Hrát či nehrát?

Představovala jsem si cesty na tréninky v šest ráno a v osm večer, rodinné víkendové výlety obětované za turnaje a hloučky pokřikujicích rodičů s vidinou zlatých olympijských medailí, nutících děti k více než maximálním výkonům. Vždyť to není tak dávno, co proběhla tady v Kanadě tiskem zpráva, že dva hokejoví otcové se pro neshody při zápase svých synů poprali tak, že jeden z nich zemřel. Říkala jsem si, co je špatného na sportování jen tak pro radost? Až letos…

Letos na jaře se chtěli kluci přihlásit na fotbal, zlákal je k tomu jeden kamarád. A když se přidal i Pavel, nezbylo mi než kapitulovat. Fakt je, že kdyby měli kluci možnost vybírat si mámu podle toho, jak moc fandí fotbalu, absolutně bych neměla šanci. Považovala jsem za osobní vítezství už jen to, že jsem dokázala koupit správné kopačky a chrániče holení. Mimochodem - bez pomoci se to neobešlo. Musela jsem mít asi zoufalý výraz, protože nejen prodavač ale i dva nakupující mi začali všechno ochotně vysvětlovat. No nic, řekla jsem si, budu dělat taxikáře na tréninky a tím moje účast na fotbalu končí.

Matýskův tým

A jak to dopadlo? Ano, měla jsem pravdu (téměř). Tréninky a zápasy dva večery týdně, od šesti do osmi, Honza i Matthew ve stejné dny, ale na opačném konci města. Ale šlo to zvládnout. Víkendy na turnaje jsme potřebovali jen dva. A rodiče pokřikujicí na potomky? Ano. Ale dneska tomu říkám povzbuzovaní a ono to vážně jen povzbuzování bylo.

Honzův tým

Fotbalová organizace v našem městě si dala za cíl dát možnost hrát fotbal v bezpečném a přátelském prostředí na takové úrovni, která vyhovuje každému jednotlivému hráči. Tak zní oficiálni motto, tu větu jsem si nevymyslela. Mám pocit, že se jim to daří. Od pětiletých kluků a holčiček a až po dospělé, každý má stejnou šanci. Matýskuv ročník (1996) hrál na miniaturních hřištích se zjednodušenými pravidly: čtyři na čtyři hráče bez brankařů a bez rozhodčích. Honzův ročník (1994) hrál na větších hřištích šest na šest hráčů plus brankáři a na zápasy už měli oficiální rozhodčí. Nevyhlašoval se ale nejlepší tým, na závěr dostali všichni hráči stejné trofeje a zarámované fotografie svého týmu na památku. Opravdová soutěživost s vyřazovacími zápasy začíná až od desetitetých.

Byla mi sympatická i další pravidla. Hráči rotují mezi hřištem a lavičkou pravidelně, každý má stejný čas na hřišti. Nestane se tedy, že by se nejslabší člen týmu v rozhodujícím zápase vůbec nedostal z lavičky. Rodiče mají za úkol podporovat nejen "vlastní" tým, ale i soupeře, a jít tak příkladem pro děti. Kritizování chyb během hry je nepřípustné. A na závěr každého tréninku a každého zápasu každy hráč dostane nanuka (to je úkol rodičů, na obstarání nanuků pro celý tým jsou rozepsané služby). Na tom vydělávala Terezka, protože obyčejně se rozdávaly nanuky i pro přihlížející mladší sourozence a Terezka dostávala tak dva nanuky za večer (u Honzy i u Matýska).

Teď máme za sebou i závěrečné turnaje. Kluci se nadřeli, bylo pořádné horko. A já se přistihla, že proti své vůli FANDÍM. Zatímco řada okamžiků ze zápasů Matýskova ročníku by patřila spíše do kategorie grotesek, zápasy starších kluků byly napínavé. A tak to moje nadšení přišlo úplně automaticky. I Pavel mi pak říkal, že nevěřil svým očím, když mě viděl poskakovat podél postranní čáry. Při předávání trofejí místo pocitu úlevy, že už je to za námi, přišla vlastně lítost. Léto je pryč, budeme muset čekat až do dalšího června na příští fotbalovou sezónu. Škoda…

Takže odvolávám všechny předsudky, které jsem proti organizovaným sportům měla. Jako u všeho jiného, co souvisí s výchovou, bude hodně záležet na přístupu dospělých - zaleží mi na zdravém sebevědomí dítěte a nebo si potřebuji vyléčit to svoje? Naši kluci letošní léto každopádně "vyrostli". Vyzkoušeli si, jaké to je být součástí týmu - jak táhnout za jeden provaz, jak unést porážku, jak tleskat soupeři a že radost z výhry se v partě násobí. Solidní lekce pro život. A já? Já vlastně "povyrostla" společně s nimi.