Názory k článku Má ADHD…. Co z něj bude?

Omlouvám se, nejde to tak rychle, jak jsem si myslela. Takže postupně. Ještě dodám, že se nejedná o doslovný překlad, snažila jsem se o srozumitelnost, plus dodat k tomu to, jak to (dle mých zkuš. chodí v ČR)

1/24
Co je ADHD?
ADHD, porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, je souhrnem symptomů jako je nepozornost, impulzivita a/nebo hyperaktivita. Přibližně 5% dětí ve Spoj. Státech tímto syndromem trpí – dle stanovených diagnostických kritérií.
2/24
Jaké jsou příznaky ADHD?
Třemi hlavními příznaky jsou hyperaktivita, impulzivita a porucha pozornosti. Tyto symptomy narušují fungování dítěte v sociálním a vzdělávacím prostředí, jako např. dělání chyb z nepozornosti, snadné vyrušení při vykonávané činnosti, neschopnost sledovat a provádět sled činností či instrukcí, snadná unavitelnost a pokles zájmu o prováděnou činnost, ztrácení věcí, zapomínání, problémy s organizováním činností, neposednost, neschopnost vydržet v klidu sedět na místě a nadměrné mluvení – pouze několik příkladů.
Některé z těchto symptomů budou u mnoha dětí s ADHD přetrvávat až do dospělosti. Efektivní péče (léčba) zahrnuje medikaci a behaviorální (výchovnou) terapii.
Není překvapením, že život s dítětem s ADHD přináší rodičům mnoho každodenních výzev.

3/24
Jak poznám, že mé dítě trpí ADHD?
Mnoho ze symptomů ADHD je také běžnými projevy v dětství a intaktním (nenarušeném, normálním) vývoji a projevy jednoho nebo i více symptomů neznamená automaticky, že vaše dítě má ADHD. K diagnostikování ADHD odborníkem je důležité, aby projevy symptomů trvaly minimálně 6 měsíců a to ve více než jednom sociálním prostředí (doma, ve škole…). Symptomy se projevují obvykle před dosažením sedmého roku a jsou v nesouladu s úrovní vyspělosti dítěte a narušují jeho fungování v běžných životních situacích.
4/24
Co dělat, když mám obavy, že mé dítě by mohlo trpět ADHD?
Pokud vás znepokojuje chování vašeho dítěte, je potřeba se poradit s dětským lékařem, který vám může pomoci rozhodnout, zda je vhodné nebo nutné další vyšetření a zda-li projevy vašeho dítěte mohou souviset právě s ADHD. Pokud je odborné vyšetření na místě, bude zahrnovat vyšetření lékařem (dodatek – u nás většinou neurolog, foniatr, psychiatr), speciálním pedagogem, psychologem. (Záleží také na věku dítěte.)

Vůbec Vám nezávidím. Mít doma 3 podobné kluky s takovým problémem. To musí být strašně psychicky i fyzicky náročné. Já mám jednoho, ale druhý zlatý a chytrý mi tuhle situaci trochu usnadňuje.
Náš kousek se jmenuje také Kubíček. Je naprosto stejný, jako ten v článku. Nespal a nespí, brčel, nesnášel změny, jakákoliv činnost vyžaduje předchozí upozornění. Ještě i dnes se dokáže chovat tak, že se lidé na ulici otáčí. Přitom je chytrý, ale v kombinaci s touto poruchou nepozorný. Je někde mezi ADHD a Aspergem. Máme za sebou biofeedback, homeopatii, léky od psychiatra, konzultace s psychlolgem a další spousy rad a zkoušek, jak jemu i sobě pomoct. Nikdy mi nepřipadlo, že by to bylo lepší, takže jsem asi před rokem vzdala všechny pokusy a léky a snažm se ho brát takového, jaký je. Je to velice těžké, ale asi jediné řešení, jak se nezbláznit.

Mám 3 syny, ADHD mají všichni tři, prostřední má navíc dětský autismus. Všude už jsme "zaškatulkovaní" jako neschopní rodiče, kteří nezvládají své tři nevychované spratky a když omlouvám, byť jen prostředního syna- autistu- za jeho chování, tak se většinou dočkám odpovědi, že ho nemám omlouvat, ale raději vychovávat, že nějakou "nálepkou" jen omlouváme vlastní neschopnost... Taky jsem si vždycky myslela, že náš nejstarší z toho někdy "vyroste", ale opak je pravdou, puberta navíc všechno zhoršuje, je mu 13 a veškeré projevy jeho hyperaktivity a adhd jsou mnohem horší a hlavně mnohem více nepřijatelné pro ostatní :-( U prostředního syna (6let)kombinace dětského autismu a adhd je taky dost "výživná" pro nás i široké okolí... No a náš nejmladší naopak celý první rok života prospal, byl to nejhodnější děťátko na světě a sotva jsme ho pomocí Vojtovy metody rozhýbali, začal být tak extrémně hyperaktivní, že se mi o tom ani nezdálo a to jsme si s manželem mysleli, že nic nemůže být horší, než kombinace našich dvou starších synů a jejich diagnoz. Náš nejmladší (3 roky) už je vzal s přehledem "do kapsy" a kam se hrabe hyperaktivita starších bratrů, to, co zažíváme s ním, jsme opravdu nečekali a dosud nezažili, dokonce by nás ani ve snu nenapadlo, co takové malé hyperaktivní dítě dokáže... A co nás nejvíce "ničí" na našich dětech s adhd? Že nemají tlačítko "volume", abychom mohli alespoň občas zeslabit nebo rovnou vypnout zvuk

Všem vám mockrát děkuji za milá slova. Už se neobviňuji, že jsem neudělala to nebo ono, že jsem Jakuba neučila anglicky, ano, už vím to, co mi, Lízo, píšeš, že jeho otec se měl víc snažit a ne házet vše na mně. Neustáli jsme to. Otec mých dětí se sice naučil česky, ale nikdy se s českým prostředím nesžil (musím říct, že to dnes vidím převážně jako jeho chybu). Snažila jsem se moc, ale nešlo to. Byla tam spousta bolestného a jen málo hezkého. Ale jsem ráda, že jsem do toho šla. Kdybych na něj tehdy "nečekala" a vzdala to, do smrti bych si vyčítala, že jsem se ani nepokusila, že jsem Jakuba připravila o otce. Takhle vím, že jsem to zkusila a nefungovalo to. Rozvedli jsme se a on se po pár letech vrátil zpět do Londýna. Jako bonus má české občanství a českou přítelkyni.

Jo, a ještě - na svého syna pyšný není, nenechte se mýlit. Prostě nikdy pro něj nebude dost dobrý. Je už od začátku málo k obrazu jeho.

Já vím, po bitvě je každý generál a cizím se radí lépe než sobě. Chápu, že jsi tenkrát byla ráda, že už je u vás. Ale také chápu, jak tě jeho reakce musela ranit. Jsi dobrá, že jsi to zvládla.