Názory k článku Jak jsem kojila aneb náš boj o mléko

Asi jsem přehlédla, kde Susan napsala, že je někdo hloupý.
Napsala, že knížky o kojení jsou určeny pro maminky, co třeba kojení vzdají při prvních problémech.
Myslím, že vzdát kojení kvůli rozhryzaným bradavkám je pochopitelné, ale díky těmto knížkám mohla maminka zkusit používat kloboučky nebo mastičky, změnit polohu, než to vzdala apod. A taky vědomí, že je to normální, mnohým pomůže. A to je snad smysl těchto knih, ne? A navíc, porodnice nemají moc dobrou pověst, pokud jde o "zaučení kojení".
Já budu mít mimčo v březnu a díky dvěma přiručkám o kojení vím, že přijdou "laktační krize", že to může bolet, že to nemusí jít, že můžu kojit ve více polohách, že nemusím kojit dle časového harmonogramu, že nervy můžou kojení zastavit apod. A taky jak vybírat příkrm. Možná jsem měla štěstí na knihy.
Možná přílišné zklamání z toho, že maminka přestane kojit, souvisí spíš s obecnou citlivostí po porodu a taky podle mého víme pudově, že máme kojit. Knížky a články jen přilejí olej do ohně. Eva

Já tedy souhlasím se Susan, miminko čekám v březnu a myslím, že propagace kojení se soustředí na maminy, co to vzdají při první laktační krizi. Říkají, že tyto krize jsou normální a snaží se radit. To mi připadá docela dobré, takhle vím, že nemám čekat, že to půjde v pohodě a co můžu zkusit. Jestli z toho někteří vyvozují, že nekojící matka je špatná matka, mají jinou logiku než já.
Takže doufám, že si po porodu nebudu připadat jako krkavec, když přistoupím na příkrm. A pokud ano, nebude to vinou těch knih:-). Vinou těch knih se třeba budu o chvíli déle snažit. Eva

Musím říct, že jsem se už dlouho tak nezasmála a nepobavila. Je to napsáno moc hezky, nevážně a s nadhledem o vážné věci. Po prvním přečtení jsem si musela zajít pro kapesník, protože mi od smíchu a dojetí zároveň tekly slzy z očí i z nosa, pak jsem si ten článek přečetla ještě jednou. Autorce moc děkuji a přeju hodně štěstí, článek mi moc pomohl uvědomit si, že člověk nesmí brát vše vážně a musí zůstat s chladnou hlavou a být nad věcí.
Prcek přišel na svět o svatební noci tři týdny před termínem, ale i tak měl slušných 3450g a 50cm. V porodnici jsme neměli žádné zvláštní potíže, nepil sice předpisově, ale přibíral a byl spokojený. Domů jsem si přinesla krásné zdravé miminko, plně funkční a mlékem nalitá prsa. První tři tádny byly skvělé, mimi krásně pilo, mléka bylo spousty, v noci vydržel i 6 hodin spát, já byla v klidu a celá štastná a hrdá jak nám to jde..prostě idyla.
Pak to ve čtvrtém týdnu přišlo, jedno dopoledne prcek prokřičel a nebyl jinak k utišení, uklidnil se až v kočárku na odpolední vycházce. Když jsem ho pak rozbalila a očekávala obvyklý hladový pláč, jen tak lesklýma očima na mě koukal a ležel jak placek, ani mu nevadilo, že ho přebaluju. Pak odmítl i jídlo, což mě zneklidnilo. Tak jsem ho vysvlékla změřila teplotu (neměl) a pak jsem to uviděla, místo nad genitáliemi měl naběhlé a když jsem mu na to šáhla tak se zavrtěl, ani nezaplakal jak byl apatický. Fičeli jsme na dětskou pohotovost, kde nás s podezřením na překroucená varlátka poslali na urologickou pohotovost. Doktor diagnózu potvrdil, a že musí prcek na sál. Tvrdil, že pokud je to déle než pět hodin, tak musí to varle vzít, jinak že jej přetočí zpět a vše bude OK. Naštěstí to dopadlo dobře, byla to "jen" uskřinutá kýla.
Davídek ležel dva dny na intenzivce a nesměl pít, takže jsem odstříkávala a mlíčko schovávala "na horší časy". Pak ho přestěhovali na novorozenecké oddělení (neměl ještě 28 dnů) a já byla sním. První kojení bylo v pohodě, druhé méně, další ještě horší...skončila jsem na 20-25ml (z obou prsů dohromady). Malý svišť vyřvával hlady a já byla nešťastná, že není mlíko. Stres z operace vykonal své. Po dvou dnech řvaní mu setra dala příkrm z láhve a byl klid. Já byla v klidu, že malý konečně usnul a že se to teď zase zlepší. Chyba lávky..Mlíko stále nic, já ve stresu, malý cucal z láhve. Před propuštěním z nemocnice jsem jako zázrakem navážila 90ml a plná optimismu, že tu týdenní noční můru mám za sebou se těšila domů.
Doma byl v klidu, veselý, spal 8 hodin, ale večer usínal tak dvě hodiny za příšerného kraválu. Po týdnu jsme byli na poradně a ouha, za ten týden nic nepřibral, doktorka doporučila Nutrilon Omneo a že mám prcka dokrmovat. Já zas byla nešťastná, že nemám mlíko (kozy jak vozy a nic v nich) a příkrmu jsem se bránila. Nakonec jsem mu ten nutrilon dala, vypil denně tak 300-400ml. Dny ubíhaly a já neustále prcka přikládala, u kojení jsem i 6x vystřídala prsy, v noci když dlouho spal (8 hodin) tak jsem odstříkávala. Přes den jsem ho nejdříve docpávala svým mlékem a pak přišel na řadu Nutrilon. Mlíčko se po čase vrátilo, prsa byla nalitá, ale prcek zlenivěl a odmítal z prsu pít. Nastal asi 3týdenní boj, nakonec jsem vyhrála...ale toho kraválu co u toho nadělal, když řval tak nebylo slyšet vlastního slova. Díky tomu že pil na etapy, tak nabral hodně vzduchu a hodně blinkal, takže to, co pracně nacucal snadno šlo ven.
Když bylo toto období za námi, tak jsem si říkala paráda, zvládli jsme to a už bude kojení OK. Jenže...nevím z jakého důvodu, ale dostala jsem menstruaci, mléko bylo zase fuč. Prsa byly jen prázné vaky a Davídek hladový jak spisovatel. Takže jsme to celé zopakovali ještě jednou. Téměř dva týdny jsem dokrmovala, v noci ostříkávala, při kojení si ho přehazovala jak panenku a měla ho u prsu snad celoud dobu, kdy byl vzhůru. Pak přišlo zase období odnaučování. Šlo to snadněji, protože už jsem věděla jak na to, ale stálo to dost sil mimíska i mě. Teď jsem téměř týden bez láhve, prsa mám nalitá na večerní krmení jak po dlouhé noci, což jsem naposledy měla ještě před tou operací. Takže doufám, že teď, na začítku čtvrtého měsíce prckova života, jsou trable s kojením za námi. Prcek je spokojený, veselý, né že by byl samý faldík, ale hubeňour to také není. A co je nejhlavnější, jsem v klidu já. A to si myslím je pro kojení to nejdůležitější. Takže kojení zdar!!

Krásný článek :-). Já mám 3 měsíčního syna, který po porodu byl jak Šípková růženka, pořád spinkal a prso mi také vůbec nebral. Všechny maminky kojily a já koukala a nechápavě se ptala, proč zrovna to moje dítě pořád spí :-/. Pak nám řekli, že má žloutenku a že tyhle dětičky jsou prostě spavější, tak jsem se trochu uklidnila. Ale každý den před koupání je chodily sestřičky vážit a Adámek ne a ne přibrat ... Když nás pustili z porodnice, tak jsem po poradě s lékařkou začala přikrmovat, dlouho jsem se tomu bránila, ale nakonec vidím, jak je Adámek po Nutrilonu krásně nabaštěnej a spokojenej :-). Ještě stále kojím a chtěla bych co nejdéle, tak uvidíme, jak to bude dál.

Podlé tvého "post scriptum" je jasné, proč se tak rozčiluješ - protože jsi jedna z těch, co nekojila. U mě se nejedná o žádnou opičí lásku (mimochodem šimpanzi jsou kojeni 5 let!), ale jen o pouto, které přetrvává a zatím ho nechci zpřetrhat, protože kojení jednou za den nebo za dva dny mě nijak neomezuje ani nevyčerpává a můj miláček rozhodně nemá žádný hysterák, jen si občas dojde k mamce "cucnout".
Mimochodem si za svým názorem stojím. Hloupost není to, že někdo nekojí, protože nemůže, ale proto, že nechce. Já nikoho neodsuzuju, myslím si, že matky, co předem odmítají kojení nejsou v určitém směru psychicky vyzrálé.