tisk-hlavicka

Šašek

Dokáže spolehlivě rozložit jakoukoli hodinu. Jeho poznámky pravidelně působí jako rozbuška smíchu celé třídy, je noční můrou kantorů a idolem mnoha zakřiknutých spolužáků. Sám se však často cítí jako štvanec, neustále hnán potřebou pozornosti a uznání, které si nedokáže vydobýt jinak. Třídní šašek.

„Šaškuje do nemožnosti, předvádí se a působí v dětském kolektivu rušivě. Zkusili jsme už ledacos, ale nic nepomohlo – ani tresty, ani domlouvání. Nedá si pokoj! Kde je klíč k téhle záhadě?“

Takhle doslova nám píše jedna ustaraná maminka. Nechť nám její dotaz poslouží jako úvod k celé další úvaze. V tomto případě jde o docela milého kloučka, dobře nadaného, jedináčka, na kterém při vyšetření v podstatě žádné zvláštní nápadnosti neshledáváme, až na tu jedinou, že se totiž tak „nemožně předvádí“ a „otravuje“ paní učitelku i druhé děti.

Mamince můžeme odpovědět, že s tímhle svým trápením rozhodně není sama, že nejde o nějaký mimořádný „případ“, že skoro v každé třídě se nějaké takové dítě vyskytne a že následkem dětského šaškování se škola nezboří. Jenomže to bychom jí asi moc nepomohli. To ona jistě ví – a trápit se bude dál. Nezbývá tedy nic jiného než hledat společně onen tajemný „klíč k téhle záhadě“.

Předně si prosím povšimněme, že šaškování je daleko spíše chlapeckou záležitostí než dívčí. Souvisí to jednak zřejmě s větším mužským smyslem pro legraci, zábavu a tedy i předvádění, na druhé straně patrně i s většími těžkostmi chlapců v přizpůsobování se nárokům rodiny, školy i dětské společnosti.

Není šašek jako šašek

Za druhé musíme připustit, že obraz dětského šaškování ve třídě není zcela jednotný. Má několik podob. Jsou školáci třeba hezky urostlí, tělesně zdatní, kteří si hrají na miminko. Žvatlají a všelijak se pitvoří, jen aby přitáhli pozornost svého okolí. A chovají se vůbec tak, jak by to odpovídalo dítěti sotva na začátku mateřské školy, což pochopitelně ve věku školním je už nepatřičné, těžko stravitelné a veskrze protivné. Zasloužili by označení spíše „šašíčkové“.

Jsou dále děti, které samy od sebe ani žádné zvláštní šaškárny dělat nechtějí, ale z podstaty své biopsychické konstituce jsou prostě neklidné, příliš aktivní, impulsivní, na každý drobný podnět musí ihned reagovat atd. – jak to zapadá do známého obrazu tzv. lehkých mozkových dysfunkcí. Stávají se rušivým živlem ve třídě a přitahují k sobě pozornost ostatních, i když samy za to vůbec nemohou. Jsou v trapné situaci a dříve nebo později si to uvědomí.

Nabízí se jediné východisko: Když už sebou musí mlít, tak ať je z toho aspoň zábava – odborně řečeno: zpětná pozitivní sociální odezva. Provozovat „pohybové uvolnění“ (čili všelijak se protahovat, vstávat a sedat, hledat svačinu nebo lézt pod lavici) jen tak naprázdno, naprázdno sebou trhat při každém náhlém podnětu, naprázdno být roztržitý a nedávat pozor, to zajisté žádné uspokojení nepřináší. Tak alespoň zívat hodně nahlas, lézt pod lavici nápadně, jít se napít a dělat u toho „opičky“, to přece jen něco vydá. Třída se směje, což společenský status postiženého znatelně povznáší. Jsou to tedy svým způsobem „šaškové z nedorozumění“.

Jsou však i děti, které se předvádějí „vyspělejším“ způsobem. Využijí každé příležitosti, aby pobavily třídu. Něco se děje a ony vyprsknou smíchy. Je ticho a on či ona pronesou poznámku, kterou třída přijme jako podnět k veselí. Někdo udělá chybu a „třídní šašek“ se mu pošklebuje. Ať se děje cokoliv, má k tomu průpovídky. Tváří se, jako že „já nic, já muzikant“, a hraje přehnaně překvapeného, když ho někdo napomene.

Je jasné, že se chce vytáhnout a že smích a uvolněnou náladu ve svém okolí záměrně vyvolává. A dopadá to tak, že všichni kolem už předem čekají, jak se v určité situaci onen výtečník zachová – a on samozřejmě nemůže vypadnut z role, kterou už jednou přijal a která mu přináší určité uspokojení, byť náhradní. Není to humor, je to spíše nezdrženlivá provokace, přičemž hranice mezi šaškováním a drzostí je tu mnohdy nejasná. Tedy jakýsi „šašek – provokatér“.



Touha po uznání

Ale jako vidíme někdy negativní posun od šaškování k drzosti, můžeme zaznamenat u jiných dětí spíše pozitivní posun k vtipu a humoru. Takové děti však své vtipné postřehy zpravidla nevykřikují a samy nestaví své schopnosti na odiv, jak to dělají opravdoví školní šaškové, hodní toho jména. Učitelé tyto jemné posuny dovedou zpravidla rozlišit a humoristu přijímají, zatímco šaška nikoliv.

S dětmi je to horší. V sociogramech prováděných s dětmi základních škol od čtvrtých ročníků výš byli v našem výzkumu třídní šaškové ještě většinou označováni za „humoristy“. Zřejmě proto, že v šedivosti školního vyučování jsou zdrojem zábavy a uvolňují pracovní napětí. Současně také ochotně berou na sebe nevůli a nepřízeň paní učitelek a pánů učitelů, neboť jinak by takováto učitelská nepřízeň ohrožovala rovnoměrněji celou třídu, kdežto takhle je soustředěna jenom na toho jednoho, který si o to soustavně koleduje.

Psychologie nás učí, že u všech typů školního šaškování musíme hledat v pozadí zvýšenou potřebu daného dítěte získávat u druhých ocenění, obdiv, pozornost či vůbec přijetí – a tím vylepšit a povznést svou identitu. Šaškování je tedy jakousi náplastí, a to neúčelnou, na neuspokojení v základnější sféře citové a společenské. Tam zpravidla hledáme vysvětlení a tam pak také míří i naše pomocná a nápravná opatření.

Šaškování a předvádění je mnohdy typickým rysem chování u dětí, kterým se nedostalo a nedostává přirozeného citového přijetí a uspokojení v rodinném prostředí. Setkáváme se s ním velmi často u dětí trpících psychickou deprivací, ať už vyrůstají např. v ústavním prostředí nebo i ve vlastních rodinách, které ovšem svou funkci dobře neplní. Objevuje se však také u dětí, které byly (ať už fakticky, nebo jen zdánlivě) zbaveny dřívější, třeba až přepjaté, přízně a sympatie „svých lidí“, např. po narození mladšího sourozence.

Jiným příkladem jsou děti, které byly v rodinném prostředí dlouho udržovány malými a roztomilými a nad jejich dětskými hříčkami a předvádivým chováním se kdekdo v rodině rozplýval nadšením. Ve škole, v soutěži s ostatními ostřílenými dětmi, jsou pak překvapeny, že se jim nového uznání nedostává. Neuspokojená potřeba pozitivní identity je vede k tomu, aby si ocenění dobývaly zaměřeně – jenomže to neumějí jinak než dřívějším (a dnes už neúčelným) předváděním svých roztomilostí čili šašíčkováním.

Místo smíchu přijetí

Kde hledat pomoc a nápravu? Trestání a domlouvání opravdu moc nepomáhá, jak na to ostatně přišla i maminka, která nám poslala dopis citovaný v úvodu. Moc nepomáhají ani posměšky, ani jakékoliv ponižování dítěte za takové chování. Víme-li však, že v pozadí je velmi pravděpodobně určité citové neuspokojení, budeme především hledat způsoby a možnosti, jak dítěti dodat vědomí jistoty. Totiž jistoty, že se s ním ve škole (stejně jako v rodině) počítá jako s plnoprávným a plnohodnotným členem, že tu má své místo, že jej všichni přijímají a že se na „své lidi“ může spolehnout. Hned podotýkám, že splnit tento požadavek zrovna v případě třídního šaška není vůbec snadné. Stojí to dost sebezapření.

Další zásada zní: nežádoucí chování pokud možno nijak neposilovat svou kladnou pozorností, zájmem, smíchem apod. (Ale jak tomu zabránit u dětí, že?) Paradoxně však posilovací účinek má i naše rozčilování, vzrušení a jakákoliv negativní odezva. Šaškování dítěte ve třídě by prostě (pokud jen možno) nemělo budit žádný ohlas. Má jít kamsi do vzduchoprázdna. Pak je největší naděje, že se utlumí, ztratí, odezní. Nejlépe je dávat dítěti klidně a věcně najevo, že jeho předvádění a šaškování je prostě „pod jeho důstojnost“, že je to pozůstatek z dávného dětství, že je zbytečné, neužiteční, k ničemu.

To je ovšem jen první polovina nápravného postupu. Ta druhá znamená, že budeme posilovat pochvalou, oceněním, uznáním to, co dítě dělá vyspěle a „na úrovni“. Má poznat, že se může uplatnit a „vytáhnout“ v celé řadě věcí, které imponují druhým dětem i dospělým, a že to vůbec nemusí být ve škole. Už jednou jsme je vyjmenovali v pojednání o šprtovi, tedy jen stručně: sport, tělocvik, tělesná zdatnost a síla, rukodělné dovednosti, technika, zajímavé sbírky a nezvyklé dovednosti, hudba, příroda , dramatické vzdělání (vzpomeňme na blízkost s humoristickým nadáním, alespoň u některých dětí) atd. Neboť teprve tento pozitivní pomocný přístup je to, co zvyšuje vnitřní jistotu dítěte a povznáší jeho identitu, takže se svého „náhražkového“ uspokojení může konečně vzdát a místo něho prožívat uspokojení pravé a vývojově perspektivní.

Autor působí v Psychiatrickém centru Praha

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.