Názory k článku Žijeme skromně. A co na to děti?

Asi tak - i nejzarytější ekologové mají internet ( a znám jich osobně dost). Pracují, popřípadě píší blogy a články, nebo třeba udávají opuštěná zvířata...

Pardon, ale úplně nechápu, proč by ekologicky žijící člověk neholdující konzumu neměl využívat internet? V čem se to "bije"? (Je to obdobné, jako předhazování někomu, kdo se snaží žít co nejvíc v souladu s přírodou, že jezdí autem apod. :-( ).

ahojky všem§
moc často sem nepíšu, ale tohle se nedá. Nějak jsme ten článek bohužel nepochopila:-( myslím, že to je na každém z nás, jak se bude chovat a jak bude vychovávat svoje děti. Někdy nepomůžou ani peníze a někdy nepomůže ani skromnost a ani láska aby bylo vše nejlepší. Jsem husákovo dítě, starali se o mě od 8 let prarodiče.
Chata, chata, očas NDR, jednou se školou v Jugošce. Neznala jsme nic jiného néřešila jsme to, ale později mi bylo líto, že holky mohly, já ne, holky měly a já ne. Snažila jsme být rozumná, ale hlavě jsme to nevysvětlila. Dnes má dvě děti, s manželem dům s velkou zahradou bez malin a jednoho velkého koníčka - motorky. V práci budu tak dlouho abych dětem dokázala zaplati kroužky, protože je to baví, školku a školu v přírodě, protože se jim to líbí a nám dospělím pár litrů benzínu, abychom si od nich odpočinuli Miluje že bych si našla práci za míň peněz abych byla víc s nima doma, nevím jestli by to ocenily? Nemají ani mobily, svůj jim nepůjčuji, na počítač si vzpomenou jednou za měsíc. Trávíme spolu každou volnou chvilku, lyžujeme, bruslíme, plaveme, pečeme spolu, pomáháme tátovi v garáži! Někdy mám pocit, že bych potřebovala naklonovat, ale měnit nebudu! jsem takhle spokojená, hlavně když vidím jak jsou šťastné Přeji všem ať si vyberou to co je důležité pro ně a pro jejich rodinu. Protože snad na ničem nezáleží víc než na nich! Někdy se může stát, že zítra tu nebudou a místo krásných okamžiků zůstane jenom bolest! Tak si užijte vánoční čas tak a nebo tak!

A já se ti už omluvila, pokud jsem se u tebe pletla. Jenže tvoje reaKCE MĚ PŘESVĚDČUJÍ, ŽE NEPLETLA,(sorry) protože bys to dokázala přijmout.

Měla jsem rodiče, kteří ctili zásady velmi podobné tobě. Moje vzpomínky na dětství jsou poněkud nepříjemné, vědomě jsem hodně věcí vytěsnila.
Bylo jim jedno, jak doslova trpím výsměch ve škole (nad to se povznes...), jak moc toužím po tom, hrát si s podobnýma hračkama jako kamarádky. Později jsem chtěla jít občas na diskotéku, mít vlastní rifle (po roce 89)... Vidět aspoň jednou moře, nebo se projet na sjezdovce. O výletech jsem si mohla nechat zdát, na to nebyl čas, pořád něco zrálo, bylo potřeba obdělat, zpracovat. V zimě opravit na baráku, nářadí, ušít šaty na léto... Volný čas s rodiči znamenal do zblbnutí trhat rybíz, okopávat petržel, vařit s matkou (dones, podej, hni sebou, umej...). Jinými slovy "makej a nemel".
Společné chvíle jsem v pubertě začala nenávidět, práci na zahradě nesnáším dodnes.
Odešla jsem v 18ti letech z domu. Mám dvě děti, klidně jim koupím sušenky i plastové autíčko. Bez výčitek nakoupím v supermarketu, než bych se cestou z práce táhla o půl hdoiny dýl do malýho krámku. Nenakupuju bez rozmyslu, hodně peču a spousu věcí dělám doma (knedlíky, buchty, chleba, jogurt...). Ale když jsem unavená, vybodnu se na to a koupím. Dětem koupím i toho zatracovanýho kostíka, je mi jedno, jestli si vyberou svůj týdenní mlsek v podobě čokolády, nebo právě kostíka. Věnuju se jim právě díky tomu, že mám dobře placenou práci a nemusím dřít. Můžu jim dopřát jednou za pár let i to moře, znají i dovolenou pod stanem u rybníka. Prostě mají šanci si zkusit od všeho trošku.
Pracuji na plný úvazek, ale nedělám přesčasy. Pokud to jde, tak o víkendu společně něco podnikáme, pokud se mi vyloženě nechce, klidně víkend prolenoším a děti se zabaví.