O Bílém kocourkovi

Není nic krásnějšího než hebká černá kožešinka, lesknoucí se v měsíčním světle na ladně se pohybujícím pružném tělíčku. Není nic děsivějšího, než když na vás černočerná nejhlubší tma otevře zeleně zářící oči s uzounkou zorničkou. Pro obyčejnou kočku je těžké přežít všechny nástrahy ve světě lidí a vyrůst z kotěte do dospělosti, a jen málokteré se povede zařadit mezi kočičí důchodce. Pro černou kočku je to však téměř nemožné.

Malý kocourek nebyl spokojený. Už od chvíle, kdy se narodil, se k němu lidé chovali jinak než k jeho sourozencům. Nezáleželo na tom, jestli byla koťátka bílá, mourovatá, tříbarevná, skvrnitá, huňatá nebo skoro holá, všichni se o ně starali, hladili je, hráli si s nimi a nosili jim pamlsky. Když trochu vyrostla, rozebrali si je nejrůznější lidé, jednoho po druhém si je odnesli do svých domovů, aby jim dělala společnost a lovila myši. Ale jeho nikdy nikdo nepohladil, nikdo ho nenakrmil, nikdo ho nechtěl. Nikdo před ním neběhal s větvičkou nebo kouskem papírku a nesmál se jeho prvním nemotorným pokusům o dopadení prchajícího nepřítele. Jenom malé děti, ale ty byly zahnány domů, jakmile si toho všiml někdo z dospělých.

Malý kocourek byl černý.

Dívali se na něj podezřívavě, jako by jeho podoba byla jen chytrou maskou, za kterou se skrývá... Nevěděl co. Něco pro lidi nepříjemného, možná dokonce nebezpečně nadpřirozeného. Možná se báli, že jakmile mrknou, bleskurychle vyroste a schramstne je i s kostma a botama.

Když si lidé odnášeli posledního z jeho sourozenců, pochopil, že pro něj si opravdu nikdo nepřijde, a svůj život má zcela ve svých tlapkách. Pár dní ještě zůstal v rodném dvoře, spal s mámou na seníku, ale ty pohledy, které na něj na potkání vrhali místní lidé, ho strašily. Mluvily o hřejivé kožešině na bedrech pana dědečka a o babiččině vestě, která by nutně potřebovala tady a tamhle vyspravit.

Jednoho krásného večera vyskočil na plaňkový plot za králíkárnou a díval se přes pole. Ještě nikdy se ze dvora neodvážil, z vyprávění ostatních dospělých koček ale věděl, že po hrázi rybníka vede pěšinka až ke kostelíku, kde se každý večer shromažďují polodivoké, samotářské i domácí kočky. Na kočičím srazu si předají informace o nových psech v okolních vsích, ve které sýpce hoduje největší rodina myší, která hospodyně odměňuje nejlepší lovce smetánkou a který sedlák má vždy po ruce bič a přesnou mušku. Pak se chvíli kočkují (jsou to přece kočky), pyšní kocouři se předhánějí v krkolomných honičkách po střechách a stromech ve snaze udělat dojem na přihlížející elegantní kočičky, které je okatě ignorují a scházejí se v místním salónu krásy na nejširší římse (na té, co je z ní nejlepší výhled). Pečlivě si učešou chloupky, přeleští drápky a vyčistí ouška, a komentují nejpodařenější salta a nejdelší přeskoky a probírají nejčerstvější drby. Třeba že...

Žluté kočičce z dolního konce se narodila strakatá koťata a každý dobře ví, že domácí kocour si svůj rajón nejen žárlivě střeží, je veliký, dobře živený a nikdo se s ním za žádnou cenu nepustí do křížku, ale hlavně je celý zrzavý.

Kočky se zahihňaly.

Už dlouho se tu nic nedělo, třeba bude mela.

Támhle přichází Zrzek!

Jestli si některý z kocourů dovolí neopatrnou poznámku na téma barev, bude se rozhodně na co dívat. (Nedovolil.) Zrzek se dokázal rozzuřit natolik, že se mu packy s dlouhými ostrými drápky jen míhaly, syčel, kousal, prskal, skákal a otáčel se tak, že kdo se s ním jednou dostal do rvačky, zdravý a se všemi tělesnými součástkami se z toho nedostal. (Chlupy na místě bitek nikdy nebyly zrzavé a staly se oblíbenou vystýlkou v hnízdech zdejších ptáčků.) Kocouři se slabším srdcem nebo zdravějším rozumen se mu klidili z cesty, jen se na ně podíval, a ti statečnější (nebo bláznivější) utíkali při první varovné ráně.

Starší kočky vyprávěly koťatům historku o partě kočičích výrostků, kteří se posilnili kvašenou myší krví (Myšavér, ročník 02) a vyrazili na Zrzka. Ve velké partě a s výhodou momentu překvapení mu chtěli uštědřit lekci, na kterou do smrti nezapomene. Rvačku nikdo neviděl (slyšeli ji všichni), takže o jejím průběhu nikdo nic bližšího nemůže říct. Jedno je ale jisté. Kocouří výrostci ještě té noci s hanbou utekli a už se do vesnice nevrátili.

S rozbřeskem se kočky a kocouři ze široka daleka shromáždili na stromech a střechách v okolí Zrzkova statku, tvářili se jakoby nic a čekali, až se Zrzek objeví. Hned se k němu přihovořili a nenápadně ho okukovali, ale nikdo na něm nenašel jediné škrábnutí. Mladá odvážná kočička se na důrazné postrkování ostatních osmělila a Zrzka se na noční virvál zeptala.

Ten se jenom ušklíbl, zaběhl do dvora a vrátil se za napjatého ticha ven. Počkal, až bude mít plnou pozornost všech přítomných, a vyplivl spoustu kousků různobarevných uší. Ale nic neřekl. A zeptat se ho nikdo neodvážil.

Tohle všechno Černý kocourek nevěděl. Seděl na plotě a poslouchal tiché pokvokávání slepic a občasné rány, to když měl nějaký z králíků divočejší sny. Přemýšlel o svém dosavadním životě a o sourozencích, kteří si našli nové domovy. Připadalo mu, že tady na dvorku ho nic hezkého nečeká. Naposledy se rozhlédl, v duchu si slíbil, že se co nejdřív staví za mámou, povědět jí, jak se má, a zeptat se na novinky. Seskočil z plotu, protáhl se kopřivovým houštím a vykročil na pěšinu. Byla krásná teplá noc. Měsíc svítil, na stéblech trávy se třpytily kapky rosy, cestička byla hladce ušlapaná a z rybníka, který odděloval Kocourkův rodný dvůr od vesnice, skřehotaly žáby své milostné písně. Černý kocourek šel pomalu, užíval si nového pocitu svobody a samostatnosti, cítil, jak se mu otevírá svět, cítil se tak silný a dospělý, cítil se jako LEV! Už viděl, jak se měsíční světlo leskne na střeše kostela, a slyšel hlasy mnoha koček slité do jednolitého mňoukání.

Zpomalil.

Teď, když si všiml na kostelní římse toho množství temných siluet nejrůznějších velikostí, pocit vlastní síly a důležitosti ho přešel.

Už si ani nevzpomínal, na základě čeho se vlastně předtím tak naparoval.

Zastavil.

Popošel pár kroků a sedl si. Co když ho nepřijmou? Má vejít na otevřené prostranství a vystavit se tak zkoumavým a kritickým pohledům kočičí komunity? Co jim může nabídnout? Nic nezná a neumí, nic ještě nedokázal, do dnešního večera žil s matkou na chráněném dvoře a zatím si ani neumí ulovit vlastní myš. Odvaha ho nadobro opustila.

Pomaličku se postavil a začal couvat.

Ještě čtyři kroky, ve stínu za zdí se otočí a kalupem se vrátí domů.

Ať ho tam čeká cokoliv, bude to lepší než krok do neznáma.

Už už napínal svaly k odrazu, když vedle něj neslyšně seskočil ze zdi obrovský kocour a pobaveně se na něj zadíval.

Kočky zatajily dech.

Černý kocourek přitáhl uši, skrčil se a čekal, co se stane. Když se chvíli nedělo nic, začal si všímat zvláštních věcí. Například toho, jak se na ně dva soustředily pohledy všech přítomných. Dále krátké chvíle hluku způsobeného rychlým chaotickým přesunem většího počtu koček na výhodnější pozorovatelny. Pak také napjatého ticha, které se po utichnutí škrábavých zvuků drápků na taškách a cihlách rozléhalo do noci a nebylo rušeno ani nejmenším zamňouknutím. A nemohl přehlédnout ani velikost obrovského kocoura, kterou ještě zdůrazňovala jeho ježatá rudozlatá srst.

Černý kocourek ztuhl.

Očividně byl hlavním hrdinou hry, o které nic nevěděl. Kdyby měly kočky kalhoty, určitě by si do nich pustil.

Koutkem oka zahlédl pohyb, obrovský kocour se zašklebil a zvedl tlapu.

Černý kocourek očekával ránu a chystal se při první příležitosti dát na útěk, ale byl jenom postrčen do světla mezi stromy a u ucha se mu ozvala hluboké zapředení.

Ještě že kočky nemají ty kalhoty, úlevou by si je zničil podruhé.

Teprve teď se odvážil na obrovského kocoura, který se nad ním tyčil jako hora, pohlédnout přímo. Zrzek, uznávaný šéf všekočičí komunity, ho přijal za právoplatného člena vesnické společnosti.

A tak se Černý kocourek začal učit starat se sám o sebe. A docela mu to šlo.

Brzy si sám uměl chytit myš, našel si místo na spaní ve voňavém seně pod střechou stáje kousíček od kostela, ve dne se toulal vesnicí a po okolí, zaskočil pozdravit mámu a vyhledal i sourozence a v noci s ostatními sedával na kostele. Dával pozor, co je kde nového, a když ještě trochu povyrostl, začal zkoušet svou sílu a dovednost s ostatními kocoury a ohlížet se po mladých kočičkách.

Byl by šťastný a se svým životem spokojený, kdyby neměl pořád ty nepříjemné potíže s lidmi. Kde byly ostatní kočky vítané, jeho vyháněli, uplivovali si před ním, házeli po něm kamením a vším, co jim přišlo pod ruku, a dokonce na něj štvali psy. Za nějaký čas se ale naučil nacházet v chování lidí i zábavnou stránku, například místní farář se ho tak bál, že kvůli němu několikrát přišel pozdě na mši. Černý kocourek si z pozorovatelny v okapu vyčíhal okamžik, kdy vyrážel z fary ke kostelu, seskočil a sedl si přesně doprostřed pěšiny.

Farář se pokaždé zastavil a zoufale přemýšlel, ze které strany ho ten ďábel přišel strašit a kam ho má tedy zahnat, aby mu nezkřížil cestu.

Protože nikdy nevynikal rozhodností ani statečností, stával tam, dokud to Černého kocourka nepřestalo bavit nebo dokud ho nezahnali věřící, kteří se vyšli z kostela podívat, kde se velebný pán zasekl.

Postupně tuhle hru začaly sledovat všechny kočky ze střech a stromů na náměstí a uzavíraly sázky, jak dlouho bude farář tentokrát váhat a kdo z vesničanů černého kocourka zažene. Černý kocourek jim dopřával zatím nepoznaného druhu zábavy a brzy se na to představení přicházely podívat i kočky přespolní.

Jednoho dne se tahle malá škodolibost málem stala Kocourkovi osudnou.

Jako vždy si počkal, až farář vyrazí z domova, seskočil na zem, usadil se na pěšině a začal si provokativně čistit kožíšek. Po očku sledoval cestu a jakmile jeho pravidelná oběť vyšla ze zatáčky, nahrbil se, naježil srst a hrozivě zasyčel.

Jenže tentokrát se farář nevyděsil.

Mávl pravou rukou a vesničané schovaní za rohem hospůdky na to znamení vypustili celou smečku psů.

Do Kocourka jako když uhodí.

Ztratil několik vteřin, než se mu podařilo rozhýbat ztuhlé nohy a rozběhl se ke hřbitovní zdi. Vyskočil na ní a otočil se, že se bude dole poskakujícím a vztekle štěkajícím psiskům posmívat, když si všiml velkého hafana ze mlýna, který byl proslulý svými hbitými skoky a mlynář už měl díky němu doma několik desítek (nejen) kočičích kůží.

Dlouhonohý a štíhlý Hafan přidal do kroku a ve vteřině, kdy Černý kocourek seskakoval na druhou stranu a pelášil přes pole k remízku, se odrazil, jedním skokem překonal zbytek smečky i zeď a ještě před dopadem na zem zachytil Kocourkovu stopu. Šikovným pohybem využil sílu dopadu k odrazu k další honičce a s Černým kocourkem to už začínalo vypadat bledě. Kocouří tlapky se přes svou mrštnost nemůžou v otevřené krajině měřit se psími, natož s proslulými Hafanovými, vždyť Hafan byl vyhlášeným největším a nejrychlejším psem v kraji.

Kocourek běžel doslova o život a přesto slyšel Hafanův dech pořád blíž a blíž, už ho dokonce cítil, ježil mu chloupky na konci ocásku, už věděl, že nestihne doběhnout ani k prvnímu stromu, už si představoval jeho zuby ve své kůži, když v tom – se přes něj přehnala chlupatá vlna a zaútočila na Hafana.

Kočky, které se dnes shromáždily k ranní podívané, si na rozdíl od Černého kocourka ze svých vyšších pozorovatelen všimly, že vesničané něco chystají. Nestihly už Kocourka varovat, a tak pod Zrzkovým vedením zaujaly strategické pozice po obvodu hřbitova a jakmile bylo jasné, jakým směrem se Černý kocourek otáčí k útěku, vyrazily napřed.

V remízku uprostřed pole se zastavily a čekaly na nějvhodnější chvíli. Když Zrzek viděl, že Černému kocourkovi docházejí kvapem síly a Hafanovi už stačí jen pár skoků a zakousne se do něj, dal povel k útoku.

Horda zuřivých koček je příliš velké sousto i na takového Hafana.

Když se do něj zasekla tisícovka drápků, na víc nečekal, nechal Černého kocourka kocourkem, otočil se k vesnici a s vytím uháněl ke kostelu. Když vesničané viděli přibíhat obrovskou, chlupatou, různobarevnou a vyjící obludu se sto a jedním ocasem, vyděsili se.

Zavřeli se v márnici a vykukovali oknem ven. Staré babky skučely, do jakého neštěstí se kvůli jedné černé kočce dostali, místo malého ďáblíka se na ně teď řítí pekelník jako stodola! Ale jak při zběsilém úprku z Hafana kočky opadávaly, vesničané ho poznali a přestali se bát. Mlynář kňučícího Hafana chytil a odvedl ho domů, kde mu rány způsobené kočičím komandem natřel vepřovým sádlem.

Černý kocourek ležel v remízku až do večera a teprve po setmění se odvážil ke kostelu. Dneska bylo na římse ticho. Všem bylo jasné, že už se do smrti nemůže ve vesnici ukázat a musí odejít do vyhnanství.

Posmutněle se vydal na cestu.

Šel celou noc a k večeru druhého dne dorazil k městu, které pronikavě páchlo. Došel ke kalné říčce, že utiší žízeň, ale téměř hmatatelný nechutný odér ve vzduchu a bílá břicha leklých ryb ho od toho včas odradily. Neměl kam jít, a tak se ploužil proti proudu, podívat se, co tu katastrofu způsobilo. Šel po břehu, přeskakoval skládky odpadků a plechovky od barev, přelézal odpadní roury, až došel k zanedbané budově. Obešel soustavu oprýskaných trubek a chtěl nakouknout dovnitř, když se pod ním prolomilo ztrouchnivělé prkno a Černý kocourek se propadl do smrduté břečky i s ušima.

To to pálilo!

Šílený bolestí se vyhrabal na hladinu, zachytil se drápky za spáru v cihlách a vytáhl se nahoru. Měl pocit, jako by mu dalo žihadlo celé hnízdo sršňů. Rozběhl se poslepu k řece a smrad nesmrad, skočil do ní a plaval a plaval a plaval. Prodíral se odpadky proti proudu, až obeplaval celou tu příšernou budovu a zjistil, že tady je řeka úplně čistá.

Cáchal se a potápěl tak dlouho, dokud to pálení a bodání nezmizelo i z očí a tlamičky. Vylezl na břeh a pořádně se oklepal, chtěl se začít olizovat, ale jak sklonil zrak ke své tlapce, ustrnul.

Byla bílá!

Nevěřícně otáčel packu sem a tam, pak druhou, třetí, čtvrtou, pak přišel na řadu ocásek, prohlédl se po celém těle a opravdu, ani jediný chloupek černý!

Ta odporná břečka v jámě společně se znečistěnou vodou z řeky ho dočista odbarvily!

Kocourka samým štěstím přestaly bolet nohy, rozběhl se k domovu a běžel a běžel celou noc a nezastavil se, dokud s prvním kohoutím zakokrháním nedoběhl do své vesnice. Vyskočil pod střechu stáje a zalezl do svého pelíšku, celý se olízal a uložil se šťastně ke spánku.

Vstal ještě před setměním, znovu se pečlivě umyl a učesal, chvíli počkal a pak vyrazil ke kostelu. Teď už tam určitě všechny kočky budou. Do poslední chvíle se držel ve stínu živého plotu a pak vyskočil a postavil se všem na oči před kostel.

Jako první si ho všimla malá bílá kočička, zarazila se v řeči a od ní se vlna zvědavé pozornosti a ticha šířila všemi směry. Kočky i kocouři bez rozdílu koukali na Kocourka a nevěřili svým očím.

Bodejť, vždyť jim říkaly něco úplně jiného, než čumáčky.

Podle čumáčků to byl Černý kocourek, ale pro oči Bílý kocourek.

Všichni se jako jedna kočka obrátili na Zrzka, je to šéf a nikdo ho neoklame, ať rozhodne on. Zrzek pomalu přišel ke Kocourkovi, očichal ho a prohlédl od hlavy k patám, pak zvedl tlapu a postrčil ho ke kostelu.

Zapředl.

Kocourek byl podruhé přijat jako právoplatný člen kočičí komunity.

Od těch dob žil ve vesnici šťastně, hospodyně mu nalévaly štědré porce smetany a obdivovaly jeho jiskřivě bílý kožíšek (kdyby se jim tak podařilo dosáhnout stejné bělosti na ložním prádle), jenom mlynářka ho krmila potají, před vraty, protože když se u nich zjevil poprvé, Hafan předváděl epileptický záchvat a kničel a stěkal a škrtil se na řetězu. Nic nepomohlo domlouvání ani hubování, Hafanův čich se nedal zmást barvou a poznal Kocourka, díky kterému navždy pozbyl ve vesnici vážnosti.