Účinná zbraň bezbranných

Vždycky jsem pláč dětí považovala za vinu rodičů. Takoví rodiče, a tímto se jim hluboce omlouvám, mi připadali tak trochu neschopní.

Dokud se nenarodil Vojtěch.

Jestli k nám děti opravdu přicházejí z nebe, tak mám takové tušení, že náš Vojtíšek musel mít v nebi nějaký pořádný průser, takže ho odtamtud štandopéde vyšoupli, a rovnou k nám.

Vím, že jsem se nechovala vždycky dobře, na některé své činy rozhodně nejsem hrdá a našlo by se i něco, co bych ráda zamkla za dveřmi třinácté komnaty svého srdce. Ale tenhle trest zdá se mi býti přeci jen trochu nespravedlivý.

Pláče.

Pláče pořád s výjimkou chvil kdy znaven usne v mé náruči, šátku, či kočáru. A s výjimkou chvil, kdy má v puse mé prso a saje. Je to už sedm týdnů a já už trochu otupěla. Když se mě někdo zeptá, proč to dítě tolik pláče, přistihnu se chvilkami, že jsem si toho řevu vlastně ani nevšimla. Podvědomí vypnulo příjem.

Je najedený, dostatečně. Je v suchu, není mu zima, nebolí ho bříško, není ospalý a přesto řve.

První týdny řval jen když jsme ho nechali v postýlce. Když jsme ho vzali do náruče, tak přestal. Teď, zřejmě fascinován svým znělým hlasem, řve i když ho chováme.

Řve tak, až se mu spustí rýma z nosu. Takže ho vezmu do náruče a jdeme odsát nudle. To ho pro změnu rozčílí tak, že řve. Uklidním ho v náručí, položím na chvíli do postýlky, abych si mohla dojít na záchod nebo napít a během deseti vteřin se bytem rozezní uši trhající řev. Jdu se podívat co se děje. Vojta leží v postýlce, nudle až na bradě a řve z plna hrdla. Přestane jakmile ho zvednu. Jdeme odsát nos, který se pláčem ucpal a kolotoč se opakuje.

Jeho sestra hraje na housle. Zřejmě tedy trénuje plíce, aby mohl hrát přinejmenším na trubku, v lepším případě na heligón.

Jeho otec mě v prvních týdnech podezříval, že mu nedávám dost jíst, že pláče hlady. Pochopil po jednom dlouhém, probrečeném víkendu. A včera mi přinesl kytku. Můj muž, který kytky nosí jen ve dnech životního jubilea, přišel včera s krásnou růží a dával mi jí se slovy "Děkuju, že se o Vojtu tak hezky staráš, i kdy tolik pláče."