Mění se lidská psychika v éře internetu?

O svých zjištěních z longitudinálního výzkumu prvouživatelů osobního počítače (připojeného k internetu) podrobně informovali v odborném tisku autoři z Carnegie Mellon University ve Spojených státech (Kraut et al. 1998, 1998a). Výzkumníci se zaměřili na změny v chování a prožívání po roce až dvou letech domácího užívání internetu. Konkrétně je zajímaly stupeň sociálního začlenění do rodiny (involvement – bylo by možno překládat rovněž jako zapojení nebo zaangažovanost) i do širšího okruhu známých plus takové prožitky jako deprese, stres nebo pocity osamělosti. Analýza po roce až dvou letech domácího užívání počítačů měla ukázat, zda se v těchto směrech něco u uživatelů změnilo – a pokud ano, tak jestli k lepšímu, nebo naopak k horšímu. Předmětem výzkumu byl tedy sociální a psychický dopad computerizace rodiny.

Pro výzkum bylo původně získáno 256 jednotlivců z 93 rodin, vybraných v osmi okrscích Pittsburghu. Byli vybráni takoví lidé, kteří se spolu v místě bydliště znali (dospívající děti se znaly ze školy apod.). U 90 % rodin tak bylo zaručeno, že v daném okrsku města spolu jejich členové komunikovali před výzkumem. Žádný z účastníků neměl s počítačem zkušenost. Rodiny dostaly z Carnegie Mellon University do domácností počítače s příslušným softwarem (byla to tehdy elektronická pošta, MacMail II, Netscape 2 nebo 3 a Claris Works Office). Výměnou za to byl souhlas s vyplněním dotazníků, se sběrem dat i se sledováním toho, k čemu konkrétně využívají internetu. Výzkum startoval ve dvou etapách: v březnu 1995 a v březnu 1996. Dokončilo jej 169 jedinců ze 73 domácností. Protože byly vyhodnocovány údaje získané i od jiných příslušníků rodiny (dotazy na rodinnou komunikaci), celkem se týmu sešla data od 231 účastníka.

Na počátku stejně jako na závěr jedno- až dvouletého používání počítače každý vyplnil dotazník. Dotazník měřil sociální začlenění a to, jak psychicky dobře se účastník cítí. Údaje o sociálním začlenění do rodiny nebyly získány jen ze sebeposuzovacích škál, ale účastníci např. odhadovali čas (v minutách), který uživatel počítače stráví denně vzájemnou komunikací s jiným příslušníkem rodiny (údaje od páru se zprůměrovaly); účastníci výzkumu rovněž odhadovali míru své participace v místě bydliště (měřeno tím, s kolika lidmi si vyšli alespoň jednou za měsíc do společnosti) i početnost své „distanční“ sociální sítě (kolik lidí mimo Pittsburgh navštívili – nebo s kolika si popovídali – alespoň jednou za rok). Míra stresu byla zaznamenána skórováním v repertoáru 49 možných životních (každodenních) stresorů, podobně byla zkoumána deprese (resp. pociťovaná úroveň životní energie).

Závěry Krautova výzkumu

Velmi časté používání domácího počítače – zejména vysedávání u internetu – statisticky významně koreluje s poklesem uživatelovy komunikace s ostatními členy rodiny a se snížením počtu lidí, kteří aktuálně patří do jeho (fyzického) sociálního okruhu. Dále byl prokázán nárůst depresivních pocitů a prožitků osamělosti. Naopak Krautův tým nezjistil žádnou statisticky významnou korelaci mezi časem stráveným u internetu a stresem.

Protože jedním ze sledovaných rysů v iniciálních dotaznících byla sociální extraverze, mohli výzkumníci vyhodnotit i to, že lidé s velkou mírou aktivní extraverze (například s širokým okruhem známých v nebližším okolí) trávili u internetu méně času. Nepřekvapilo ani zjištění, že dospívající využívali v průměru internetu více než dospělí (ženy se v tomto směru neodlišovaly od mužů).

Výzkumný tým v diskusi nad výsledky sám zpochybnil možnost výrazněji zobecňovat uvedená zjištění. Vzorek zúčastněných nebyl statisticky reprezentativní a ke spolupráci byly vybrány rodiny s doloženou existující face-to-face komunikací s blízkým sociálním okolím. Možná i proto byl po roce či po dvou letech zjištěn úbytek lidí patřících do nejbližšího sociálního okruhu osob, s nimiž členové těchto rodin fyzicky komunikovali. Tým správně usoudil, že kdyby se obdobné šetření uskutečnilo se vzorkem izolovaných jedinců (např. staří lidé), mohlo by se dojít k závěru opačnému, že právě díky internetu by narostla jejich sociální participace a zlepšila se jim psychická pohoda.

Dalším faktorem limitujícím zobecnění je doba, v níž k výzkumu došlo (od jara 1995 do jara 1997). V době publikace výsledků (o 3 roky později) bylo jasné, že internet se změnil – dnes nabízí mnohem širší škálu softwaru zaměřeného ke skupinové on-line participaci. Členové týmu sami zdůraznili, že takovýto výzkum, sledující jen některé měřitelné změny v sociálním chování, ponechal zákonitě stranou jednoznačně pozitivní efekt užívaní počítačů a internetu v rodinách: rodiče například podávali zprávy o tom, že získané počítačové dovednosti měly kladný dopad na výsledky jejich dětí ve škole, což z jejich pohledu bylo důležitější než úbytek fyzické interakce s kamarády.

Nicméně: autoři nazvali svou studii Internet Paradox proto, že je-li (a chce-li být) internet sociální technologií, je podle nich paradoxem to, že vede k úbytku sociálního začlenění se a ke snížení psychické pohody.

Internetová přátelství

Analýza využívání internetu v domácnostech, popsaná výše, ukázala, že na prvním místě sloužily počítače k interpersonální komunikaci (e-mail, chat, I.R.C.) a v mnohem menší míře k jiným účelům: k získávání informací, zábavě či ke komerčnímu použití (objednávání zboží apod.). Pakliže bylo zjištěno tak zřejmé využívání internetu k mezilidské komunikaci, nepřevažují v tomto směru hlavně pozitiva? Předchozí průzkumy hovořily o navázaných přátelstvích, o snadném překonávání geografických vzdáleností či o snížení nákladů na komunikaci na dálku. Bylo možné namítnout, že dominantní komunikační využívání internetu nabízí člověku rozšíření jeho sociálního okruhu a že samo o sobě je známkou jeho sociálního angažování se. Kraut se spolupracovníky však vyslovili ne nepodstatné otázky: copak nejsou důležité rozdíly mezi tradičními vztahy a on-line vztahy? Tzv. on-line přátelství by bylo třeba zkoumat co do hloubky, frekvence, dopadu na psychiku, zažívání silných afektů. Podle autorů existují silné a slabé vazby mezi lidmi. Tradiční vztahy řadí k těm prvním, on-line vztahy ke druhým. Jistě si zaslouží pozornost fakt, že někteří z Krautových uživatelů internetu volili spíše telefonický rozhovor (fyzický hlas blízkého člověka, synchronní komunikace) než e–mail nebo chat, když chtěli na dálku někoho utěšit (rodiče dceru, aby se jí tolik nestýskalo). K silným vazbám patří (v průměru) i více zodpovědnosti.

Lidé zahrnutí do vzorku Krautova týmu navázali jen ve vzácných případech přes internet přátelství, jež se transformovalo i v navázané fyzické kontaktování (navštěvování se, schůzky apod.). V tomto směru potvrdili výzkumníci národní americký průzkum Katze a Aspdena (1997), podle nichž jen 22 % Američanů používajících internet dva a více let se na internetu s někým spřátelilo. Jen minorita, 14 % uživatelů, uvedla, že mají přátele pouze na internetu. 60 % z těch, kdo se na internetu seznámili, uvedlo, že se jednou nebo vícekrát s někým ze svých přátel sešlo. Toto číslo je ovšem zkreslené tím, že někteří uživatelé byli s to uvádět, že mají na internetu (po delším, několikaletém užívání) i přes 30 přátel. Definice přátelství, jež by nás v této souvislosti zajímala, zmíněna nebyla.

Třebaže Katz s Aspdenem v úvodu připomínají i bizarnosti typu „jedna žena z Virginie se přes internet seznámila s mužem a rozhodla se za něj provdat a až po svatbě zjistila, že si vzala za muže ženu, která to lstivými úskoky maskovala“ (právě po takových případech pase bulvární tisk), autoři dospěli k jednoznačnému závěru, že užívání internetu vede ke zmnožování existujících tradičních sociálních vazeb. Jiným závěrem bylo, že tendence navázat s někým via internet přátelství sílí spolu s časem užívání a s tím, jak je uživatel zdatnějším a dovednějším uživatelem technologie. Dlouhodobí internetoví surfaři uvádějí více přátel navázaných virtuálně. Slovy Katze a Aspdena z roku 1997 doslova: „Internetové dovednosti se zdají být nejdůležitější determinantou pro navazování přátelství, zastiňujíce i takové osobnostní charakteristiky jako sociabilitu, extraverzi nebo odvahu riskovat.“

Na internetu realizované vztahy se vyznačují řadou nápadných znaků. Většina seriózních analýz poukazuje ĺ ć na zjevnou disinhibici (na jakési popuštění uzdy), odlišující toto komunikování od výměn off-line. Disinhibice, ztráta zábran nabývá podob od neskrývané verbální agresivity přes sofistikovanější slovní i analogové exhibování až k vytahování se, lhaní, přehánění a rozohňování se (flaming). Často vede i k větší intimní sdílnosti – která pak může být v řadě svých projevů viděna rovněž jako druh disinhibovaného flamingu (srov. Reidová, 1991, Chenaultová, 1998, Šmahel, 2000, Burianová, 2000 aj.).

Chenaultová (1998) shrnuje výsledky výzkumu vysokoškolských studentů patřících do počítačové subkultury University of Massachusetts. Uživatelé internetu byli rozděleni na ty, kdo ho užívají velmi často (heavy users), a na ty, kdo mu přece jen tolik nepropadli (light users). Zatímco heavy users měli v mnohem větší oblibě navazování přátelství přes internet, light users měli sklon navazovat vztahy jiným způsobem. I nejaktivnější počítačoví maniaci podle tohoto průzkumu měnili svá on-line přátelství na přátelství off-line. Navíc výzkumníci přišli na to, že „subkultura“ pravidelných uživatelů internetu dokáže zformovat soudržnou sociální skupinu.

Chat: virtuální synchronní spolubytí

Oproti asynchronnímu e-mailu (asynchronicita má své výhody, jako je čas na rozmyšlenou), přece jen připomínajícímu tradiční dopisování si, jsou chatové programy pobídkou virtuálně spolu být a komunikovat – synchronně. Synchronní komunikace, donedávna pouze mluvená (tváří v tvář, telefonem) nebo neverbální, získala svou klávesami psanou verzi. (Elizabeth Reidová ve své dnes již slavné bakalářské práci používá vedle pojmů mluvení a psaní – jako samostatnou formu komunikace ťukání. Zdá se, že v analýzách chatových projevů, v němž se to dnes hemží zkracovanými tvary slov a sousloví nebo smajlíky, není samoúčelné převzít označení ťukaná komunikace. Skutečně totiž nejde o komunikaci psanou v tradičním smyslu.)

Ve skutečnosti ovšem nejde o nic nového. Představme si zvláštní hru, při níž se sesedne kolem stolu skupinka komunikujících, kteří se dohodnou držet bobříka mlčení. V rukou budou držet tužku a před nimi bude velký arch papíru. To, co na něj bude pro všechny ostatní psát právě jeden z nich (větu, několik slov apod.), budou všichni ostatní sledovat již ve fázi vzniku. Budou dodržovat pravidlo, že nebudou psát jeden přes druhého, ale budou na sebe navazovat. Což nevylučuje změny tématu a nenavazování co do obsahu. Přibližně takto se chatuje, neboli pěstuje „pokec“ v prostoru virtuálním.

Klávesové psaní se objevuje na monitorech účastníků chatu, tedy těch, kdo jsou právě přítomni v tzv. chatové místnosti, v tutéž chvíli, kdy slova nebo značky jeden z nich na klávesnici vyťukává.

Australanka Elisabeth Reidová (1991) zformulovala na samém počátku šíření chatu dvě zásadní teze o jeho sociálně psychologickém dopadu. Za prvé: dekonstruuje sociální hranice; za druhé: konstruuje nové, alternativní – v jistém slova smyslu postmoderní – komunity. Až dosud se totiž každá obdobně početná a synchronně komunikující skupina lidí mohla opřít a spolehnout na fyzický kontakt – spolubytí ve stejném nejenom čase, ale i prostoru. Nyní společný fyzikální prostor, sjednocující skupinu, která spolu komunikuje, padl. Společně s touto (ne)splněnou podmínkou skupinové synchronní komunikace ustoupily do pozadí takové komunikační charakteristiky jako odezírání pravých významů slov – z mimiky, gest, proxemiky apod. Chatem byly dekonstruovány nejenom hranice fyzikální místnosti či společného prostranství, ale také hranice, které zahrnovaly všechny dostupné komponenty komunikace (to, jak se druzí tváří, držení těla, gesta, souhlas vyjadřovaný přikyvováním, sympatie sdělované úsměvem nebo pohledem, tón hlasu, tempo řeči aj.). Hranice chatu se uzavřely příliš natěsno kolem slov – a dohodnutých značek.

Konstrukce v pravém slova smyslu alternativního, virtuálního spolubytí se ovšem neobešla bez jistého hlídání těchto nových hranic, bez správců místnosti, bez opatření vůči tzv. tapetování (opakování stále téhož, jeden ze skupiny komunikuje tak, že druhé obtěžuje). V chatech se zavedla pravidla, registrace, dokonce odměny a tresty… Nové, v mnohém svobodnější spolubytí (pod přezdívkou lze skrýt pohlaví, etnický původ, sociální status, profesi, věk) zákonitě sáhlo ke starým osvědčením regulativům.

Zatímco na počátku devadesátých let Reidová (1991) několikrát oprávněně připomíná, že chat je zatím vyhrazen v podstatě ekonomicky privilegované vrstvě těch, kdo mají snadný přístup k internetu (a že tedy lidé, kteří spolu chatují, jsou jaksi sociálně pre-selektováni) – jsou to ti, kdo na to mají (v roce 1991 se chat koncentroval hlavně na Německo, USA, Japonsko, Izrael, Austrálii a Koreu), dnes jde o dostupnou zábavu a (alespoň v computerizovaném světě) o takřka bezbariérově dostupnou multi-interaktivní komunikační příležitost.

Jak nás mění internet?

Dá se říci, že obdobně jako televize a ještě dříve telefon. Zvýšení počtu depresí od šedesátých let 20. století bývá – sociologicky – připisováno mnohem větší zaměstnanosti žen, rozpadání se manželství a rodin a dalším sociálním faktorů. Podobně se však v souvislostech s depresemi uvažuje i o tom, jakou roli zde sehrála televize. Vždyť v éře televize prokazatelně poklesla sociální zaangažovanost lidí v komunikaci tváří v tvář. Průměrný Američan (viz Kraut et al. 1998a) sedí před televizní obrazovkou tři hodiny denně a dítě ještě déle. Jedenadvacet hodin každý týden bylo před érou televize (a rozhlasu) věnováno – přinejmenším zčásti – spoluúčasti s druhými lidmi, komunikaci, kontaktování se… Sledování televize vede v průměru ke snížení tělesných aktivit a ke zhoršení tělesného a duševního zdraví.

Internet je interaktivní, sociální, komunikačně propojující médium. Obsahuje však také prvky, které komunikaci zjednodušují až do podoby znivelizované či depersonalizované. Týká se to například tzv. emočních ikon (emoticons, smilies). Všem uživatelům se nabízí repertoár ustálených znaků. Uživatel pak pro (pravděpodobně velmi individuální a často nezaměnitelnou) emoci, emoční stav volí značku, která hloubku, specifičnost a subjektivitu jeho citu nivelizujícím způsobem zredukuje – a připodobní jiným lidem. Jeden závěr, připomínající již zmíněný paradox internetu, zní, že takovouto depersonalizací komunikace se přispívá k větší personalizaci on-line vztahu. (Rozuměj: k personalizaci větší, než kdyby adresát nebyl prostřednictvím emočních ikon informován o emocích odesílatele.)

To, že se k druhým lidem přiblížíme a dostaneme emočně blíž za použití depersonalizované modality – či samotného depersonalizujícího média – komunikace, předpokládá, řečeno s Austinem, jakousi již existující konvenční proceduru, kterou uznávají a provádějí účastníci na obou stranách (Austin, 2000, s. 29 a n.). Můžeme implikovat dál: obě strany si dokáží do emoční ikony (tzv. smajlíku) doplnit odhadovaný emoční stav (prožitek, interpersonální postoj a komentář, intrapsychický komentář) – na základě ustavené konvence. Odesílatel se dokonce může spoléhat na to, že příjemce takovéto zkratky (a nikoliv podrobně verbalizovaného popisu) si dokáže představit leccos z odesílatelova subjektivně individuálního prožívání.

Odvrácenou či temnou stránkou internetových interakcí jsou takové jevy jako flaming, virtuální agresivita, sexismus, rasismus, sexuální obtěžování či dokonce virtuální znásilnění (popsané mezi hráči MUD). Již zmíněné vášnivé rozohňování se, jež v podstatě není cenzurováno a které dodnes jiná média tlumí (noviny neotisknou některé dopisy čtenářů; tlumící efekt má většinou i fyzická přítomnost adresáta) se šíří on-line možná i jako výraz kompenzace mindráků, výraz potlačených přání, fantazií o vyšší potenci, vlastní důležitosti či chytrosti. Internet je narcistní médium.

Jestliže uvážíme, že v roce 1998 vlastnilo počítač odhadem 40 % amerických domácností, že přibližně třetina z nich byla zároveň připojena k internetu a že trend směřuje k bezmála totálnímu pokrytí, vyvstane před námi závažnost psychologických konsekvencí.

Autor je psycholog s psychoterapeutickým výcvikem, překladatel, nakladatel. Odborný asistent na Fakultě řízení a informační technologie VŠP v Hradci Králové. Od roku 1990 vydává a edituje časopis pro psychoterapii Konfrontace. Zabývá se teoriemi komunikace, médií a psychoterapie, je autorem několika knih.