Muži v mateřských a základních školách: František Pažourek

Třídní učitel 5. B třídy na ZŠ Kpt. Jaroše Třebíč František Pažourek původně o učitelství neuvažoval. Měl, podle vlastních slov, blízko k humanitním oborům, ale postupem času si uvědomil, že ho víc naplňuje práce s lidmi – a zejména s dětmi. Rozhodl se proto zamířit do školství.

1. Jak jste si vybral práci, kterou děláte? Směřoval jste k práci s dětmi ve školství odjakživa?

Od dětství jsem byl aktivní ve Skautu a později jsem se podílel na organizaci příměstských táborů "Na Hvězdě" v Třebíči. Když se na to dnes podívám zpětně, byla tahle cesta asi přirozená. Rozhodnutí jít do školství přišlo až později, ale o to vědomější bylo. Jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal.

Učitelství pro mě není jen povolání – je to životní cesta, která mě naplňuje. K tomu jsem si doplnil i vzdělání ve speciální pedagogice, což mi zásadně pomohlo pochopit různé potřeby žáků a upravit podle toho svůj přístup.

2. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?

Baví mě, že každý den je jiný. Každé dítě je jedinečné a práce s nimi nikdy nesklouzne do rutiny. Největší radost mám, když vidím, že se děti něco nového naučily nebo když se díky společné práci posunuly v oblastech, které jim dříve dělaly potíže.

Nejnáročnější je určitě skloubit všechny role, které dnešní škola od učitele očekává – pedagoga, vychovatele, psychologa, technika i administrátora. A samozřejmě fakt, že pracujeme s lidmi – to je krásné, ale také velmi zodpovědné.

Mimo výuku se věnuji také lyžařským kurzům, kde jezdím se staršími žáky, a koordinuji Erasmus+ projekty na naší škole. Máme akreditaci, takže můžeme našim žákům i kolegům nabídnout cenné zkušenosti ze zahraničních výjezdů a setkávání s novými lidmi i školními systémy, to je aktuálně věc, která mě velmi baví, ale zároveň i velmi časově vytěžuje.

3. Čím to podle vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?

Důvodů je víc. Stále přetrvává společenský stereotyp, že práce s malými dětmi je spíše „ženská“ záležitost. K tomu se přidává i nižší finanční ohodnocení, které může být pro muže – zvlášť pokud mají živit rodinu – odrazující. V neposlední řadě může roli hrát i fakt, že muži jsou na těchto pozicích často v menšině a mohou se v převážně ženských kolektivech cítit osamoceně.

4. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem oproti kolegyním?

Děti vnímají rozdíl, ale ne nutně v tom, co je „lepší“ nebo „horší“. Mužský učitel je pro ně často zpestřením a může působit jako jiný typ autority. Sám se snažím být důsledný, ale zároveň přirozený – nehraju si na „přísného chlapa“, ale jsem sám sebou.

Rozdíly mezi přístupy mužů a žen určitě existují, i když spíš v jemných nuancích. Kolegyně bývají pečlivější v organizaci, my muži častěji improvizujeme nebo jsme akčnější. Myslím si ale, že se tyto přístupy skvěle doplňují – a právě rozmanitost je pro školní prostředí velmi důležitá.

5. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? Co by tomu mohlo pomoci?

Ano, určitě. Děti potřebují vidět vzory obou pohlaví – i ve škole. Muž může do výuky přinést jiný pohled, energii a způsob komunikace, což děti obohacuje.

Aby bylo mužů ve školství víc, musela by se změnit celospolečenská atmosféra – zvýšit prestiž profese, zlepšit platové podmínky a zároveň podporovat pozitivní obraz učitelství mezi muži. Pomohla by i cílená podpora škol samotných – například osvěta, mentoring nebo možnost rozvoje v oblastech, které muže lákají, jako je technika, sport nebo IT.

Foto: Archiv Františka Pažourka