku jistého rabína, jež na mnoha stranách dokládá fakt, že všude je něco.

Myslíme si mylně, že náš problém je mimořádně velký, ale divili bychom se…“