Víme, co je integrace? 3.

V současné době má rodina možnost rozhodnout se, jakou mateřskou školu (MtŠ) a následně základní školu (ZŠ) bude dítě navštěvovat. Rodiče si mohou vybrat mezi vzděláváním svého dítěte na speciální škole, která je zaměřena podle postižení dítěte. Druhou možností je docházka dítěte do školy tzv. běžného typu. V tomto případě je postižené dítě do MtŠ nebo ZŠ tzv. individuálně integrováno. To znamená, že chodí do třídy společně se zdravými dětmi, nejlépe v místě bydliště, a je vyučováno podle individuálního vzdělávacího programu (IVP). IVP je sestavován s ohledem na individuální schopnosti dítěte, jsou v něm zahrnuty speciální metody výuky a přístupy k dítěti, potřebné pomůcky k výuce dítěte s určitým typem postižení. IVP tvoří učitelé, asistenti společně s rodiči a pracovníky speciálně pedagogických center (SPC).

Často je alespoň na začátku procesu integrace nutné, aby byl ve třídě s integrovaným dítětem přítomen asistent. Některé děti se bez asistence neobejdou po celou dobu školní docházky. Zajistit tohoto asistenta a peníze z kterých bude placen, není jednoduchou záležitostí.

O přínosu a důležitosti asistenta vypovídá učitelka druhé třídy, kde je integrováno dítě s Downovým syndromem (DS): „Máme asistenta Zdeňka (tedy Bára). Je to středoškolák bez pedagogického vzdělání, který tu pracuje v rámci civilní služby. V první třídě byl přítomen po celou dobu vyučování, ale už na jaře nám při hodinách tělesné a hudební výchovy neměl s čím pomáhat, takže na tyto hodiny nedochází. Jinak ale skutečně pomáhá celé třídě, Bára je stále více samostatná a Zdeněk radí a hodnotí i další. Děti mají jedinečnou možnost zažít spolupráci dospělých, rozdílné vedení, mužský princip. Až se Bára naučí pracovat jen s dobrou dílčí pomocí spolužáků, nebude asistent přítomen vůbec. Škoda.“

Pracovníci SPC spolupracují s učiteli běžné školy nejen při sestavování IVP, ale i v průběhu roku. Jsou to poradci v oblasti speciálních vzdělávacích potřeb žáků. Pomáhají integraci zajistit, navštěvují dítě v hodinách během celého školního roku. Naše SPC, které se věnuje dětem s mentálním postižením, pořádá čtvrtletní metodická setkání učitelů MtŠ a ZŠ. Cílem těchto setkání je snaha o další vzdělávání pedagogických pracovníků účastnících se procesu integrace dětí s mentálním postižením do běžných MtŠ a ZŠ, ale také možnost předání zkušeností s výchovou a výukou těchto dětí v MtŠ a různých ročnících ZŠ. Tato setkání probíhají zvlášť pro učitelky MtŠ a učitele ZŠ.

Ze zkušeností s integrací jednoznačně vyplývá, že společná docházka dětí tzv. zdravých a dětí s postižením je velkým přínosem pro obě strany. Obohacuje děti s postižením tím, že jim pomáhá přizpůsobit své chování kamarádům (důležité převážně u dětí s mentálním postižením), mnohému se společně naučit a prožívat to, co ostatní děti a jejich rodiny. My ostatní (a tedy i zdravé děti) se učíme lásce k člověku, který je jiný, ale přesto je možné objevit jeho skvělé vlastnosti a dovednosti. Děti se naučí přirozeným způsobem pomáhat druhým, podpořit je a ocenit. Ideální je, když rodina zvolí tuto formu vzdělávání pro své dítě už v předškolním věku. Jaká je např. zkušenost maminky, připravující dcerku do MtŠ v Dobrušce?

„Naše Verunka oslaví v červnu 3. narozeniny. Přesto, že má Downův syndrom, bude moci nastoupit od září do běžné mateřské školy. Stane se tak díky SPC v Náchodě a ředitelce a učitelkám MtŠ. Už více než rok si s Verunkou občas chodíme do školky pohrát, aby si zvykla na prostředí, děti i na paní učitelky. Ve třídě je již čtvrtým rokem integrován Vojtíšek s dětskou mozkovou obrnou. Přestože nechodí, téměř nemluví, má i zrakovou vadu, je díky obětavým učitelkám zapojován do většiny činností tak, aby ho ostatní děti braly jako rovnocenného partnera. Např. při hře na domácnost leží Vojtík na dece, kde nedělá miminko, ale tátu, který odpočívá po práci. Při hře na indiány sedí ve svém rehabilitačním kočárku a je šamanem s čelenkou na hlavě a děti k němu chodí na poradu ve všech důležitých záležitostech. Když přijde čas, vezme paní učitelka Vojtu do náruče, tančí s ním kolem ohně apod. Školka není bezbariérová, takže paní učitelky Vojtu přenášejí i z patra do přízemí na jídlo, vozí v kočárku na procházku. Rozhodně si ale nestěžují, že mají práci navíc. Naopak, jsou rády, že se při péči o Vojtíška naučily spoustu nových věcí a jejich práce se stala zajímavější. Pochvalují si, jaký blahodárný vliv má Vojtíškova přítomnost na ostatní děti ve třídě.

Vojtíšek má 14 spolužáků, všichni se k němu chovají přátelsky a ohleduplně. Je vidět, že ho mají rádi a že je jeho tělesné postižení neuvádí do rozpaků. Vědí, jak mu utřít pusu, opatrně poupravit polohu hlavy. Dokážou mu ukazovat obrázky a hračky, rozumí jeho gestům a mimice. Věřím, že právě tady začíná cesta k začlenění lidí se specifickými potřebami do běžného života. Vojta v září začíná povinnou školní docházku. Jeho paní učitelky přejdou do třídy, kam bude docházet naše Verunka a já věřím, že jí tam bude moc dobře. Často mám pocit, že se mezi lidmi spolu s Verunkou ocitám v jakési ,bublině dobré pohody‘, kde se lidé k sobě chovají vstřícněji a obětavěji.“

Co říká učitelka, která integruje dívku s Downovým syndromem (DS) již pátým rokem?

„Protože jsem měla mnohaletou zkušenost, jak dětem udělat školu zábavnou a zároveň plnit školní povinnosti, nedalo nám to mnoho práce i po stránce kázeňské. Děti ve třídě, ačkoliv jsem jim to nikdy neřekla, za každý úspěch Kice tleskaly. Často stály a dodnes vždy stojí proti mně, když ji hubuji. I to hubování patří k jejímu životu, nelze ji mít jako v bavlnce. Budoucí život také nebude jen chválení a hlazení. Pět let zanechalo i na všech dětech stopy, naučily se žít s postiženou spolužačkou. Po celý život budou vzpomínat na to, jak s Kikou o přestávce skákaly gumu, jak mazaly karty, nebo hrály Pexeso. Do života si jistě ponesou i to, že nejen DS je postižením, ale i jiné vrozené vady a nemoce. A takovým lidem nebudou ubližovat. Uvědomí si, že i když jsou odlišní, patří mezi nás.

Další učitelka říká: „U nás ve třídě bývá rušno. Děti často pracují ve skupinkách, protože to umožňuje vzájemnou pomoc a větší aktivitu. Nesoutěží, ale vědí, že každá práce bude zkontrolována. Pomáháme si tak, abychom nerušili. Každé pondělí si říkáme, co kdo zažil, každý pátek, co se komu povedlo a kdo zaslouží pochvalu. Děti Báře pomáhají v učení i v tom, jak si společně hrát, procvičí si tak svoje znalosti, učí se zodpovědnosti, posilují své sebehodnocení. Nikdo není do pomáhání nucen, vždy se hlásí několik ochotných.“

Počátky integrace nebývají vždy úplně hladké. Stále je nutné zařídit spoustu příslušných organizačních věcí. Pokud rodiče, často společně s pracovníky SPC, vyberou MtŠ nebo ZŠ, kam by mohlo jejich dítě docházet, musí s jeho přijetím souhlasit ředitel a příslušná učitelka. Pokud se vše podaří, následuje příprava učitelky na pro ni většinou první zkušenost s postiženým dítětem ve třídě. Čas na tuto přípravu není vždy zcela dostačující. Učitelé, kteří si vyberou tuto práci, ji přijímají velmi často se zájmem a chutí.

Více výpověď učitelky integrující chlapce s DS již třetím rokem: „Týden před koncem školního roku 1999/2000 jsem dostala nabídku od paní ředitelky, zda bych nechtěla integrovat do první třídy chlapce s DS. Na rozmyšlení jsem měla pouze dva dny a o DS jsem nevěděla nic. Přesto mě z profesního důvodu lákalo, zda zvládnu naučit něco i dítě odlišné od těch, které už dvanáct let učím. Dalším momentem ke kladnému rozhodnutí bylo i setkání s Danem a jeho maminkou. Posléze jsem měla možnost vše konzultovat s pracovnicí SPC a na prázdniny jsem si vypůjčila několik knih o DS.“

Nejen učitelka, dítě a rodiče postiženého dítěte se musejí na nově vzniklou situaci připravovat. Ve většině případů je nutná i příprava ostatních dětí a jejich rodičů. Vypráví učitelka z 2. třídy:

„Naše pozice byla poznamenána silnými obavami rodičů o kvalitu výuky. Třídní schůzky byly proto častější. Rodiče měli možnost kdykoliv do vyučování přijít, ale tuto možnost využili jen zpočátku. Později přišli spíše s pomocí – např. babička jedné žákyně – přečíst nám pohádku. Velmi pomohly dvě besídky, kde jsme předvedli běžnou práci v hodinách a společnou nacvičenou hru dětí ve skupinkách. Pomohlo i to, že paní ředitelka integraci velice podpořila.“

Domníváme se, že touto cestou se nové generace jistě snáz naučí přijímat jinakost a nejen ji tolerovat, ale přibližovat se ideálu inkluzivní (zahrnující) společnosti.

Autorka pracuje ve Speciálně pedagogickém centru Dítě v Praze 8.