Názory k článku Pokřivený přístup

Úplně s tebou souhlasím. V dnešní době, kdy jde vše díky přesné medicíně předem zjistit, si myslím, že takovýto přístup matky je velmi nezodpovědný. Já nemám postižené dítě, ale žádné vyšetření v těhotenství jsem nepodceňovala. Je to sobecký a bezohledný přístup matky. Asi si neuvědomuje, co postižené dítě s sebou přináší. Ono je velmi jednoduché dát malého postiženého tvorečka někam do ústavu s myšlenkou, že se někdo o něj postará. A co svědomí? Takové hrdinky silně odsuzuji. Proto nic v těhotenství nepodceňovat, lékaři moc dobře ví, co dělají.

Táňo, váš pohled na postižené dítě v rodině je velmi tvrdý. Jen minimum vad lze zjistit před narozením, a některé jsou mnohem méně náročné na péči či finance než například poškození mozku, tzv. dětská mozková obrna, které může vzniknout v těhotenství, v souvislosti s porodem či v prvních měsících po narození, z neznámých příčin, a je rozhodně mnohem častější, nákladnější a náročnější na péči než třeba Downův syndrom.
Co tedy s nimi? Předem víme, že péče o ně bude dlouhodobá, většinou postižení zůstává, a závažné, někdo se ovšem zcela uzdraví nebo významně vylepší. Nevíme předem, kdo to bude (stejně jako u vad vrozených nevíme předem, zda dítě bude postiženo závažně, nebo zda vychodí střední školu a stane se "normálním" člověkem). Hlasovala byste pro euthanasii předem? Protože potratit tyto děti nelze, ale zátěž pro rodinu i společnost je stejná, či spíš vyšší?
Myslím, že žena, která se rozhodne postižené dítě nechat narodit, nebo ta, která porodí dítě zdravé, ale potom se projeví postižení a ona je odmítne dát do ústavu, nemá zapotřebí tyto úvahy poslouchat. Nikomu z nás do jejího uvažování a rozhodnutí nic není. Se slabšími, nemocnými a postiženými lidmi jsme solidární, zatím. Pokud se to změní, doplatí na to každý chronicky či vážně nemocný člověk, každý si bude svoji vlastní léčbu hradit sám - a bylo by to moc těžké, zaplatit třeba léčbu rakoviny nebo infarktu. Ale proč bych přispívala do systému na léčbu rakoviny konečníku člověku, který odmítá přispívat do systému na léčbu obrny mého dítěte? A nemyslím si, že by třeba nákladná léčba rakoviny a péče o takového nemocného do rodiny zasáhla méně než péče o postižené dítě...

Ponechat si, či neponechat si postižené dítě je volba tak těžká, že jakékoliv polemiky o správnosti takového rozhodnutí jsou téměř zbytečné. Jedno je jisté: nikdo z nás se do takové situace nechce dostat a když už se dostane, myslím si, že nikdo nemá právo takového člověka soudit nebo odsuzovat ať se rozhodne jakkoliv. Moje kamarádka je silně věřící a i když byla rozhodnutá si ponechat jakékoliv dítě, postižené nebo nepostižené, přesto podstoupila genetické testy, které jí bohužel vykázaly vysoké riziko postižení dítěte Downovým syndromem. Následovalo několik krutých týdnů plných obav, nervů a psychického utrpení, které se dozajista mohly na dítěti velmi podepsat. Polovina známých a příbuzných ji přesvědčovala o nutnosti amniocentézy, druhá polovina chápala její rozhodnutí odběr plodové vody nepodstoupit. Na odběr nešla, ale strach a obavy ji teď provázejí až do konce těhotenství. Ať to zkrátím - jestliže je žena z jakýchkoliv důvodů, osobních, náboženských, rozhodnutá ponechat si jakékoliv dítě, ať raději žádné genetické testy nepodstupuje. Ušetří si obrovské dilema, nervy do konce těhotenství a hlavně vyhne se tlaku okolí. Pokud si žena chce být částečně jistá, že čeká zdravé dítě, tak ať si připlatí za kombinovaný test v prvním trimestru na vyhledávání vývojových vad, který je mnohem přesnější než pojišťovnou hrazený test v 16. týdnu. Ale jistotu, že se nám narodí zdravé dítě nelze získat nikdy a nijak. Ať už komplikovaný porod nebo nezjistitelná vrozená vada může zamíchat všemi kartami... Přeji všem maminkám zdravé děti. Já sama jsem si peklem zvaným "amniocentéza a strach z toho co bude" prošla. A všechny ty stresy byly zbytečné, dcera se zaplať pánbůh narodila zdravá, ale jaké škody na její psychice napáchal můj nepopsatelný strach se terpve možná uvidí...

Mluvíš mi z duše!

Pro mě je totéž, zda by se něco přihodilo až v průběhu let po narození dítěte nebo zda by se to přihodilo ještě v mém břiše. Tak jako tak je to moje milované dítě a udělala bych všechno proto, abych se o něj zvládla postarat, ať už by bylo jakkoli postižené. Ono je to totiž tak: Co oko nevidí, srdce netrápí (nebo trápí míň); jen proto, že dítě ještě není vidět, že ještě nežije samostatně (že zkrátka ještě čerpá moje živiny pupeční šňůrou), bych nemohla jeho život ukončit jen proto, že jeho zdravotní stav neodpovídá mých představám. Jen proto, že není dokonalé. Jak moc by muselo být postižené, aby už bylo lepší jeho život ukončit? Kde je ta hranice? A navíc, kdo dokáže přesně říct, jak moc bude postižené? Nikdo.