Labyrint cest ke kvalitnímu čtenářství

Spory jsou vedeny o to, zda existuje porucha dyslexie, zda potřebujeme diagnózu dyslexie k tomu, abychom potřebnému dítěti poskytli pomoc. Stále živá je otázka, zda nelze většinu poruch čtení pojednat v rámci větších či menších odchylek od normy.

Čtení v centru pozornosti

Není zpochybňováno, že nedostatky v rozvoji čtenářských dovedností komplikují dítěti přístup ke vzdělání a současně významně poznamenávají jeho osobnostní rozvoj, vztahy ke vzdělání, k vrstevníkům i k dospělým. Vzhledem k postavení, které zaujímá dovednost číst v současné společnosti, se v případě trvalejších neúspěchů jedná o škody závažné. Proto je také podpoře čtení věnována významná pozornost ve srovnání s jinými dovednostmi. Naopak jen velmi málo výzkumů se zabývá nedostatky v matematice, podstatně chudší je literatura, nápravné postupy. Potíže ve čtení mají mnohem širší dopad než potíže v matematice, popř. v jiných předmětech.

Lze pozorovat značnou nepředpojatost při zkoumání specifických poruch čtení. Vše, co může přispět k porozumění potížím v osvojování čtení a prospět jeho rozvoji, je vítané a využívané. Zanedbávány nejsou ani oblasti, které se zdají být na základě současného stavu poznání mechanismů vzniku poruch čtení neperspektivní. Např. již nějakou dobu převládá názor, že podstata poruch čtení není ve zrakovém vnímání. Přesto se oftalmologové i psychologové dál zabývají tímto smyslem.

Šamani a ti druzí

Pro českého čtenáře je pohled na současnou odbornou literaturu zajímavý i tím, že v publikacích nebo časopisech, které jsou pokládány za seriózní, se prakticky nelze setkat s u nás velmi populárními postupy – s kineziologií, biofeedbackem, barevnými filtry Irlenové apod. Problém však nebývá v tom, že by šlo o postupy zcela a vždy neúčinné, má se za to, že nabízená vysvětlení účinků nelze odvodit z poznatků vědy. Navíc efekt těchto postupů je obtížně zjistitelný, protože jejich propagátoři se velmi často brání klasickému ověřování efektivity. Je třeba jasně prohlásit, že těchto postupů využívají lidé nadšení, ochotní pomoci, ale velmi často velmi nevzdělaní v oblastech, kam svou pomoc směřují.

Již jsem uvedl, že neurovědy přinášejí neuvěřitelné poznatky o dětském nervovém systému, ale nelze z nich přímo odvodit jednoznačná pedagogická či psychologická opatření. Poznatky o mozku zvyšují důvěryhodnost každého pedagogického programu či techniky, nicméně není pro to opodstatnění. Ke stejným, a to i velmi progresivním postupům lze dospět na základě poznatků např. pedagogické či vývojové psychologie.

Ještě se setkáme i s tradičním medicínským pojetím, které jednoznačně spojuje výraznější potíže ve čtení s poškozením či s dysfunkcí mozku (viz Bavorský předpis – MV 2/2000, str. 10 — 11). Osobně jsem přesvědčen, že tradiční medicínské pojetí se dostává do výrazné menšiny.

Porucha, nebo odchylka?

Většina autorů však formuluje své závěry ohledně poruch čtení mnohem opatrněji a volí pro ně neobvykle jemný slovník. Dobrým příkladem může být president Mezinárodní dyslektické společnosti (dříve Ortonova společnost) Gordon F. Sherman: „Poruchy učení pak vznikají v závislosti na vážnosti a lokalizaci změn mozku, plasticitě nervového systému, dostupných kompenzačních kognitivních strategiích a podmínkách prostředí.“ Mluví o změnách, které z hlediska následného rozvoje čtenářských dovedností představují nevýhodnou podmínku. Vůbec není jasné, nepředstavují-li přednost z hlediska rozvoje jiných dovedností. Proto se také méně používá porucha, postižení a více odlišnost, odchylka, jedinečnost, jiný průběh.

Mám-li vyjádřit tento názor jasněji, pak jsem znepokojen, jak snadno používáme (a nejsme sami) termín porucha pro označení i banálních, přechodných, dílčích odchylek. Kolik se dnes objevuje mezi dospělými nerozpoznaných dyslektiků, dysgrafiků a dysortografiků! A u dětí se zdá, že vývojově podmíněné zaměňování levé a pravé ruky, nedostatečným rozvojem čtení zapříčiněné záměny písmen, problémy ve čtení způsobené rodinnou stimulací, jsou šmahem nazývány poruchou. Ke zhoršení situace přispívá nepochybně i známý fakt, že velmi značná část dětí, které vejdou do odborného pracoviště, odejdou s diagnózou.

Výzkumy se týkají jak běžného čtenářství, tak odchylek. Dochází ke vzájemnému obohacení obou oblastí. Zkoumány jsou psychologické předpoklady čtení, ovlivnění čtenářských dovedností, normální průběh rozvoje čtení, specifika čtení v jednotlivých předmětech, efektivita jednotlivých metod výuky čtení apod. U nás má zejména oblast zpracování běžného rozvoje čtenářství značné rezervy.

Pasti kritérií

Úporná snaha se týká koncipování kritérií poruch čtení. Nemohu popřít, že každá doposud vytvořená kritéria jsou vzápětí zpochybněna a napadena jako nevhodná. Nenašel jsem jediné kritérium z těch, která vcelku běžně používáme, které by bylo přijímáno bez výhrad.

Vezměme např. u nás obvyklou podmínku výrazného rozdílu mezi úrovní rozumových schopností a čtenářským výkonem. Zpochybňovány jsou tradiční pojetí inteligence i samotné testy inteligence. Podobně se má za to, že stanovit úroveň čtení na základě rychlosti čtení je značně zjednodušující, byť se jedná o důležitou charakteristiku. A když už překonáme nástrahy jednotlivých veličin, měli bychom vzít v potaz mechanismus „regrese k průměru“, který způsobuje nemalé nepřesnosti v predikci poruchy čtení na základě rozdílu mezi IQ a ČQ.

Této skutečnosti si všiml již v 19. století Galton, když se snažil predikovat jednu charakteristiku jedince na základě jiné – např. výšku syna na základě velikosti otce. Všiml si, že synové malých otců jsou opravdu menší než průměr, nicméně větší než otcové, naproti tomu synové velkých otců zpravidla byli větší než průměr, nicméně menší než otcové. Uplatnění tohoto principu na predikci čtenářské výkonnosti na základě úrovně IQ znamená, že není správné očekávat u dítěte s IQ 120 stejnou úroveň čtení, ale poněkud nižší. Podobně u dítěte s IQ 80 zjistíme častěji ČQ vyšší než 80. Děti s vyšším IQ pak vykazují rozdíly, které ve skutečnosti nejsou, u dětí s nižším IQ nezjišťujeme rozdíly, které fakticky jsou.

Clinton i Blair stojí o čtenáře

Přesto jsou přijatá a jasně vyjádřená kritéria respektovaná praxí. Uznává se, že bez kritérií nelze dělat seriozní výzkum, nelze srovnávat výsledky jednotlivých šetření a obtížné je i zajištění školní a zdravotnické péče o dyslektiky. Zejména státní školní systémy, které na péči o dyslektiky poskytují prostředky, stanovují poměrně striktně vymezená kritéria. V České republice tomu tak není. Někteří kolegové stále tvrdí, že nelze stanovit přesnou hranici pro dyslexii přesto, že sami implicitně takovou hranici mají a v praxi ji systematicky používají.

Výzkumy se týkají jak nápravy poruch, tak prevence. S pomocí dítěti se nečeká, až je diagnóza spolehlivá, za dostatečně silný důvod je pokládáno, že dítě má výrazné potíže ve čtení. Pomoc dítěti je poskytována i v případě, kdy se ještě neučí číst, ale je evidentní, že je ohroženo budoucími problémy. Tento přístup má nespornou logiku. Jestliže umíme dítěti s dyslexií pomoci a zmírnit jeho obtíže, nepochybně jim dokážeme i předcházet. U nás zatím jednoznačně převažuje pomoc dobře a spolehlivě rozpoznaným dyslektikům nad prevencí, ovšem např. praktické materiály V. Pokorné signalizují možnou změnu akcentů.

V České republice je podpora a rozvoj čtenářství téměř výlučně záležitostí některých profesních a zájmových skupin, případně jednotlivců. Čtení je téměř výlučně soukromou záležitostí jedince. Příslušné státní orgány ve školství a v kultuře se o čtenářství ve společnosti nezajímají. To ostře kontrastuje se zahraničními přístupy, kdy stát pokládá všestrannou gramotnost (chcete-li čtení) za velmi důležitého hybatele rozvoje vzdělanosti. O významu čtení mluvil ve svých zprávách o stavu Unie prezident Clinton, o čtenářství se zajímá premiér Blair, zmiňovaným bavorským pokynem se na tiskové konferenci pochlubila ministryně školství a kultury apod., státní orgány se podílejí na propagaci čtení.

Rodič jako odborník

Dochází také ke změně postavení laiků a odborníků. Odborník zaujímá víc roli konzultanta, koordinátora péče o čtení, případně o dyslektické dítě. Vlastní činnost s dítětem vykonávají v podstatně větší míře rodiče, učitelé a koneckonců i samotné dítě. Na významu získávají i nejrůznější podpůrné rodičovské skupiny. Jistě není nad osobní setkávání. Rozšiřující se připojení domácností na internet však umožní řadě rodičů sdílet osud svého dyslektického dítěte s ostatními rodiči i s odborníky bez nezvládnutelných finančních a časových nákladů. Jsem připojen k jedné takové internetové diskusní skupině a opakovaně jsem překvapován nejen úrovní diskuse, ale i ochotou debatujících poskytnout si informace, zkušenosti. Už i u nás organizují rodiče dyslektických dětí klubová setkání, při kterých diskutují o problémech, vyměňují si zkušenosti a zároveň vykonávají soustředěný tlak na školské a státní orgány, směřující ke zlepšení podmínek pro dyslektiky.

Obecně jsou potíže čtení pokládány za výzvu k intenzívní, systematické, dlouhodobé práci s dítětem. V této souvislosti nemá dlouhodobě šanci žádný specialista, dokonce ani možnosti učitelů nejsou neomezené. O to víc vystupují do popředí osoby blízké dítěti, které s ním mohou pracovat pravidelně, v kratších úsecích, vhodně využívat pozitivní rozpoložení dítěte. Rodič je v tomto pojetí brán za plnoprávného člena týmu odborníků.

Značný důraz je kladen na zájem jedince o čtení. Čtení není pokládáno za samozřejmou hodnotu, ale je třeba pro ni dítě získávat. Dospělý chápe a plně si uvědomuje, že když se nenaučí číst, nepřečte si ani televizní program, ani vkladní knížku. Dítě toto samozřejmé poznání nesdílí a nepřijímá. Proto je žádoucí zájem povzbuzovat mnoha přirozenými i rafinovanými způsoby.

Nadějná zjištění bez praktického významu

Dále je intenzívně zkoumán mozek, probíhají genetické studie, hledá se gen odpovědný za dyslexii. Znovu připomínám, že řada objevů vzbuzuje velké naděje; jejich současná praktická využitelnost je však velmi malá. Nezmínil jsem např. poznatek, že u dyslektiků jsou častěji zjišťovány poruchy imunitního systému. Ty souvisejí s některými geny šestého chromozomu. Do těchto míst bývá lokalizována i porucha čtení.

Jestli zde je perspektivní stopa, těžko říct.

V souvislosti se čtením se mi jeví jako neopominutelná myšlenka kritických period ve vývoji jedince a otevřených oken poznání. Jednoznačně jsme směrováni do oblasti předškolního věku. Je docela dobře možné, že se objeví poznatek, který výrazným způsobem posune naše porozumění normálnímu čtení i jeho poruchám. Dosavadní poznatky nepřispívají zatím přímo k psychologické a pedagogické praxi.

Uvedl jsem sice, že značná pozornost je věnována vytváření diagnostických kritérií poruch čtení. Na druhé straně obtíže při uplatnění medicínského i tradičního psychologického přístupu vedou k požadavku poskytovat dítěti pomoc bez ohledu na diagnózu, pouze na základě analýzy výkonnosti v dané oblasti. Termín zdravotní postižení je nahrazován speciálními potřebami. Dítěti je pak poskytována pomoc v první řadě ne proto, že je postižené, ale proto, že má určité speciální vzdělávací potřeby.

Ani v nejmenším nepochybuji o tom, že se v průběhu studijní a pracovní kariéry zvyšují v některých směrech nároky na jedince. Ve všech těchto oblastech hraje dovednost číst významnou úlohu. Proto si také podpora a rozvoj dovednosti číst zaslouží naši maximální péči. Dětem bych poskytl stejné týmy odborníků, trenérů, psychologů, lékařů, fyzioterapeutů, proutkařů, servismanů, manažerů, kteří pečují o vrcholového sportovce. A čtenářství bych přál alespoň takovou pozornost a podporu ze strany státních orgánů, jaké se dostává vrcholovým sportovcům. Medaile jsou vynikající, nicméně z hlediska perspektiv jedince i společnosti je kvalitní čtenářství zásadnější.