O hračkách trochu jinak

"Tak si to představte, nakoupili jsme naší Kačence k prvním narozeninám spoustu krásných hraček... a co myslíte? Hraje si pouze s paličkami od bubínku, a pak taky má takovou starou deku, je to vlastně takový starý hadr... Strašný! Co z toho dítěte bude?"

"S našim Karlíkem je to stejný. Má od narození takový malý docela obyčejný bílý polštářek. Je to takový bochánek. Hrozně rád ho okusuje, skáče po něm... teď, když má už zuby ho i různě kouše a žvýká. Až se divím, co takový polštářek vydrží. Už jsem mu ho kolikrát chtěla vyhodit, ale nedá mi to, vždycky mu ho vyperu a zase vrátím. A když pak vidím ty jeho rozzářené oči,... inu, je to jeho hračka!"

Čím je dítěti hračka

Podle známého anglického pediatra, dětského psychiatra a psychoanalytika Donalda Winnicottiho je hračka pro dítě jakýmsi "přechodovým objektem". Tedy věcí, která se nachází mezi světem "kolem dítěte", světem jeho okolí, a jeho vlastním světem, tj. "světem dítěte". Dítě má při tom pocit, že tuto hračku nejen objevilo, ale že ji i dokonce stvořilo. Tato hračka je pro něj jakousi spojnicí, mostem mezi světem kolem něho a jeho vnitřním světem. A právě v tomto meziprostoru se odehrává cosi, co je tak významné pro budoucí vývoj dítěte a jeho vztahů k druhým.

Příběh Kačenčin

Jak vyprávěla první maminka, její Kačenka si našla starou deku a s tou spí, všude ji s sebou tahá, různě si s ní hraje... Jak bylo z rozhovoru patrno, maminka z toho radost nemá. Možná právě proto, že nakoupili Kačence spoustu krásných, drahých dárků a ona, ne že by si s nimi vůbec nehrála, ale po čase se vždy zase vrátí ke své staré ošoupané dece.

Je otázkou, jak na to budou rodiče reagovat. Tedy přijmou-li tento "přechodový objekt" (starou deku) a akceptují ho s tím, že, bude-li Kačenka na tom trvat, budou ho brát s sebou na výlety, ponechají jí ho v postýlce apod., nebo ho nepřijmou, kamsi ho zastrčí či vyhodí a pokusí se holčičce ukázat, oč lepší jsou krásní plyšoví medvídci a králíci, které právě dostala k narozeninám. Kačenka tak na krátký čas bude nucena ponechat roli "tvůrce" svým rodičům. S tímto "nucena ponechat" se však vyrovná po svém - to záleží již na charakteru každého dítěte a jeho aktivitě či pasivitě v "boji za svou věc".

Představme si však, že se Kačenka po čase s touto situací ztráty smíří a vytvoří si jiný "přechodový objekt" z některého z darovaných králíků (k čemuž by možná došlo i v případě, kdy by jí původní deka byla ponechána, protože i přechodové objekty mají svůj vývoj, tedy s postupujícím časem se mění). Králík však časem zase nebude tou správnou hračkou, kterou by si maminka představovala jako Kačenčinu nejmilejší. Možná se mamince nelíbí, že je modrý a nebo ještě spíše, že ho Kačenka dostala od manželových přátel, které ona nemá zrovna v lásce. Co tedy udělá? V lepším případě se vyrovná s tím, že si Kačenka vybrala něco tak nevkusného a podivného a vezme modrého králíka na milost. V opačném případě začne dítěti předvádět řadu medvídků, kteří jsou přece mnohem krásnější.

A v té chvíli nastane zpravidla boj. Boj v meziprostoru. Boj, kdy Kačenka si vezme do postýlky modrého králíka a maminka jí tam přistrčí ještě velkého žlutého a o něco menšího bílého medvěda atd. A co udělá Kačenka? Začne s maminkou po čase bojovat i na jiných frontách než jen na té mezi medvědy a modrým králíkem.

A také se mohlo stát, že maminka časem ošoupaného králíka vyhodila do popelnice. Kačence pak třeba řekla, že králík zmizel, protože byl zlý. Kačenka nevěděla, co to přesně znamená "být zlý", ale představovala si, že se asi stalo něco hrozného, čemu nerozumí. Rodiče ji opět zahrnuli dalšími krásnými hračkami. O králíkovi se už nikdy nemluvilo.... a Kačenka si začala hrát se všemi hračkami, ale žádnou už nevzala za tu "svoji".

Hračky pro ni byly věci, stejně tak jako v pozdější době i lidé, ať již blízcí či vzdálení, byli pro ni jen jakési předměty, s nimiž je možno manipulovat. Možná jí neschopnost vytvořit si jakýkoli pro ni důležitý vztah začala časem i vadit - a možná, že to ještě spíš začalo vadit jejímu okolí. Kdo ví?

Příběh Karlíkův

Tento modelový příběh nebude zřejmě tak napínavý a dramatický jako příběh předcházející. Bude totiž zcela obyčejný. Karlíkova maminka jednoduše pochopila, že "bílý Bochánek" (jak Karlíkovu polštářku doma říkali) je pro její dítě důležitý. Nevěděla čím a proč, ale jednoduše to tak vzala. A tak Bochánek s sebou brali na chatu, na hřiště, do postýlky, prostě všude. Karlík se s ním mazlil, ale zároveň ho i různě okusoval, nakopával, a někdy i vztaky podupal. Když už byl Bochánek až příliš špinavý, šla ho maminka spolu s Karlíkem vyprat, a pak pověsit na šňůru. A tak to šlo tak dlouho, až jednoho dne dostal Karlík od babičky krásného hnědého medvěda s modrou mašlí. Vzal si ho do postýlky, ukázal medvídkovi všechny svoje angličáky a stavebnice a od té doby vozila rodina s sebou na výlety hnědého medvěda. A Bochánek? Bochánek zůstal kdesi na chatě ve skříni, kam ho maminka uložila. Svou nenahraditelnou funkci již splnil do puntíku, a tak mohl zmizet kamsi do Karlíkova světa fantazie a vnitřní jistoty, kde se vytváří cosi, co v pozdější době nazýváme schopností lásky...

Autorka je dětská psycholožka.