Daniela, dcera Alžbětka (adoptovaná v 9 měsících) | •
 |
(10.5.2006 7:00:21) Díky moc za tento krásný článek... my měli to štěstí, že máme krásnou, chytrou a zdravou holčičku - míšenku Romky a Vietnamce. Lidé nás zastavují, jak prý máme krásné dítě (budou jí 2 roky)... adopce je krásná a my jí dali nakonec přednost před biologickým rodičovstvím (chceme adoptovat ještě jedno mimčo), ale je fakt, že UVNITŘ ženy probíhají různé pocity a frustrace - třeba i z toho, jestli své adoptované dítě miluje dostatečně, jestli dělá vše správně apod. Známe to asi všechny, my, adoptivní maminy. No, to, co tu píšu, jsou imprese, ale pocit z článku je, že někdo vyjádřil, co adoptivní rodiče PROŽÍVAJÍ, což je asi nejtěžší k vyjádření. Jsem strašně ráda, že jsem se mohla stát adoptivní maminkou, už proto, že naše biologické dítko by zaručeně nebylo dohromady tak krásné, bystré a zdravé :-))).
|
Helena | •
 |
(11.5.2006 13:50:06) Ahoj,
já jsem jen adoptivní teta (sestra s manželem také dali přednost NRP před biol. rodičovstvím), ale musím napsat, že je to báječné být adoptivním příbuzným, zvláště když můžete zblízka sledovat jak dítě "rozkvétá", odeznívají příznaky psychické deprivace atd. Taky se nám dostává podpory jak je malé šikovné, hezké a člověk to rád slyší (jako každá máma, jako každá teta...) a někdy slyšíme i "není důvod, aby neměl samé jedničky".. apod. Samozřejmě není, ale není to důležité. Chci říct, že všichni chceme pro malé to nejlepší uplatnění v životě, ale důležitější je pro nás jeho šťastné dětství... a to si užívá zatím celá široká rodina. Tak držím palce, ať nám to všem i všem ostatním v podobných životních situacích co nejlépe vyjde a hodně sluníčka.
|
|
|