Aby škola nebolela

Na začátku každého školního roku bývá veškerá pozornost soustředěna na prvňáčky. Ti jsou plni očekávání, první den nemohou dospat, všichni cítíme, že celá budoucnost je před nimi zcela otevřená. Prvňáčci navíc nedělají znuděné obličeje, když má projev dospělá autorita, ale vzhlížejí k ní s patřičnou úctou a obdivem. Neznevažují učení, protože se chtějí naučit a většina z nich má i jasnou představu, co to má být. Od druhého ročníku už je začátek školního roku všední záležitost. Do školy vstupuje zkušený ostřílený žák. Neví sice přesně, co se bude učit, ale tuší, že to bude velmi podobné jako v první třídě. Neočekává žádné dramatické změny.

Na co se žáci vyšších ročníků po prázdninách těší? Osobně jsem přesvědčený, že poměrně málo žáků se těší na školu a na školní poznávání. I když je pravda, že už i u nás se můžeme setkat se školami, kam – slovy rodičů – děti pospíchají ráno na sedmou hodinu, protože se tam od nulté hodiny děje spousta zajímavých věcí. Takových škol je zatím pořád významná menšina. Většina dětí přijímá k mé velké lítosti školní učení jako nezbytnost, asi jako když si musejí ráno čistit zuby nebo když venku prší nebo je horko.

Mnohé děti zejména na prvním stupni se těší na své učitele. Je dobré, když mají děti své učitele rády a chtějí jim dělat radost. Někteří mí kolegové poněkud snižují hodnotu toho, když se dítě učí kvůli někomu a něčemu. Prý by se mělo učit z vnitřních pohnutek. Nepochybně mají pravdu. Nicméně se domnívám, že zejména u malých dětí není nic špatného na tom, když se učí také kvůli někomu a pro někoho nebo dokonce pro něco.

Nejvíc se asi žáci těší na kamarády. Dlouhou dobu s nimi nemohli diskutovat ty zásadní události, které se každý den odehrávají, probrat život, jak přichází, konzultovat osobní záležitosti. Povídání s vrstevníky je tak nesmírně důležitá věc, že rodiče i škola by měli vytvořit speciální předmět nazvaný Klábosení. A když už to nejde celoročně, tak alespoň na začátku školního roku. Někdy učitelé i rodiče v září prohlašují, že žáci jsou duchem ještě na prázdninách. Vůbec tomu tak není, oni jen musejí důkladně prodiskutovat životně důležité události, které zažili o prázdninách, zopakovat si nahlas prázdninové zkušenosti, zaregistrovat zpětnou reakci přátel na nově získané názory. Dítě vstupuje do autentického vztahu ke svým partnerům. Matematika nebo přírodopis nepředstavují zatím vhodnou platformu pro vytváření tak důležitých mezilidských vztahů. Rodiče i učitelé by měli této činnosti vyhradit množství času a měli by je podporovat. Jde o učení jako každé jiné.

Jak přispět ke zdárnému školnímu roku?

Rodiče si uvědomují, jak je důležité dobře začít, jak snadno se zpočátku nachytají špatné známky a poznámky a jak obtížně se později odstraňují. Jenže řada rodičů výrazně vyčerpá svou vychovatelskou energii na konci školního roku při hodnocení vysvědčení. Zejména v případě neúspěchu slibují dítěti i sobě, že teď bude všechno jinak, žádné lítání venku, žádná televize nebo počítač, jenže prázdniny, příjemné zážitky, sluníčko a voda vše zahladí, a v září je vše zase v zajetých kolejích.

To je velký a častý problém řady vychovatelů, že chtějí řešit problém právě ve chvíli, kdy se určitá událost stala a kdy už se s ní nedá nic dělat. Špatné známky a dvojka z chování se nemají řešit 30. června. Nejvhodnější doba je okolo 1. září. Někteří rodiče jsou s řešením brzy hotovi. Neučil ses, žádné kolo a výtvarný kroužek, každý den odpoledne budeš sedět doma nad učením. Pravidelné vysedávání nad učením nepochybně napomůže, jenže známe to. Jestli nemá dítě o učení zájem, neví, proč se má učit, cítí se ukřivděné, nespokojené a pak může sedět u učebnic dlouhé hodiny a stejně se nic nenaučí. Mnohem důležitější je napomoci dítěti, aby alespoň v některých školních činnostech spatřovalo smysl, aby měly hodnotu pro jeho současný vlastní život. Nejlépe se to děje propojením se zájmy, koníčky, které dítě má. Dítě se něco učit chce, jiné oblasti přijme jako nezbytnost a k některým přistupuje poněkud laxněji. Je škoda, že zatím škola i rodiče velmi často mají představu renesančního člověka, ovládajícího dobře a se stejným zaujetím všechny dovednosti a znervózňuje je vybočení z těchto představ. Je ale jasné, že není možné se stejnou vervou se angažovat ve všech oblastech.

Nestačí jen připomínat

Důležité také je, jak pomohou rodiče dítěti vpravit se znovu do školních povinností. Děti školního věku nemají ještě dostatečně upevněné stereotypy spojené se školou a se životem, takže po každých prázdninách se musí začít znovu. Určitě to trvá jen pár dnů, ale dítě větší či menší pomoc potřebuje. Chodí do školy pátým rokem a pořád ještě neví, že si má večer připravit všechny věci do tašky. Ráno pak v půl osmé zoufale shledává potřebné pomůcky, polovinu toho zapomene a přinese poznámku. Podle mého soudu se nic zlého nestane, když rodiče po několik prvních dní zintenzívní dohled a pomoc i u starších a jinak samostatných žáků. Měli by po nějakou dobu i výrazněji organizovat čas dítěte. To bylo zvyklé na poměrně volný režim o prázdninách a adaptace na školní podmínky potrvá nějakou chvíli. Uspořádat věci, připravit věci do tašky, oživit navyklý životní rytmus, výrazně narušený prázdninami apod. Rodiče dokážou předvídat kolizní situace, dítě podstatně méně. Nestačí však jen připomínat a druhý den pak vyčítat: „Já jsem ti to říkal!“ Dítě je nutné dovést k akci, ke splnění požadavku. Vše je možné dělat s taktem, aby se už téměř dospělé dítě necítilo jako zcela nesvéprávný mrňous.

V prvních dnech školního roku je žádoucí věnovat pozornost informacím, které dítě o škole podává. Nejde jen o látku, kterou se má naučit, úkoly, které má vypracovat, ale i o klima, atmosféru ve třídě, změnu konstelace vztahů mezi spolužáky. Někdy se vymění učitel, přijde do třídy nový spolužák a dítě se přestane cítit dobře. Často si rodiče mnohem až později uvědomí, že dítě od počátku vysílalo signály o situaci, nikdo je ale nebral vážně. Při výměně učitelů je žádoucí, aby hned zpočátku září byla třídní schůzka. Je jasné, že ještě nejsou žádné známky, ale učitelé by měli sdělit své přístupy, očekávání, požadavky. Zejména menšímu dítěti může někdy trvat delší dobu, než se sžije s novým učitelem. Přitom bychom mu mohli docela dobře pomoct.

První dny nového školního roku slouží také k tomu, aby i rodiče sdělili dítěti svá očekávání, své představy o následujícím školním roce. Rodiče by nejprve měli realisticky zvážit, co je v silách dítěte, čeho může reálně dosáhnout. Je možné si vymyslet, že se dítě bude každý den učit 2 hodiny, že místo tří čtyřek bude mít na vysvědčení pět dvojek, že nebude mít žádné poznámky a na televizi se bude dívat pouze v pátek a v sobotu... Jenže nerealisticky sestavený plán se sesype jako domeček z karet během čtrnácti dnů. Velké zklamání přináší rodičům, když spojí nerealistické cíle s bohatými prémiemi za splnění. Když se pak dítěti nedaří tyto cíle splnit a rezignuje, mají pocit, že „je mu všechno jedno, ani nové kolo, o které tolik stálo, je nedokázalo vyburcovat z letargie“.

Představy se asi budou lišit podle ročníku dítěte. Ono samo nemusí dobře odhadovat, co je v daném roce nejdůležitější, na co by se mělo soustředit a jaké jsou konkrétní nároky. Rodiče by si však měli uvědomit, že například v souvislosti s přechodem na druhý stupeň bude školní zátěž poněkud jiná než dosud, určitě vědí, že mají jasné přání, aby se dítě přihlásilo do šestiletého gymnázia, možná očekávají, že letos se začne věnovat víc francouzštině, že si občas samo připraví večeři, že bude chodit bez doprovodu na klavír...

Samozřejmě je velmi dobrá investice radit se o všech školních záležitostech hned od první třídy s dítětem. Ono možná bude zpočátku pasivní, bude překvapeno, že se s ním někdo domlouvá, když dosud dostávalo pokyny, příkazy, možná bude i nedůvěřivé, ale časem se víc zapojí. Zejména když pochopí, že jeho názor bereme vážně, že alespoň v některých případech přijmeme jeho argumentaci. Dítě, které cítí, že je bráno vážně, je angažovanější a lépe přijímá zodpovědnost za vlastní život.

Plánovat i příjemné činnosti

Velmi se přimlouvám za to, abychom dítěti programově od počátku roku plánovali i příjemné činnosti. Jsou velmi důležité pro uchování duševního zdraví, svěžesti a chuti do života. Škola je poměrně stejnorodá, jednotvárná činnost. Je proto žádoucí „oslovit“ i jiné součásti osobnosti dítěte. Je také pověra, že vážná práce je nudná, otravná, že musí trochu „bolet“ a že všechno, co je zábavné, prováděné s radostí, není učení. A tak někteří rodiče pokládají počítač a zejména hraní her za zbytečné maření času, jiní sem zařazují čtení, sport, již zmíněné povídání s vrstevníky... Dělají leccos pro to, aby dítěti omezili přístup k této činnosti nebo se alespoň nepříjemně tváří a mají mravoučné poznámky. Není výhodné, když dítě má při zábavě pocit, že dělá něco nesprávného, že by se mělo učit, že musí být neustále ve střehu, kdyby se rodiče zeptali, co dělá.

Jedno doporučení bych měl pro všechny děti bez ohledu na věk. Měli bychom pokračovat v prázdninovém režimu a vést děti co nejvíc k pohybu, k pobytu venku. Zatímco před dvaceti, třiceti roky nebylo doma mnoho lákadel a tak děti přirozeně hodily tašku do kouta a celá odpoledne lítaly venku, dnes je silná konkurence v televizi, v počítačích, venku se zhoršují přirozené, neorganizované příležitosti, rodiče mají větší strach z pobytu venku... Navíc, děti zejména v určitém věku mají pocit, že tělesné aktivity jsou jen pro malé děti, jejich tělo nebývá v tomto období příliš obratné, pleť příliš lákavá a tak jsou nejraději zalezlí doma u televize. Je žádoucí „vyhnat“ je do kroužku, do knihovny, na fotbal. Možná se to víc týká dívek, jistě však ani mnozí kluci nezůstávají příliš pozadu.

Jako rodiče investujeme mnoho energie do toho, aby mělo dítě nové oblečení, boty, pomůcky, zaplatíme nějaké kroužku, hodiny angličtiny. Ovšem největší výzva je zajistit, aby vzdělávání dítě bavilo. Pokud tomu tak není, těší se ve škole dítě výlučně na prázdniny, na spolužáky a na přestávky, při kterých si trochu zadovádí. A to je moc málo, na takových základech se současné vzdělání staví moc špatně. Někdy si úkol příliš zjednodušujeme, když dítěti nabízíme motivy ke vzdělání, které jsou vhodné pro dospělé. Mnoha dětem je absolutně lhostejné, jestli budou za deset let pracovat v zahraničí nebo doma, jestli půjdou na vysokou školu nebo ne, jestli poté budou v práci potřebovat angličtinu nebo ne. Buď tedy dítě jaksi přesvědčíme, že to tak má být, že je to samozřejmé nebo je pro učení angličtiny získáme něčím, co je jeho vývojové úrovni bližší. Třeba že porozumí počítačovým hrám, že vyjede do zahraničí, nebo že mají milou paní učitelku či strhujícího pana učitele.