Názory k článku Proč nejsou děti ve škole šťastné?

K článku mohu říct snad jen to, že je jakobych ho sama psala. Bohužel se stále nacházíme toliko ve fázi inkubační, kdy se myšlenky teprve klubou tzv. na povrch a než přejdou do praxe jako obvyklá norma, bude to ještě velmi dlouho trvat.Bohužel pro moje děti (19,15,9 let). I v odpovědích některých přispěvatelů zde je možno zachytit vzorně zažitá dogmata, která nás nutí až posedle se zaobírat neustálým hledáním viníků a vin namísto objektivního hledání funkčních cest k vytčenému cíli, kterým by snad v případě školství mělo být dítě vyspělé v občana orientujícího se v okolním světě, občana, který se nedá obalamutit, který zná svou hodnotu stejně jako hodnotu ostatních lidí a oplývá množstvím užitečných znalostí (každý dle svého nadání pro tu kterou oblast). Bohužel naše školství je namnoze zahlceno učitelskými osobnostmi, které lze regulerně hodnotit jako psychopatické, a to, zdá se, v míře fatálně útočící na duševní zdraví našich dětí. Samozřejmě, že existují učitelé, kteří jsou celými lidmi s kvalitními morálně volními vlastnostmi, ale je jich nepoměrně méně než těch průměrných a velmi špatných. Pak se mnozí rodiče se svými dětmi modlí, aby jejich dítě nedostalo v příštím školním roce obávanou učitelku či učitele...neboť jim často nic jiného nezbývá. A to je velmi, velmi špatné. V běžném mezilidském kontaktu, je-li vážně narušen, se můžete obrátit na kupř. soudní instituce s reálnou nadějí, že váš problém bude autoritou úřední alespoň částečně uspokojivým způsobem vyřešen. V oblasti školství se však takovéto páky využívají minimálně, přesto, že naše děti mnohdy zažívají těžkou újmu na svém duševním zdraví, která se mnohdy dá srovnat s újmou způsobenou fyzickým atakem, který je jaksi automaticky trestně-právně řešen. Duševní újma způsobená dítěti se však stále hodnotí jako cosi nepodstatného, snad je to proto, že zlomená kost je objektivně hmatatelná, kdežto zlomená duše hmatatelná není, tudíž pro nás, lidstvo klanící se matérii, je tato újma obtížně hodnotitelná. Celé je to vlastně o tom, co očekáváme od budoucnosti a nakolik si dokážeme uvědomit, co k vede ke kýženým cílům. Neboť "oko za oko činí svět slepým" (Gándhí). Žijeme ve slepém světě. Kdo dokáže otevřít oči?

Věro,
tak to mi taky připomnělo moje školní léta.Přesně jako Věřina učitelka (jen s tím rozdílem,že šplh mi šel,skok do výšky taky,ale v běhu jsem se časově prostě nevešla do výkonnostních tabulek-jakéhosi odznaku zdatnosti,podle kterého se známkovalo)!Od té doby jsem nenáviděla tělocvik (a nechápala,jak se může někomu tento předmět líbit!),protože mi hyzdil vysvědčení.Na gympl jsem se bez problémů dostala-ale tam mi moje tělocvičné snažení se stejně přineslo 3 z TV,i kdybych se na hlavu stavěla.Přesto jsem se dotala i na VŠ a po absolutoriu udělala rigoróza.
Někdo si řekne,no tak se nic nestalo.Hmm,stalo-dodnes jsem nenašla vztah k běhovým atletickým disciplínám a vůbec celé atletice,tím potažmo ke sportu a dodnes k nim cítím odpor,který ve mně vypěstovaly tělocvikářky.Cítím to jako velkou škodu,protože se mi třeba líbily míčové hry,plavání,bruslení,aerobik,ale z toho se ,bohužel,neznámkovalo :o(((

Ahoj Milado a sally.Tak první den ve škole už je za náma.A zuzanka se začala těčit.Hurááááá.Aby jí to vydrželo.Sally:to,že chce psát,je její aktivita a SAMA si řekne,co jí mám předepsat.Pokud má o něco zájem,proč ji v tom bránit?To jsem nikdy nedělala a dělat nebudu.A přehnané ambice?Díky jejímu zájmu a naší snaze ho rozvinout,jezdí už dva roky SAMA na koni,a chce u koní pracovat.Bude to její věc,jak si vybere,ale zrovna z tohoto povolání zrovna nejsem nadšená.Milado:u malého se ta motorika určitě spraví.Je pravda co píšeš o procvičování.Já mám třeba zkušenost z jedné školky,ze které si po ukončení druhé řídy dcery přinesly domu 5(slovy:pět)výkresu.Což si myslím,že je sakra málo.Hlavně že si paní učitelka pořád něco psala,četla a chodila kouřit do ředitelny.Každé dítě se vyvíjí jinak a třeba malý tomu přijde na chut.Moje mladší dcera například začala chodit v deseti měsících a mluvit až ve dvou letech.Eva

Evo,
no, pořád nevím, proč musí umět psací písmenka před nástupem do první třídy. V té první třídě budou přeci ze začátku hodně cvičit tu motoriku a určitě víc, než to můžeš ty kdy zvládnout doma (kromě vlastního "psaní" budou mít přeci i různé výchovy - výtvarnou, pracovní, tělesnou - takže tomu denně věnují i několik hodin).
Jinak jestli to chceš fakt zkusit, tak co na to jít opačně - ukázat jí takovou ozdobnou kudrlinku (napiš několik písmenek "e" za sebou) - a pak řekni "jéééé koukej, vždyť to vypadá úplně jako písmenka "e" a ještě to navíc může být "l"... podobně jednoduché je třeba "i". Prostě začněte ne tím, že "teď budeme psát písmenka", ale úplně náhodně třeba při kreslení - ta ozdobná kudrlinka může být klidně kouř z komína nebo rámeček - "koukej jak jsi šikovná, vždyť tohle vypadá jako písmenko". Je možné, že se malá před tebou "stydí", nebo že se bojí, že nebude "úspěšná" a tak to vzdá rovnou.

Evo,
a proč malou nutíš do psacích písmenek? Psací písmo vyžaduje velmi vyvinutou jemnou motoriku, a k té děti opravdu dospějí až později, v těch šesti sedmi letech. Takže nutit jí dělat něco, na co "nemá" je zbytečné. Proč myslíš, že se v systémech, které začínají s psaním dříve (britové mají povinnou školní docházku od čtyř, američani od pěti) děti učí tiskací písmo? Proč české děti začínají až po šestém roce právě s těmi čárkami a kolečky a tečkami a vlnovkami? Nekaž malé radost z písmenek, a nech jí jít jejím vlastním tempem. Ve škole se po ní ty psací písmena (tím myslím celé svázané slovo) nebude chtít ještě hodně dlouho.
Jestli jí chceš pomoc, tak zkuste různé činnosti právě na jemnou motoriku. Kromě vlastního psaní a kreslení zkuste různé skládačky, vyšívání (třeba kulatou jehlou vyšít křížky do kanavy), navlíkání korálků - ale musí jí to bavit. Já mám z tebe trochu pocit, že na ní kladeš příliš velké nároky a zbytečně jí stresuješ. Malá by měla všechno brát jako hru - a ne u toho plakat a být nešťastná.