Snažíme se 4 - Antikvariát

Když jsem se seznámila s Petrem, připadal mi jako zajímavý, přitažlivý muž ve věku mé cílové skupiny (já 25, on 33). To jsem ještě netušila, že si ho přesně za rok vezmu a do dalšího roka se nám narodí Anička.

Výborně jsme se bavili, ze začátku hlavně o práci a i když jsme potom dospolupracovali, vídali jsme se dál. Za jeho brýlemi býval neprůhledný výraz pracovního nadšení a já nic netušící, jsem se zamilovávala víc a víc. Až mi/mě jednoho dne dorazil mail, v kterém se mi "přiznává", že mu z předešlého dlouhodobého a nepovedeného vztahu zůstali doma dva malý indiány. Ofinu jsem vyfoukla až po strop, oči obrátila tamtéž, ale věděla jsem, že zpátky už to nejde, je pozdě, jsem v tom až po uši. Zbývalo jen se s tím vyrovnat. Obávala jsem se propasti, která by mezi námi mohla vzniknout. Já jsem byla trdlo sotva vylezené ze školy a Petr zklamaný, oklamaný, smutný táta od dvou dětí. Trochu mi to usnadnilo popovídání si o základních detailech, zjistila jsem, že jeho příběh vlastně znám - můj skoro stejně starý bratr má stejně velké kluky, je rozvedený stejně dlouho a prošel si podobným osudem. To co si prožil Petr, jsem já měla před časem v přímém přenosu doma. Uvědomila jsem si, jak je počet mých nerozvedených známých zoufale malý a založila jsem si novou dušičku do mého antikvariátu použitých a odložených.

Musím přiznat, nezasáhnul mě hned na začátku ten zářivý pocit, že je to ON, mého srdce šampión. Zajímal mě, byli jsme si blízcí životním stylem, humorem, ale zároveň vzdáleni životními zkušenostmi. Ta bariéra přece jenom nebyla tak malá. Měla jsem strach, že ty silné okamžiky, které se podle mě dají zažít jenom jednou, už prožil v originálu s ní a se mnou to bude jenom kopie. Hezká, ale kopie. Všechno, co bude pro mě poprvé, bude pro něj už podruhé. Věděla jsem, že to bude velké sousto a kdo ví, jestli ho zkousnu. Věděla jsem, že kdyby náš vztah měl pokračování, bylo by to žití v podivné trojici, když nepočítáme děti. Že jednou budu muset svým dětem vysvětlovat, že ta paní co nám křičí na tatínka, je máma od kluků.

S odstupem času, bez úmyslu něco měnit, nebo něčeho litovat, se marně a taky asi zbytečně ptám, jaké by to bylo, mít normální rodinu. Bez zkažených prvních společných Vánoc s Petrem, se strachem, co se, proboha, bude dít. Bez natahování se o děti, když se zpozdí platba výživného. Bez žárlivé izolace dětí po naší malinké svadbičce. Bez nečekaného zasahování do našich plánů. Bez zbytečného vymývání mozků klukům, kteří napětí ventilují buď neustálým mytím rukou, nebo pláčem večer v posteli. Bez jedovatého očkování proti jejich ještě neexistujícímu sourozenci, který v tu dobu nebyl dokonce ani v plánu, natož na světě. Bohužel, vždy to končí u dětí.

Někdy si říkám, miláčku, proč jsme se nepotkali před patnácti lety, proč mě tehdy nebylo víc než třináct, proč jsme bydleli takovou dálku od sebe … ale možná by jsme dnes nebyli tak blízko.

Nerada dávám dobře míněné rady, ani nechci nikoho zrazovat, ale z vlastní zkušenosti vím, že to chce opravdu důkladnou úvahu a velkou odvahu, vzít si "chlapa z druhé ruky". Nijak to nesnižuje jeho kvality, možná právě naopak, ale bohužel nese to s sebou riziko, že vám s ním do života vtrhne i další naprosto cizí člověk, kterého by jste jinak asi nepotkali. Který si myslí, že máte někoho, na koho nemáte právo. Protože ty roky před váma, byli prostě před váma. Poprvé už jednou bylo.

Kdoví co se zase změní, pokud naše snažení bude mít nějaké malé ovocíčko. Raději nemyslet. Už jsem se přistihla, jak hledím na nastávající maminku asi v osmém měsíci u pokladny platit nějaké dupačky a zavzpomínala jsem si, že já jsem taky takto před rokem vybírala šatičky, ladila barvy a vzory, laicky hodnotila pleny, měla hrůzu z porodu, testovala prázdné kočárky, šila povlečeníčko a hladila své bříško. Radši jsem rychle potřásla hlavou a vynadala si, ať si chráním maják, nebo mi na něj začne kapat.

Bříško mě překvapuje čím dál víc. Pan doktor sliboval, že měsíčky se dostaví do pětatřiceti dnů po poslední pilulce a ony nic. Za dalších pět dní, jsem za ním s nadějí, zda nejsem v naději, naklusala. Test jsem si nechtěla dělat, protože bych se testovala každý druhý den a to je právě o tom majáku. Pravil, že nic nevidí, ale to ještě nic neznamená. Bříško vydatně bolelo, i na jemný dotek, natož na silnější "dotek" malé nožky v sandálkách, skoro jako v začátcích, když jsem čekala Aničku. Hm, bohužel, za dalších pět dní bylo jasné, že tento měsíc se nezadařilo.

Ještěže se poptal taky na dítko, protože bych mu zapomněla přiznat, že ještě pořád vydatně kojím. Popřál mi hodně úspěchů a zkonstatoval, že jako zasloužilá kojná bych byla v jeho ordinaci rarita, kdybych otěhotněla. Takovou pacientku má jenom jednu a ta je prý taky z etnika (byl velice ohleduplný, opravdu ho cituji přesně), kde se kojí i pět let a během té doby se stihne ještě otěhotnět, donosit a porodit třeba dvě děti, ve snaze připravit stát o další přídavky. Takže úkolem nejbližších dnů je dítě s citem odstavit. Jelikož až v devátém měsíci si začala zvykat na lžičku, bude to chtít opravdu andělskou trpělivost. Bije se ve mně snaha neukracovat Aničku o nic dobrého s touhou po dalším dítěti, a obávám se, že takto to bude asi celý život. Pokud budu mít aspoň dvě děti, pořád budu chtít dát oběma všechno, ale přece budu muset to všechno dělit. I když už dnes dělím svou pozornost mezi tři děti, tak to asi nebude tak hrozné.

A na závěr si slibuji, že nebudu civět na holky s bříškem, to bych z toho brzy zblbla. A taky bych vypadala jako úchyl :-).