Atletika pro děti aneb Radost ze zdravého pohybu

O tom, že se dnešní děti málo hýbou, se píše opravdu často. Co s tím ale udělat? Jednou možností je atletika, která nabízí všestranný pohyb a nenutí děti do časné specializace. Je navíc vhodná i pro předškoláky.

Kateřina Zouharová je trenérkou oddílu AC Praha 1890, do kterého chodí i předškolní děti. Povídaly jsme si o tom, co atletika dětem dává a jak malé atlety co nejlépe motivovat. Proč se děti (a nejen ony) potřebují hýbat? K čemu je nám pravidelný pohyb dobrý? „Tady bych mohla dát tu mnohokrát vyřčenou pravdu o prospěšnosti pro pohybový aparát, o tom, jak zabraňujeme obezitě, snad i o tom, jak se děti učí disciplíně apod. Já vám z otázky trochu uteču, chtěla bych zmínit něco jiného – a to radost. Ta upřímná totální radost a pocit štěstí, když najednou dáte koš nebo gól, někoho doběhnete a dáte mu babu, přeskočíte příkop, vyjedete na kole kopec, povede se vám smeč… To euforické štěstí, vykoupené nějakou snahou, pílí a leckdy dřinou. Nikde jinde než při sportu ho nepoznáte.

Sport je pro nás tedy dobrý i kvůli pravidelné dávce endorfinů,“ uvádí naše společné povídání trenérka Kateřina Zouharová.

Z výzkumů plyne, že dnešní děti tráví mnohem méně času pohybem. Dokonce se zjistilo, že ačkoli děti stále chodí ven, třeba do parků, mnohdy tam tráví čas hraním her na mobilu nebo tabletu. Jaký má tento životní styl vliv na kondici dětí? „Ano, toto je velmi smutný trend, a nejen venku, ve škole zazvoní na přestávku a děti vyndají mobily a sedí dál v lavici,“ potvrzuje atletka Zouharová. „Takže vliv na kondici má tento styl velice negativní. Na druhou stranu vidím spousty děvčat tančit venku sestavy, hudba jim hraje z mobilu, kluci parkouristi své triky nakoukali také v mobilech, i když pořád mi činí problém nevidět v této zábavě vandalismus. Asi bychom měli přestat žehrat na moderní technologie a zkusit vymyslet, jak díky nim vést více děti k pohybu, třeba pomocí aplikací, které děti rozhýbou,“ dodává.

Největší vliv mají rodiče

Kdo má největší vliv na to, zda a jak se děti hýbou? „Rodina. Rodiče by si měli uvědomit, že tohle za ně nikdo jiný neudělá. Ano, máme tu hodiny tělesné výchovy, máme na trhu spousty pohybových kroužků… Ale to jsou jen kapky v moři. Když dítě nevidí skutečný zájem o pohyb ve své rodině, je vše marné. Dokud nebude pohyb běžným stylem v rodině, my trenéři a učitelé toho moc nezmůžeme. Český atletický svaz teď zkoušel pilotní projekt Atletika pro celou rodinu – zapojil rodiče a děti, dodal rodinám vybavení. Zatím nevím, jak testování dopadlo, u nás v oddíle se účastníkům ale líbilo a neváhali se zapojit i dědečkové, a babičky, a to je skvělé,“ popisuje Kateřina Zouharová.

Mluvíme o předškolácích a mladších školních dětech. Kolik času by děti tohoto věku měly trávit pohybem? „Jako trenérka, máma a učitelka v jedné osobě bych řekla, že organizovaná pohybová aktivita ve dvou kroužcích týdně je plně dostačující. Ale opět zdůrazňuji roli rodiny – jezdíme všude autem, a pak děti nic neujdou, máme zahrady, kde si děti mají hrát, ale ony neumí chytit a dokonce ani hodit míč, a samotné na zahradě se to nenaučí, ze všeho mají strach. Vloni jsem svoje třeťačky učila o přestávce skákat gumu, neznaly to,“ vzpomíná trenérka.

Všestranný pohyb

V každém věku se jako ideální ukazuje všestranný pohyb. Co všestranný pohybový rozvoj obnáší? Jaké činnosti bychom měli dětem nabízet, aby rozvíjely všechny své pohybové schopnosti? „Určitě v rámci kroužků obratnost, rychlost, sílu – tu přirozenou, u které použiji pouze své tělo. Vytrvalost se tak nějak omylem rozvine sama, to pokud jde o schopnosti. A když jde o dovednosti, děti by měly umět běžet, skočit, hodit, kopnout. Hlavně žádná specializace, rodiče jsou netrpěliví, chtějí všechno teď hned, nejlépe, aby v 10 letech bylo dítě mistrem ve svém sportu. Moc na ně chci apelovat: všestrannost je klíčem pozdějšího úspěchu. Takže v mladším věku to sice nepřehnat, ale dopřát jim od každého trochu,“ doporučuje Kateřina Zouharová.

Hodně záleží i na formě, jakou budeme dětem aktivity nabízet. Co Kateřina Zouharová doporučuje? „Hlavně si při sportu hrát a děti hravě motivovat. Řeknu-li: teď budeš běhat od čáry k čáře, asi to nikoho bavit nebude. Ale když hru začneme kouzelnou formulí: Čáry, máry, jsou tu začarované čáry, a dětem vysvětlím, že jen ony je mohou odčarovat, když na každou šlápnou, je to jiné.“

Vadné držení těla

Už i malé děti trápí vadné držení těla. Jak mu předcházet a jak jej případně napravovat? „Naše tělo je úžasný stroj, ale provázaný. Vadné držení začíná už u plochých nohou, jednostranné či nevhodné zátěži: dlouhé sezení, nošení tašky na jednom rameni, nevhodné školní aktovky, špatných postelí, židlí, nesprávně prováděném pohybu… My se v rámci tréninku rozcvičujeme, do rozcvičky zařazujeme cviky pro správné držení těla, kompenzační cvičení, na konci tréninků často děláme cviky na plochou nohu, během tréninku se vyvarujeme jednostranné zátěže, opravujeme špatné provedení cviků,“ doporučuje trenérka.

Mnozí lidé nemají ke sportu a k pohybu vůbec kladný vztah. Často zmiňují, že jejich „alergie na pohyb“ vznikla v dětství. Jak může k něčemu takovému dojít? A co dělat pro to, aby děti, s nimiž pracujeme, měly k pohybu kladný vztah? „Byť jsem učitelka a myslím si o českém školství hodně dobrého, asi je potřeba zamést před vlastním prahem. Víte, tělesná výchova je v mnoha školách v mladším věku řešena míčem – kluci mají hrát fotbal, holky vybíjenou, občas se něco změří. A když vás zrovna míč moc neoslovuje, přenese se to na všechny sportovní aktivity. Ale je spousta škol, kde je předmět tělesná výchova uchopen skvěle a tělocvikáři jsou odvážní učitelé, tak trochu blázni. Například u nás v ZŠ Vinoř jsou hodiny výborně připravené, pestré, máme nejrůznější vybavení, mám skvělé kolegy a kolegyně tělocvikáře,“ popisuje Kateřina Zouharová. „A my jako rodiče si musíme uvědomit, že musíme dětem naslouchat – i u nás v oddíle jsou děti, které atletika nebaví, zeptáte se jich, proč chodí, a odpovědí je, máma to chce, máme to blízko… Je třeba dětem naslouchat, hlavně si hrát bez ohledu na výkony, dopřát dětem pocit úspěchu, hledat pohyb, při kterém se dítě cítí dobře, jít příkladem a maximum prožít společně,“ doporučuje.

Pestrý program i povzbuzení

Co dětem nabízí oddíl AC Praha 1890? „Protože máme úžasné trenéry, děláme toho spousty. Vždy tedy začínáme rozklusem, děti připraví tělo na zátěž, zahřejí svaly. Následuje rozcvička, tu různě obměňujeme. Samozřejmostí je soubor cvičení známý jako atletická abeceda, i její provedení různě obměňujeme. A pak nastává hlavní část – hry, nácvik disciplín, soutěžení… Používáme nejrůznější pomůcky, ať atletické či takové, které nás běžně obklopují, jako víčka od PET lahví, korkové zátky od vína, skáčeme přes překážky, ale i přes kelímky od jogurtů, házíme míčky, šišky, sbíráme pexeso, předáváme babu plácačkou, rukou, novinami… Prostě pestrá náplň. V závěru se děti vyklušou – někdy pozpátku, někdy ve dvojicích, poskoky… A pak už zbývá jen rozloučení,“ popisuje trenérka.

Co všechno z atletiky mohou malé děti zvládnout? „Lakonická odpověď by mohla být hod, skok, běh. Ale u všeho platí přiměřenost! Občas na internetu vidím, jak se rodiče chlubí, kolik toho jejich děti uběhnou. Tyto děti to patrně v dospělém věku nejen nikam nedotáhnou, ale budou mít i řadu potíží s pohybovým aparátem a upřímně, asi by své rodiče měly žalovat za týrání. U skoku někoho možná napadne, že skok o tyči či trojskok takto malé děti nezvládnou, což je pravda, ale zvládnou průpravná cvičení a později se třeba budou na tyto disciplíny specializovat. U hodů si zas dáme pozor, čím dítě hází, a zaměříme se na průpravná cvičení,“ doporučuje Kateřina Zouharová.

Baví malé děti například běh? Jak je Kateřina Zouharová motivuje? „Rodiče mi často volají, že mají zájem, aby jejich dítě chodilo na atletiku. Mnohdy říkají, že jejich dítě rádo běhá. Já bych to nazvala spíše pobíháním. Běh jako takový děti moc nebaví. Každý trénink začínáme rozklusem. Děti mají uběhnout 250–500 metrů, tedy jedno až dvě kola. Není to moc zábavné a je to asi jeden z mála momentů, kdy nejsme moc kreativní. Jedinou motivaci, kterou v tu chvíli používáme, je pochvala, nebo mile navrhnu: Na tobě dnes vidím, že by sis mohl zkusit přidat, viď? Zvládneš to. A ty děti si třeba kolečko přidají a přijdou nadšené, že dnes daly tři. Já vím, nezní to nic moc, ale i trocha drilu do života patří a nikoho nenutíme k žádným šílenostem. Za každý pokrok je pochválíme. A je to asi jediný moment, kdy si děti uvědomují, že běhají. Ony běhají i po zbytek tréninku, jenže v zápalu her, při rozbíhání k odrazu, v rámci štafet apod. si to vůbec neuvědomují. Takže hra, to je ta pravá motivace,“ říká Kateřina Zouharová.

A co další atletické disciplíny? Jak to „zařídit“, aby si je děti oblíbily? „A zase jsme u té hry, pochvaly, povzbuzení. Hodně také udělají pomůcky, které děti mohou použít, naše pozitivní vedení a obměny tréninků. Třeba trénink skoku dalekého, konkrétně rozběhu: někdy použijeme pomůcku žebřík, jindy značky, měníme vzdálenost… Pořád trénují to samé, ale různými způsoby,“ konstatuje trenérka.

Co Kateřinu Zouharovou přivedlo k atletice? „Jsem z atleťácké rodiny, takže spíš mě od ní nedokázalo nic odvést. Děda byl trenér, moji rodiče se díky atletice poznali a já i bratři jsme na stadionu prožili dětství. Táta byl mimo trenéra a závodníka správcem stadionu, takže my od jara do podzimu trávili všechna odpoledne popelením na škváře. Ale aby nedošlo k mýlce, od dětství skutečně trénoval jen starší bratr. My s mladším bratrem jsme zkoušeli i jiné sporty, ale nakonec jsme skončili u atletiky. Starší bratr dodnes závodí, já trénuji a organizuji a mladší bratr chodí pomáhat, vždy když je potřeba. Moje dcery s atletikou také koketují, na stadionu se setkávají s dědou a babičkou, kteří tam trénují své svěřence… s během už koketuje i můj muž. Takže u nás se atletika dědí.“