Názory k článku Hračky - pomáhají rozvíjet, nebo tomu naopak brání?

Holky, buďte rády, že vám babičky vozí pro děti alespoň nějaké hračky, ať už se vám líbí nebo ne. Moje tchýně dala jako dárek našemu mladšímu chlapečkovi k jeho prvním narozeninám čokoládovou bonboniéru.. A to asi jenom proto, že byla pozvaná na oslavu, jinak by nedostal nejspíš vůbec nic. Vzhledem k tomu, že já neberu dárky jako nějakou "hodnotu" ale spíš tak, že si na někoho koho mám ráda vzpomenu a chci mu udělat radost, docela mě tento přístup mrzí. Ale už si pomalu zvykám, ani to nejde jinak poté co k jedněm Vánocům dostal starší syn plato kulatých žvýkaček a mladší syn nic, protože z hraček by přece v 10ti měsících neměl rozum :-) Přitom to není o penězích, konec konců dnes se dá i za tu dvacku koupit třeba autíčko a člověk má alespoň pocit, že tomu kdo dárek vybral stálo za to chvilku přemýšlet.
Tak jen abyste věděly, že existuje někdo, kdo by při pohledu na tchýni vybalující dětem jakokouliv blbost od Vietnamců seděl někde v koutku a zamačkával slzy štěstí :-))

S tou televizí - jak už tady vyplynulo, nepatřím k zásadním odpůrcům televize ani toho, aby se na ni koukaly děti - samozřejmě s mírou, taky znám lidi, jejichž děti sedí před televizí věčně a koukají úplně na všechno, to taky nemusím.

Myslím si totiž, že televize je velký manipulátor a že my můžeme a měli bychom informace v ní vysílané "uvést na pravou míru" a naučit dítě, aby se v nich orientovalo a dokázalo rozeznat podstatné od balastu. Prostě brát to všechno s veeeeelikou rezervou, a ne že, když to říkali na NOvě, tak to bude určitě pravda.;o))

Obávám se, že televize k našemu životu přece jen patří a děti, které jí budou úplně "nepoznamenané" pak riskují velký šok. Pamatuji se, jak mně v dětství nedovolili málem ani Večerníčka, ale později, když jsem jako větší koukala i na filmy, jsem nabyla dojmu, že nejsme normální rodina, protože se rodiče nerozvádějí a nechovají se k sobě hnusně ;o))

Ještě dodatek k předchozímu příspěvku - myslím si, že matka, která se soustředí pouze na dítě a trvá to dlouhodobě, má sklony úzkostlivě posuzovat svoji výchovu, projevy dítěte a všímá si věcí, které jiné nechají být. Výsledkem může být úzkostné a nesamostatné dítě, které reaguje na každý výkyv nálady u matky a později se cítí nejisté ve školce i ve škole.
V mém okolí je spousta dětí, které měly potíže se začleněním do školky i do školy. Jejich matky to dokonce považovaly za správné - bylo vidět že se jim dostatečně věnovaly a školka je prostě nemůže nahradit. To, že moje dcera do školky chodila ráda prý jen odhalilo (v jejich podání), jaká jsem mizerná matka, že školka je jí milejší než být doma! No, dcera je ráda i doma, i v kolektivu, prostě je v pohodě a já jsem za to moc ráda!!! Já jsem taková nebyla. Máme spolu opravdu pěkný vztah a myslím si, že by byl takový, i kdybych při mateřské pracovala.

Jani, neříkám, že by to měl být problém. Jen my vadí to neustále povyšování se některých lidí nad ty druhé. "Nemáme televizi, proto jsme lepší". Nebo: "Uznáváme skutečné hodnoty, proto nemáme televizi (na rozdíl od vás, lidí bez skutečných hodnot).

Já vím, že to tak nikdo přímo nenapíše, ale je to z toho cítit.

Jasně, televize je ve většině případů jen žrout času, který by mohl být vyplněn smysluplněji. Ale není třeba dávat lidem "s televizí" najevo, že jsou nějak horší. Nejsou. Jsou jiní. Jenže to si lidé "s televizí" o lidech "bez televize" myslí taky"...

No, Mirko, ale ber prosím v úvahu, že některé matky to prostě vidí jinak, pokud jde o práci. My bychom TEORETICKY mohli žít z manželova platu a mého rodičáku, mnozí žijí i za míň. Taky doma nemáme ani video, ani limuzínu (nemáme žádný auto), nemáme mikrovlnku, myčku na nádobí, na dovolené jsem nebyla 4 roky, naše dítě nemá značkové hadry, protože to považuju za zbytečnost, sportovní kočárek máme z bazaru za patnáct set, nábytek v bytě sebranej z chalupy a z manželova mládeneckýho bytu (z bazaru)... já pracuju jednak proto, že mě to baví, navíc máme na bytě dluh a ten zbytek peněz v podstatě investuju do toho, abychom mohli dobře jíst a nemuseli se moc uskrovňovat ve vlastních zálibách. A fakt si nemyslím, že by syn trpěl tím, že pracuju. Naopak - kdybych nepracovala, asi bych byla dost frustrovaná a přenášelo by se to i na něj.
Už jsem to tu někomu psala, ale zopakuju to - teď syn spí a já končím s prací. Když spí, tak mne nepotřebuje. Když pracuju přes den, věnuje se mu někdo jiný - a věnuje-li se mu u nás doma, protože pracuju doma, tak není problém práci přerušit a věnovat se mu i během dne. A když srovnávám své zkušenosti s tím, co jsem viděla u kamarádek, příbuzných atd., tak mám dokonce pocit, že se mu věnuju víc, protože většina dvouletých dětí, které znám, si přes den prakticky hrajou samy v pokojíčku. Já si se synem maluju, čtu, díváme se spolu na pohádky, hrajeme si s autama a se zvířátkama, a když se denně dívá 10 minut na Večerníčka, 30 minut na Kouzelnou školku (na tu ale ne každý den) a nějakých 5 minut na datla Woodyho, tak mi těch pár minut fakt nepřijde, jako že ho odkládám k televizi. On ty pohádky komentuje a během nich spolu komunikujeme, co vidí, co se tam děje atd. Ve dvou letech mluví velice dobře ve větách, má obrovskou slovní zásobu, zná barvy, počítá do čtyř, zná i některá písmenka a dokáže říct, jakým písmenkem začíná nějaké slovo, na obrázku pozná i vcelku "nestandardní" zvířátka jako třeba lamu, delfína nebo sysla, což by asi neuměl, kdybych se mu nevěnovala. Vycházím vstříc JEHO potřebám, ale taky mám nějaké své - a myslím, že jsem našla vcelku rozumný kompromis. Nevím, mám dojem, že dítě ve dvou letech nepotřebuje moji péči 24 hodin denně, a kdybych se mu věnovala ještě víc, tak by z toho nejspíš zmagořil. :o)