Názory k článku Rodiče obvykle přísahají, že milují všechny své děti stejně

Já na ta rychlá zpracování, efektivní a pokud možno jednorázové odkládání břemen a všeobjímající lásku moc nevěřím. Jsem přesvědčená, že těžkosti mají svůj smysl - a že má svůj smysl i to, že některé nás provázejí dlouho. Pokud se zamyslím nad svými vztahy, mí rodiče patří do poměrně úzké skupiny lidí, které opravdu miluji, a to, že mě něčím zranili, to nevylučuje, nakonec já jsem jim bezesporu taky ublížila některými svými kroky. Není v tom potřeba "vyrovnání účtu", je to jen zkušenost, která bolí. Nemám ambice mít vztahy naplněné jen bezvýhradnou láskou - víc mi vyhovuje akceptování obou stránek života i člověka - světlé i temné, protože je v sobě máme obě.

Chudák tvoje máma, jakej vnitřní život žila.. Přeju, ať nežiješ jen pravej opak jejího.

Ano, miluju všechny své tři syny stejně. Přísahám
Miluju je stejně intenzivně, stejně bezpodmínečně. Autorka zaměňuje lásku s výchovou, resp. způsobem výchovy, a s péčí. Každý můj syn je pochopitelně úplně jiný. Každý přišel na svět úplně odlišným způsobem, každý má jinou povahu, jiné potřeby, jiné reakce... Proto na každého z nich reaguju jinak, jinak ho vychovávám. Na každého totiž platí něco jiného. Jeden potřebuje neustálý kontakt, druhý je raději sám s knížkou, třetí neposedí ani na židli, ani na klíně. Jeden poslechne napoprvé, druhý po dobrém ani po zlém - až na zařvání, třetí mě vytrvale ignoruje. A mohla bych pokračovat do nekonečna... nic z toho nemá vliv na skutečnost, že bych je nevyměnila za nic na světě a že bych si mezi nimi nedokázala vybrat "toho nejmilovanějšího". Vybrala bych nejklidnějšího, nejpohyblivějšího, nejtulivějšího, nejžravějšího, nejsamostatnějšího... jejich vlastnosti a povahy nemají co dělat s mou láskou. Ano, ke každému z nich mám jiný vztah, protože každý se narodil v jiném období mého života a jako se měním já a nabývám zkušeností, mění se i mé výchovné metody, priority, míra péče. Nechápu, co to má podle autorky společného s mou láskou k nim. A přísahám, že vím, že kdybychom mezi sebe přijali i dítě cizí, milovala bych ho úplně stejně

Jaka malá jsem přistoupila na hru mé maminky a poslouchala ji na slovo. Později jsem se jí vzepřela a šla si svojí vlastní cestou a moje maminka mi napsala. Vždycky jsem v tebe vkládala veškeré naděje, že se o mě postaráš a bratra jsem nenáviděla, protože mi připomínal tátu a ty mi uděláš tohle.
V dospělosti jsem si začala klást otázku, kdybych měla více dětí zda bych je měla všechny stejně ráda. Poté, co jsem si kladla otázku za otázkou si dnes mohu odpovědět ano. Přišla jsem totiž na to, že láska kterou každý hledáme v okolí se v okolí najít nedá, protože my sami jsme tou láskou. Začala jsem tedy více pozorovat a přestala jsem soudit a okolí sledovala jako film v televizi. Postupně ze mě opadávalo všechno, co mě kdy tížilo a když se podívám na druhé, vidím sebe. Pak jsem pozorovala dál a z jiného úhlu a říkala si já miluji a moc, ale co mi vadí na tomto člověku? Vadí mi na něm to, že mě neposlouchá. Aha, já neumím naslouchat sobě, druhým.A začala jsem to zpracovávat. A tak dále, a tak dále. přišla jsem na to, že naše ego s námi někdy pěkně točí a soudí a posuzuje a proto pak děláme to, co děláme a vybereme si svého miláčka. když se staneme pozorovatel a to, co nosíme na krku začneme používat, kde máme, přestaneme srovnávat, soudit a zjistíme, že láska je v nás samých a že milujeme všechny a bezpodmínečně a nikoho méně a nikoho více. Pokud mám nějaké otázky, zklidním se, ustálím se ve vlastním středu a pak si dávám odpovědi. Nehledám odpovědi z venku, ale jdu si pro ně do sebe. Láska je totiž stav bytí a ne vztah. Takže dnes miluji - sebe a když sebe, tak všechny a bez rozdílu a většinou je to tak, že kdo chce, tak se se mnou baví a kdo nechce, tak ode mě utíká pryč. Miluji - milovat. V ničem jiném to není, než se skamarádit s egem, shazovat ze sebe slupky a umět našeho drahého egouška zaměstnat, aby nám byl v našem životě platný a k užitku ne na bolehlav a plkání o druhých lidech, a srovnávání a posuzování. Když jsem se jednou ptala na to, jak vlsatně využívat to, co nosíme na krku, tedy hlavu, přišla mi odpověď mého vyššího já: "Nemyli a budeš vědět a když už budeš vědět, tak i to, kdy a jak myslet." <3

Když byly děti malé, měla jsem blíž k synovi, máme velmi podobnou povahu, jsme uzavřenější. Roli hrál i fakt, že byl prvorozený a všechno s ním bylo nové a poprvé. V pubertě mohla mít dcera pocit, že ji mám méně ráda, protože jsem na ni musela být přísnější. Když něco neudělal syn, řekl: "To jsi hodná, žes mi to připomněla.", zatímco dcera začala odmlouvat. Dnes může mít syn pocit, že mám dceru raději, protože s ní máme ty společné ženské zájmy, víc si povídáme. Nevím, jak lze lásku měřit. Ke každému se chovám jinak, ale ráda je mám stejně.