Názory k článku Klíčovou dírkou – Škola rodiče volá!!!

Xantipo,
funguje to částečně, chodí tam jedna holčička ze třídy, tak se střídáme, ale pouze ve směru TAM - ze školy na trénink, zpátky už to nefunguje, protože bydlí na opačném konci města a nejezdí autem, jezdí jinou linkou trolejbusu. Přece jen to je částečná pomoc - nemusím tak často pospíchat z práce.
Z tréninku si každý vozí děti sám. Bude to asi ještě dost dlouho trvat, myslím si, že tak 10 let je věk, kdy se dítě může začít samostatně pohybovat po městě, dřív bych se docela bála. Co myslíte vy?

Co se týče kroužků a školy - jsem ráda, že v tom nejsem sama. Dcera (2. třída) se nadchla pro moderní gymnastiku, ale to znamená čtyřikrát v týdnu trénink, kdy dorazíme domů v 19 hodin, někdy celou sobotu dopoledne + k tomu závody, ty jsou na celý den. Aby kompenzovala jednostrannou zátěž, chodí ještě jednou týdně plavat. Úkoly do školy běžně doděláváme v půl desáté večer. Volné odpoledne neexistuje. Sama se ptám, zda to na ni není moc. Já jsem pro změnu nechodila vůbec nikam, takže jsem času na relaxaci měla dost, ale ten čas jsem proflákala s kamarádkou po ulicích. Ideální by bylo trochu ubrat, trénovat dvakrát v týdnu by mohlo stačit, ale tady se musí chodit takhle, jinak dítě nestačí ostatním. Dceru to baví, unavená se necítí, školu zvládá poměrně dobře, jsem to já, kdo si připadá jako taxikář a už nestíhám nic "svého". Manžel slíbil, že se zapojí, zatím se moc neprojevil. Prarodiče jsou ochotni maximálně jednou týdně. Kvůli kroužkům nestíhám domácnost, ta jede na velmi "úsporný" režim. Je toho na mě moc a kdyby se nejednalo o jednoznačně dceřino přání, omezila bych to a počkala, až si bude schopna dojet sama.
OTÁZKA : V jakém věku byste dovolili dítěti, aby jelo samo tramvají s jedním přestupem na druhý konec města? V cestě je ještě přecházení dvou frekventovaných křižovatek, jedna není řízená světly. Celé cestování trvá asi 45 minut.

Já jako matka čerstvého prvňáčka jsem s ostatními rodiči tehdy před 9 lety seděla na třídní schůze někdy okolo vánoc a poslouchala paní učitelku, která nás rodiče peskovala jako malé žáčky, že dětem nekontrolujeme dostatečně tohle, tamto a že stále zapomínají. Rodiče přeci musí tašku dítěte zkontrolavat 2x, 1x večer a 1x ráno, co kdyby žáček večer z té tašky něco vyndal. To mě fakt rozčilovala a tak jsem učitelku šokovala dotazem, že jak mám dítě vychovávat, když ono ví, že zodpovědnost za školu je na mně, na rodiči. Proč tedy za zapomínání trestá učitel dítě a ne rodiče. Pak by to bylo správné. Učitelce se má připomínka zdála přísliš troufala a pak sdělila, že mě omlouvá pouze mé mládí. S hrůzou jsem zjistila, že do dnešní doby se vůbec nic nezměnilo a že je to stejné, někde i horší. Učitelům jsem celou dobu sdělovala, že dle světových výzkumů se po českých dětech chce příliš encyklopedických znalostí a nerozvíjí se samostatné myšlení, o diskuzi ani nemluvím. Kdepak, s nikým to ani nehlo, jsou přece tak zvyklí a když to funguje, proč to měnit. Často jsem se setkávala s tím, že když jsem přišla na schůzku, paní učitelka to okomentovala slovy: "á, už tu máme i maminku, která nesouhlasí se školstvím, ale stejně s tím nemůže nic dělat.
Nevyhovuje to ještě někomu?" Nikdo se samozřejmě neozval, ale pak po schůzce mi někteří říkali, že si to myslí také, ale říct to nahlas? To ne. Pro mě je to lehké, já mám přece chytré dítě, ale co oni. Po zkušenostech 9 tříd, kterými dcera úspěšně prošla, se jim nedivím. Někteří učitelé jsou opravdu postychtiví. Na mě nemohli, tak si léčili komplexy na dceři. Neodsuzuji všechny učitele, někteří byli opravdu výborní, ale proč jich je tak málo. Můj mladší syn má nastoupit do 1. třídy. Dost se toho děsím, protože syn je tak jiný než má starší dcera.

Tak mě článek inspiroval k otázce, kdo vlastně chodí to té školy, děti, nebo rodiče? Trochu to vypadá, že dítě chodí do školy jen proto, aby nosilo domů úkoly pro maminku a tatínka. Proč vlastně musí mít děti podepsané v deníčku kde co? K čemu to slouží? Nezačne se náhodou dítě spoléhat na to, že maminka zjistí a připomene mi že mám úkol, vždy´t mi ho musí podepsat? Nebylo by pro rozvoj samostatnosti dítěte vhodnější upozornit paní učitelku ve škole, že dítě, nikoliv já, rodič, jsem zodpovědný za své domácí úkoly atd? Pro paní učitelky je určitě pohodlnější spoléhat se na to, že zodpovědnost za splněné úkoly přebírají rodiče, ale je to tak správné?
Samozřejmě omluvenky jsou jiná kategorie, tam je to bez diskuse.
Jistě, první třída je nápor pro celou rodinu, proč si ale uměle přidělávat stres? Já chodím do práce za kterou jsem zodpovědná, a práce dítěte je zase škola, za tu si odpovídá samo. Já jej mohu motivovat jinak, než "dozorem", třeba vedením k tomu, že každý jsme si zodpovíme to, co máme na starosti. Mým úkolem je chodit do práce a vydělávat pro rodinu penízky, úkolem dětí je učit se a plnit si školní povinnost, jejichž výsledek bude patrný na vysvědčení. Tak každý přispějeme do rodiny něčím jiným, a přesto společným. Jistě, rozhodně ubezpečím dítě, že kdykoliv bude potřebovat pomoct, poradit atd. s úkolem či učivem, jsem tu pro něj. Ale to je o něčem jiném než: Co bylo ve škole, máš ukoly? Už je máš napsané? Jestli se nebudeš učit .... atd.

Ahoj Magdo,
zrovna jsem si říkala, že naše holčiny musely nastoupit do první třídy stejně :-) Já tedy slzu neuronila ani jednu, na to mám babičky - někdo musí zůstat "normální".
Dcera prošla obdobím několikaměsíčního těšení, po té obdobím: "já do školy nepůjdu" (cca první týden) a teď je už snad někde uprostřed. Občas má záchvaty, že ji něco "hrozně nebaví", nebo je něco "hrozně těžký" nebo zase "strasně lehký".
Trošku mě děsí ten chaos, který na ZŠ panuje ten propastný rozdíl v tom, jaké nároky na samostatnost se kladou na šestileté caparty (zlatá školka).
A podepisování úkolů a notýsků ... Musela jsem dceři dlouze vysvětlovat, proč se na ten 1 cm2, který zbývá, nepodepíšu celým dlouhým podpisem, ale dělám parafu. Zdálo se jí to málo :-)))