| Anička; | 
 |
(9.1.2013 11:23:09)
Zajímavý článek - nicméně obávala bych se ze společnosti cíleně odstraňovat poslední zbytky soucitu (i když jako pěstounská maminka dítěte s Downovým syndromem se setkávám někdy i s hodně trapnými až ujetými projevy, kdy se citlivě snažím lidem kolem sebe vysvětlit, v čem je možné pomoci a co nám spíš komplikuje situaci). Pokud lidem kolem sebe emancipovaně budeme odmítat možnost vyjádřit (byť blbě) soucit s postižením, lidé se nebudou mít jak naučit své reakce k postiženým lidem korigovat, přestanou se postupně zajímat a na postižené budou reagovat netečně. Navíc, každé postižení je jiné, a např. emancipovaná nevidomá osoba v tramvaji nepotřebuje pustit místo, ale paní o berlích nebo těhotná maminka by si třeba ráda sedla a nikdo ji nepustí - prostě lidé si snadnou řeknou, minule mi slepkyně vynadala, tak co se budu namáhat, ještě dostanu holí...
Postižení nechci nadužívat, na druhou stranu, pokud se nám snaží někdo pomoci, snažím se ten čas mu věnovat a jeho snahy jaksi usměrnit - protože příště může dcerce(jinému potřebnému člověku) pomoci účinně, i když já na daném místě třeba nebudu.
|
| Dana | •
|
(9.1.2013 14:27:19)
Myslím že nepotřebují soucit ale trocha ohleduplnosti by rozhodně nezaškodila. Přece jen pro ně je mnoho zdánlivě jednoduchých věcí mnohem složitější než pro naprosto zdravé. To by mohl vědět i každý kdo si někdy zlomil nohu nebo ruku o kolik komplikovanější se mu život stal i když jen na krátký čas někteří s tím ale musí žít celý život.
|
|
| Dandax |
|
(9.1.2013 14:54:11)
Ve dvaceti jsem byla po úraze půl roku o berlích a můžu potvrdit tu zmiňovanou situaci z tramvaje. Vždycky mě nakonec někdo pustil, ale stačilo vstoupit do autobusu a už jsem slyšela otrávené:"Ježiš, zase ňákej invalida". Bylo to strašně potupný a chtělo se mi brečet bezmocí. A to jsem věděla, že nemám berle navždycky a byla jsem mladá. Ale pak taky bylo plno hodných cizích lidí, kteří se mě ptali, co se mi stalo a jestli to bolí, atd., to bylo milé.
|
| Klarisanek |
|
(9.1.2013 17:26:23)
To mi pripomina kdyz na znameho po chemoterapii rvali lide "ty zas....nej skinheade". A nebo kdyz tricatnikovi po endoproteze rikali na socialce u komise pro posouzeni ID "a jeje, zase nejakej mladas co se mu nechce delat to na nas zkousi s berlema".
|
|
|
| Irena | •
|
(11.1.2013 9:02:21)
Když jsem byla těhotná, tak jsem se rozhodla poprvé využít nějakého privilegia. Šla jsem k přednostní pokladně do 5 položek nákupu a přednostní pokladna pro těhotné a invalidy. Byla jsem ráda, už v 7 měsíci a narvaný obchoďák před vánoci a u této pokladny nebyla fronta. Prodavačka mi začala nadávat, že je to pokladna jen do 5 položek. Já na to že tam mají napsáno "přednostní pokladna pro těhotné a invalidy". No ale jen do 5 položek ona na to. Ale to by přece nemělo smysl, zase já. Proč by někdo dělal přednostní pokladnu pro invalidy a těhotné, ale jen do 5 položek? Byla hrozně vzteklá a nepříjemná, chtěla vidět těhotenský průkaz (už jsem měla pěkné břicho). Řekla jsem, že průkaz ukážu vedoucímu obchodu a můžeme se zeptat na těch 5 položek, ať určí jak to tedy je a upraví si případně cedule. Na to neřekla nic a začala mi vztekle markovat nákup. Lidé za mnou ve frontě brblali, že jsem si mohla počkat, že by mě neubylo, že těhotných bylo a přežily to a takové ty řeči. Nechtěla jsem se hádat a vydobývat si nějaká práva, odešla bych, ale měla jsem vyložený nákup na pásu a dávat ho zase zpět do košíku a jít do fronty jsem už opravdu nechtěla. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem chtěla využít nějaké výhody a dostala jsem to pořádně sežrat. Byla jsem jak v uličce hanby  Od té doby jsem chodila všude do fronty a nikdy mě nikdo nepustil. Jednou šla okolo manažerka obchodu, začala volat - paní, běžte si dopředu - vzala mě za ruku a provedla mě kolem fronty. Kdyby mohly pohledy lidí ve frontě zabíjet, jsme obě mrtvé. Já kdykoliv vidím těhotnou nebo nemocného, snažím se je pustit vždy před sebe. A musím říct, že to pak zafunguje na ostatní - např. řeknu paní pojďte přede mě a najednou se začnou všichni předhánět, aby šla i před ně. No prostě jsme ovčané, někdo něco řekne nebo udělá a všichni frrrr a honem to dělají taky.
|
| pavelp |
|
(14.1.2013 22:52:51)
Dekuju za clanek a za reakce. Prestoze to jakoby vsechno vim, stejne mi to jako "letaci" a netehotnemu udelalo dobre si to pripomenout!
|
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)