Děti, které se rodí v srdci

Dne 30.března 2005 jsem se zúčastnila přednášky psycholožky dr. Jiřiny Prekopové na téma Noví rodiče a přijaté děti, pořádané Sdružením pěstounských rodin v Brně. Její přednáška o terapii pevného objetí ve vztahu k přijatým dětem do náhradní rodinné péče ve mě vzbudila naději, že se konečně dočkám odpovědi na některé své otázky, se kterými jsem se potýkala v průběhu péče o naše přijaté děti.

Kde jinde by měla terapie pevného objetí pomoci, než právě u dětí, jimž se objetí a přijetí nedostávalo a z toho vznikaly jejich různé problémy. Tato přednáška ve mě vyvolala spoustu nových otázek a vedla mě k dalšímu zamyšlení. Nejsem však psycholog a nemám tak dlouholeté zkušenosti. Mnohé věci proto jinak vnímám a především jinak prožívám.

Dopoledním tématem přednášky bylo o postavení jednotlivých členů v rodině. Nemohla jsem se ztotožnit s myšlenkou lineárního uspořádání jednotlivých členů rodiny, tak jak jej prezentovala paní dr. Prekopová. Toto lineární uspořádání působí na mě velice plošně. Snad se hodilo zde přítomným sociálním pracovnicím a psychologům, kteří si nás zařazují do různých tabulek a podle toho hodnotí. I právníci by se zde našli ve spojitosti s praxí občanského zákoníku - linie příbuzných v řadě přímé a kdo bude po kom dědit a zaplatí daně.

Já jako "náhradní" matka vnímám celý problém mnohem více do hloubky. Proč neumístit jednotlivé členy ne do řady, ale do celého prostoru! Při studiu matematiky jsem zjistila, že existuje nejen trojrozměrný prostor vnímaný našima očima. Matematikové používají vícerozměrné prostory, kam umísťují své matematické modely. Také každý rodič vnímá své dítě dalšími smysly, než jen očima. Je to srdce, které vztahu s dítětem dává vícerozměrný prostor. Co takhle srdce "náhradní" matky. Co všechno musí prožívat a vtěsnat do svého srdce. Kolik věcí by tam ráda ani neviděla, ale jsou tam a s bolestí je prožívá.

Postavení jednotlivých dětí v náhradní rodině je ovlivněno mnoha faktory, se kterými se v "klasické" rodině nesetkáváme. Už jen kolik okolností ovlivňuje příchod tohoto človíčka do nové rodiny. Není tu ta vždy přítomná klasika, kdy si po devítiměsíčním očekávání přivážíte miminko z porodnice, na které se těší celé Vaše okolí. Už jen čím vším musí náhradní rodiče projít, než přijde dítě do rodiny - testy, posudky, nejistota - jaké dítě bude, kdy bude, zda ho přijme i širší rodina a okolí. Z kojeneckého ústavu si mnohdy nepřivážíme malé usmívající miminko, nad nímž v kočárku se každý rozplývá. Už v přijatém batoleti se rýsuje určitá osobnost, která neposedí, lítá sem a tam a sama si určuje náruč, do které chce právě vlítnout. Takové dítě vyvolá mnohdy rozpaky v okolí a my přesto dále budujeme vztah k tomuto človíčku.

Ráda vzpomínám na dobu, kdy k nám přišlo první dítě do rodiny. Změnil se nám svět. Dítě k nám přišlo poměrně "brzy" po té, co jsme si podali žádost. V té době jsem koketovala s myšlenkou, nakolik by se můj vztah k tomuto dítěti změnil, kdyby se nám narodilo vlastní dítě.

V praxi je běžné, že rodina preferuje vlastní dítě před přijatým. Je to zcela přirozené. Vztah k vlastnímu narozenému dítě je postaven na přirozeném základu, vztah k přijatému dítěti si musíme budovat ve svém srdci a tento vztah je mnohem křehčí. Do vztahu s přijatým dítětem vstupuje mnohem více faktorů, které ovlivňují jeho další vývoj. Ve vlastním narozeném dítěti mnohdy v nesčetných situacích nalézáme sami sebe, ať jsou to kladné nebo i záporné zkušenosti. Jeho záporné vlastnosti nám usnadňují mnohem častěji dítěti odpouštět provinění s tím, že my jsme nebyli lepší. A i přes tato provinění se z nás snad stali dobří lidé. U přijatého dítěte se také setkáváme s kladnými a bohužel více viditelnými zápornými vlastnostmi, které si dítě přináší s sebou do nové rodiny (vlivem odlišného temperamentu, dědičných vlastností, zážitků prožitých v původní rodině nebo v ústavu). Poněvadž jsme sami v dětství touto zkušeností "nedobrého" chování neprošli a okolí se s ním také nesetkalo, občas nás chování přijatého dítěte více vyvede z rovnováhy s podezřením, "aby mu to nezůstalo".

Dítě, které přichází první do rodiny ať adopcí nebo narozením, má své jedinečné a nezaměnitelné místo. S adoptovaným dítětem sice neprožíváme zkušenost s těhotenstvím a porodem, avšak samotná adopce a přijetí dítěte je také takový porod. Neprožíváme sice těhotenské nevolnosti, ale mnohdy běhání po úřadech a vyšetřeních v nás vyvolává také různé nevolnosti a slabším povahám je z toho na zvracení. Až s podáním žádosti o přijetí dalšího dítěte trochu otrneme.

Přijetím prvního dítěte jsme se stali rodiči. Toto dítě má v našem rodinném životě prvenství. Byl to první člověk, který nám začal říkat maminko, tatínku.

V pořadí třetím přijatým dítětem v naší rodině bylo batole více než o rok mladší než byl první přijatý syn. S tímto dítětem jsem mohla prožívat okamžiky mateřství, které první přijaté děti musely prožívat v ústavu - první nejisté krůčky, krmení lžičkou, první slůvka. Díky této zkušenosti i jeho povahovým vlastnostem jsme si bližší.

Avšak prvenství má stále náš první přijatý syn. To s ním děláme první zkušenosti i nezdary. To s ním se poprvé učíme být rodiči - první třídní schůzky, úspěchy i nezdary ve škole, a nyní první dítě v pubertě. To s ním poprvé můžeme prožívat, co to i ono, dobré i zlé, s námi rodiči ve výchově dětí udělá.

Právě před dvěma roky jsem se zúčastnila rodinné terapie pro rodiny se zdravotně postiženými dětmi. V té době jsme se začínali dovídat o zdravotním postižení, které má naše nejmladší přijaté dítě. Měli jsme namalovat ostrov a na něj zobrazit své nejbližší. Mnozí pojali svůj ostrov zeširoka, umístili na něj své širší příbuzenstvo a přátele. Já jsem tam umístila pouze naši početnou rodinu. Ostrov měl tvar loďky, která pluje ve vlnách. Dnem lodi je naše víra. Jednotlivé členy naší rodiny jsem zobrazila jako bubliny, které byly od sebe různě vzdáleny. Některé se dotýkaly nebo protínaly podle toho, jak jsem tenkrát vnímala vztahy jednotlivých členů naší rodiny.

Dnes by jejich postavení bylo zase jiné. Vztahy jednotlivých členů rodiny, podle toho jak děti dorůstají a odrůstají, se mění. Ti nejmladší jsou v co nejtěsnějším kontaktu s rodiči, protože mnohem více jsou odkázání nejen na jejich pomoc, ale je tu větší potřeba fyzického kontaktu. Ti starší se postupně osamostatňují a vzdalují z těsné blízkosti rodičů. Také jednotliví sourozenci mají k sobě různě blízko. Zvláštní postavení tu zaujímá buď nejmladší člen rodiny nebo postižené dítě, které potřebuje pomoc všech členů rodiny. Tak jsem nejstarší děti umístila na přídi své loďky a rodiče na záď. Děti jsou pohonem této lodi, my rodiče určujeme směr.

Tenkrát jsem naše nejmladší, zdravotně postižené, dítě umístila úplně vzadu v těsné blízkosti za námi, neboť všichni členové rodiny jej museli táhnout, aby tuto plavbu s námi zvládlo. Dnes by se nalézalo někde uprostřed našich dětí. Za rok se z něj stal stmelující prvek naší rodiny a také život s jeho postižením nám zpětně dává sílu budovat naši rodinu. Rodina našla trochu jiný směr, ale nikdo loď neopustil. Tenkrát jsem se totiž ocitla v krizi, když jsem si začala uvědomovat, co jeho postižení bude znamenat pro náš další společný život. Zda vůbec budu schopna takto těžce postižené dítě vychovávat, aby se péče o něj nestala pro ostatní členy rodiny omezující. Musela jsem si uvědomit hranice svých schopností i možnost volby takové dítě vrátit do ústavu. Do té doby bylo pro mě spíše přítěží se svým postižením. Nyní se stalo novou silou pro naši rodinu. Naše loďka se tedy hnula z místa. Nabrala trochu jiný směr. Dále od lidí, s nimiž jsme se doposud stýkali. Jeho postižení nám neumožňuje, abychom se s ním zúčastňovali různých společenských akcí či setkání. Lze ho brát jen do míst, kde jsou lidé ochotni akceptovat jeho zvláštnosti v chování. A tu po roce zjjšťuji, že naše loďka se posunula k jiným ostrovům, kde jsou lidé pracující se zdravotně postiženými lidmi nebo mají takového člověka v rodině nebo v blízkosti.

Dalším tématem přednášky, které mě zaujalo, je vztah nových "náhradních" rodičů k původním biologickým. Do naší rodiny přicházela batolata bez zkušeností s původní rodinou. Když jsem se s nimi snažila navázat rozhovor, na co si pamatují, než přišli k nám do rodiny, jakoby tam nic nezůstalo. Jakoby jejich život začínal příchodem k nám do rodiny. Mají v paměti první setkání s námi, jízdu autem a příchod domů. Na personál ústavu ani na vybavení ústavu si nevzpomínají. Jen hračky, které si odtud přivezli a které s nimi společně vstoupily do jejich nového života, jim připomínají jejich dřívější pobyt v ústavu.

To však neznamená, že jim začátek jejich života zatajujeme. Každý zná místo svého narození. Mohou se pochlubit, že již malí cestovali tak daleko. Rádi si od nás nechávají povídat, jaké to bylo, když jsme si pro ně přijeli. Zřejmě jejich zážitek v naší rodině je pro ně tak silný, že překrývá zážitky v předchozím zařízení. Ten fakt začátku života mimo naši rodinu tu však je a my ho musíme přijmout do našeho společného života.

Vztah k začátkům v nové rodině je také ovlivněn tím, zda jde o děti, které si snáze zvykají na nové prostředí. To, co teď prožívají s námi, je pro naše děti mnohem důležitější, než to, co bylo předtím. Tak se nám také v budoucnu může stát, že až se budou osamostatňovat do života, také tak mohou potlačit vzpomínky na dětství a naši rodinu. O to více nás to nutí učit se od těchto dětí, co to je žít přítomný okamžik.

S příchodem dalších dětí do rodiny se ve starších dětech objevují otázky, jak to bylo s nimi, když k nám přišli do rodiny a rádi si o tom nechávají vyprávět. Tenkrát bylo synovi pět let, když se o toto téma velice zajímal. Nakonec ukončil náš rozhovor tímto rčením. "Maminko, ta paní, které jsem se narodil, byla tak moc hodná, že mě tobě dala."