Ten den bylo všechno trochu jinak. Byli jsme objednání k lékaři a tak Johanka ráno neodjela autobusem do školy, jako jindy. Musela jsem ji tam sama dovézt.
Je to ta základní škola, která je nejbliz k našemu domů, ta, do které chodí všechny děti z okolí. Přijela jsem na parkoviště, vytáhla z auta opravdu těžký invalidní vozík, Johanku do něj posadila a zadním vchodem vjela do areálu. Z pavilónu jídelny se právě vyhrnuli prvňáčci a paní učitelka se marně snažila seřadit je do dvojstupu, když pihovatá copatá holčička začala volat "Johanka, Johanka je tady!" tahat kamarádku za ruku, nadšeně mávat a ukazovat směrem k nám. "Paní učitelko, paní učitelko, Johanka přijela!" Byla to ta radost šestiletého dítěte, kterou nelze předstírat a které nelze odolat, ta radost, která vás vždycky dojme. Mne v tu chvíli dojala až k slzám.
Johanka jezdí každý den do veřejné, tedy státní základní školy. Zákon, který je v USA v platnosti již více než deset let, praví, že všechna veřejná místa musí být přístupná i tělesné postiženým občanům. To samozřejmě neznamená, že by nikde nebyl ani schod, to bohužel ne. Pokud by ale někdo nemohl vzít svou nemocnou maminku v invalidním vozíku do její oblíbené restaurace, má právní základ pro podání žaloby z důvodů diskriminace. Hlavním důsledkem toho zákona je ale to, že veškeré státní budovy, školy, knihovny, úřady jsou bezbariérové, všechny linky městského autobusu mají rampu a naše dcera chodí do stejné základní školy jako ostatní děti v okolí.
Než Johanka dorostla školního věku, pročítala jsem různé články o integraci. Rodiče postižených děti byli více či méně spokojeni. Spokojeni s tím, že je jejich dítě v motivujícím prostředí zdravých děti, méně spokojeni s tím, že se mu ve třídě nedostává tolik individuální péče, kolik by si představovali. Pro integraci padaly přesvědčivě argumenty: "Zda se vám, že vaše dítě to či ono nikdy nezvládne, a nechcete ho tím zatěžovat? Nechte je alespoň pasivně poslouchat, pozorovat, být při tom, co dělají ostatní děti. Nikdy své dítě nepodceňujte, věřte, že dokáže víc, než si myslíte. Příklady táhnou, všechno, co dělají vrstevníci, je přitažlivé a motivuje každé dítě k napodobování."
Naše obyčejná základní škola umožňuje ale mnohem víc, než jen integraci. Nabízí individuální přístup ke každému dítěti, zohlednění jeho schopnosti a zároveň začlenění do kolektivu ostatních děti, zdravých i postižených.
Johance je sedm let. Školní komise složená z pedagogů, terapeutů a psychologů ohodnotila většinu jejich dovednosti na úroveň desetiměsíčního batolete. Nedokáže bez opory udělat ani krok, říci srozumitelné jediné slovo, uchopit jakýkoli předmět a samozřejmě ani chodit na záchod. Myslíte, že pro takové dítě není na základní škole místo? To by byla diskriminace. Johanka ale nechodí do první ani druhé třídy, nýbrž do třídy, které se říká ALE - Applied Learning Environment - tedy něco jako vyučování sítě na míru. Sešly se tam letos pouze tři děti s těžkým fysickým a mentálním postižením. Paní učitelka má na pomoc jednu asistenku a v pravidelných návštěvách i celou řadu specialistů - různé terapeuty, odborníka pro mimořečovou komunikaci, logopedku a zdravotní sestru. Všichni společně vypracovali pro každé dítě individuální osnovy, dlouhodobě a krátkodobé cíle. Johančina paní učitelka je ve svých požadavcích nekompromisní - čím více se toho ve škole naučí, tím lépe se ji bude v dospělosti žít, říká.
Johanka trénuje chození v chodítku, mimořečovou komunikaci, hygienické návyky. Je při tom, když se Johnatan učí písmenka a číslice. Paní asistentka ji vede ruku s pastelkami či štětcem, když se maluje a kreslí. Každý den tráví děti z ALE spoustu času v ostatních třídách - Jakub je šikovný na matematiku a tak probírá počty společně s prvňáky. Johanka chodí na výtvarnou a hudební výchovu a samozřejmě do společně jídelny, na koncerty žákovského orchestru, do školní knihovny na předčítání. A ostatní děti se také učí: podržet dveře, když invalidní vozík vjíždí do třídy, nestrkat se, když jde Johanka v chodítku po chodbě. A některé děti, jako ta pihovatá holčička z první třídy, dokáží ještě něco mnohem důležitějšího, než jen se slušné a ohleduplně chovat - dokáží si k postiženému spolužákovi vytvořit opravdu vřelý citový vztah. A ať už se ve škole učíme dobrému chování a počtům, stejně to nějak všichni víme, že ten nejdůležitější růst malého člověka se děje v jeho srdci. Zažíváním a opětováním rodičovské lásky, pociťováním bezpečí rodiny, prožíváním dětských přátelství. A citový vztah k postiženému dítěti je něco tak krásného a vyjímečného, dá se o tom jen těžko mluvit, je to něco, co ta upřímná radost šestiletého prvňáčka dokázala srozumitelné vyjádřit.
ALE není jediná třída individuálního přístupu v naší malé školičce. Byla jsem překvapena, když jsem slyšela, kolik různých programu tato škola nabízí. Kromě třídy pro těžce fysicky a mentálně postižené děti, jsou to dále:
Pro všechny výše zmíněné programy platí to, co známé i z Johančiny třídy - nejsou uzavřené ostatním, děti v nich tráví jen určitou část dne.
To všechno ale není samozřejmost. Učitele postižených děti vědí své: o tom, že ne každý kolega je vždy nadšen integrovat postiženého žáka právě do své třídy, o tom, jak je snadné nechat těžce hendikepované dítě celý den jen sedět ve vozíku. O svých dobrých i smutných zkušenostech nám Johančina paní učitelka hodně vyprávěla a já o tom napíšu zas někdy příště.
Skok